Tolmin 2005

Původně jsme předpokládali,že do Slovinska se k nám přidají nejméně dvě auta,ale nakonec jsme jeli v obvyklé sestavě.Pouze Miloše nahradil Míra Mareček.Vše jako obvykle.Sraz u Vlasty,nakládání a vzhůru na Vídeň, Graz a dál.Prší.Prší před Vídní za Vídní a prší až do Tarvisia.Stěrače se nezastavují po celou cestu.Kdyby tu byl Miloš už by měl depresi,prohodil kdosi na zadních sedadlech.Předpověď je ale dobrá a tak i nálada podporovaná Becherovkou,Rumem a pivem je výborná.Sjíždíme z přechodu Predel do Bovce a poprvé za celou cestu vypínáme stěrače.Neprší a prosvítají hvězdy.Ve světlech auta je ale vidět,že i tady pršelo dost.Všude popadané větve a splachy z okolních strání.V kempu u Viliho je pouze jedno auto Němců a jejich mrňavý stan.Stavíme tedy naše čtyři stany hned vedle sprch a záchodů,abychom měli vše po ruce.Oproti Aviánu,kde jsme před měsícem mrzli je tady docela teplo a tak do spacáků skoro na lehko zalézáme až kolem třetí ráno.Předpověď na zítřek udává do odpoledních hodin ještě oblačnost a tak počítáme s tím,že pojedeme na Lijak,kde se dá předpokládat letovo.

Čtvrteční ráno nás překvapuje vymetenou oblohou.Po desáté se začínají tvořit chmurky a postupně i větší kumuly.Zpočátku to vypadalo,že zůstaneme v Tolminu,ale po jedenácté se již začíná oblačnost slévat a tak skutečně nakonec vyrážíme na Lijak.Ale směrem na jih oblačnosti spíše přibývá než naopak a když konečně v dálce vidíme její konec a modré nebe,zjišťujeme po příjezdu na parkoviště nad startem,že sahá tak kilometr před start a vše je dokonale zastíněné.Na parkovišti jsme potkali tři Poláky co právě taky přijeli a po krátké poradě vyrážíme na start.My samozřejmě s bágly na zádech a oni bez nich.Prý to k tomu nebude a tak se jen kouknou.Na startu fouká přímo do směru mírný vítr tak do dvou metrů.Chvilku hypnotizujeme oblačnost,ale ta se ani nehne.,,Dáme slet a holky nás vyvezu znova“,usuzuje Vlasta a tak se začínáme chystat.Pěkně v klidu,žádný spěch,jde jen o slet.První je připravený Jirka a při závanu hned startuje.A nestačili jsme se divit.Jakmile se odlepil od země začal solidně stoupat a při druhém průletu už měl snad sto nad startem.Polákům spadly brady a chvíli jsem měl pocit,že jeden začne brečet.Když pak hned po startu nastoupil do výtahu Vlasta po něm Petr a další.Utíkalo Polsko pro padáky zpátky na parkoviště až se jim prášilo za teniskami.My jsme zatím poletovali a když jsme se po hodině setkali na přistávačce kam se po několikaminutovém sletu sesypali i povadlí Poláci,usoudili jsme,že Lijak dal a že to na dnes stačilo.Jede se do Tolminu ,zajedeme se někam podívat a pak si uděláme v kempu siestu.Jenže jak se tak ploužíme zpátky a kocháme se přírodou,usoudil Termoska,což je podle Vlasty jméno boha termiky,že dost bylo mraků,vytáhl špunt na obloze a vypustil je do kanálu.Nad Tolminem je jen několik zbylých šmouh a tak ženem Petra i s Tarzanem na Kobalu.Na startu není ani živáčka.Fouká do východu  slunce peče jak v pravé poledne i když je po páté.,,Asi to nebude nic moc,ale mohl by to být krásnej sletík“,hodnotíme situaci a vyndáváme bágly.Tentokrát jsem jako první připravený já a na nic nečekám.Startuji do prvního závanu a okamžitě se vydávám na nasluněný svah do závětří.Jakmile jsem zalétl za kopec cítím,že jsem se nemýlil.Po chvíli ustřeďování mě klidný třímetr katapultuje sto nad start a já jen pozoruji z výšky ten rozruch na startu,kam mezitím přijeli další letuchtivci.Nakonec se podvečerní slet protáhl na krásné,pro některé skoro dvouhodinové polétání.A hned bylo večer co slavit.Pátek má být podle předpovědi ideální a sobota ještě také.Ze soboty na neděli se má počasí zhoršit,ale to nás zatím nijak nerozčiluje.Sedíme a veselíme se dlouho do noci.

V pátek nás místo ptactva budí Petr.Je zvyklý pracovat a to,že je na dovolený si odmítá připustit.Po jeho desátém telefonu a hlučném rozdělování práce zaměstnancům,dodavatelům a bůh ví komu ještě,už nespí celý kemp a i probuzené kačeny v chlívku,který je kdo ví proč součástí kempu,řvou jak o život.Na nezvykle brzo probuzené Zdeně,bylo vidět,že se chvíli rozhoduje zda pobít drůbež a nebo vzít po hlavě kamenem Petra.Nakonec to ustála a řidič to přežil.Na Kobalu nás dopravil bez úhony a tak jsme se před jednou už kochali tím tolminským kýčem.Na startu je dost živo,ale podle prvních chroustů a jejich vyhnívání všichni vyčkávají.První křídla se začínají dostávat nad kopec kolem půl druhé.Teprve až ve dvě se do toho pouštíme i my.Startuji po Vlastovi a prvním výtahem jedeme rovnou vysoko nad vrchol Kobylí hlavy.Ve vzduhu kolem Kobaly je poměrně dost živo a tak po chvíli odlétáme směrem na Kobarid.Chvíli jsem se po Vlastovi nedíval a tak jsem ho v tom množství padáků nakonec ztratil.Někde nad Kamnem jsme se potkali s Jirkou a vydali jsme se do skal kolem štítu Krnu.Chvíli jsme létali spolu.Jirka se ale vrátil nad svah nad kempem a já podél skal směrem na západ.Protáhl jsem se sedlem do zadního údolí nad Bovec a podél Soči se po nasluněném úbočí vrátil zpátky nad kemp kde jsem po necelých třech hodinách přistál.Vlasta přilétl za chvíli a ve vzduchu stále někde visel Pavel,který po prvním vyhnití startoval znova o něco později.A zase bylo co slavit.Červené víno od kempaře Viliho,klobásky,sýr a spoustu jiných dobrot nám společně s dobrou náladou a pocitem z nádherného létání vydrželo až dlouho do noci.

Sobotní ráno bylo typické pro Tolmin.Mlha a všude na svazích stoupající pára.Kolem deváté už ale tak pere slunce,že vše rychle vysychá.,,Než pojedeme na start jdeme se koupat“.Ani už nevím kdo to navrhl,ale určitě měl chvilkový úžeh.No šlo se.Do vody o teplotě těsně nad bodem mrazu nakonec vlezl jen Pavel a Vlasta za což sklidili všeobecný obdiv.Já osobně jsem si namočil levou nohu nad kotník a dodnes mám křeč.Na start dnes dorážíme něco kolem jedné a hned nám dojmy kazí výběrčí startovného,který dnes poprvé vybírá.Fly karty které se dali loni koupit v recepci hotelu Krn za dvě eura letos nejsou a výběrčí bere rovnou tři eura na kopci.V ceně startovného je ale desetiprocentní sleva na pizzu v pizzerii na náměstí.Na startu je dnes odhadem přes sto lidí.První startují už v půl druhé,ale pokud se někdo z nich vůbec udrží tak jen lehce nad kopec a to vždy na chvíli.Většina po chvíli pumpování před svahem Kobaly vyráží do sedla nad Zatolmin a po svahu dál nad kempem.Mezi nimi i Vlasta a i on se pomalu z psích výšek postupně zvedá a letí dál.Jdu skusit štěstí,ale nedaří se dostat výš než padesát nad start.Postupně startují další křídla a z početné skupiny Maďarských pilotů se nad svahem stává letka kamikadze.Maďaři točí na všechny strany řvou na sebe a když pak pozoruji jak jeden z nich točí doprava a celou otočku pokřikuje cosi nesrozumitelného na kolegu který vedle něho točí doleva a vůbec neví kam letí,usuzuji,že mám život docela rád a v mizerné výšce vyrážím na přeskok údolí Zatolminu.Je to mizérie,první menší stoupání nacházím na posledním hřebínku před dnem údolí,ale spíš se držím než stoupám.Vlasta mezitím už peláší na Kobarid a já tu hniju.Po chvilce i sem přilétají,podle stylu létání Maďaři a tak nezbývá než zariskovat přeskok nad protější svah.Pořádně jsem se nadechl jako kdybych měl spíš podplavat než přeletět a začínal jsem vzpomínat na otčenáš.Sedmdesát metrů.Tak to je číslo na displeji varia nastaveného v kempu na nulu,na které teď zírám.Kemp je sice asi o něco výš než loučky pode mnou,ale i tak jsem se začínal smiřovat s osudem vyhnívače.Optimismu mi nedodal ani Petr který ještě sedí na startu a od rádia na mě huláká,že jsem nějak nízko.Zabít!Neodpovídám protože nedejchám abych vydechováním nekladl větší odpor.Ale nevzdávám to.Nalepil jsem se na svah a v nule s jednou nohou pomalu ve větvích jsem se doplazil dál po úbočí a ze závětří.A vyšlo to.Za chvíli už zas komunikuji s Petrem za podpory vřískotu vária a letím si splnit svůj sen.Obletět špičku Krnu a podívat se do skal směrem ke Krnskému jezeru.Dotočil jsem základnu mraku který se neustále dokola tvořil a rozpadal nad vrcholem a poprvé za dobu kdy sem jezdíme a létáme jsem viděl všechnu tu nádheru na vlastní oči.Bál jsem se letět dál nad zasněžené vrcholy,ale když jsem zjistil,že to nosí všude a že se dá ze skal před jezerem v případě nouze o výšku vypadnout úžlabinou směrem do údolí na východě,přeci jen jsem si tam zalétl.Kdo ví,kdy se to zas poštěstí.Dnešek se tedy opět vydařil.Míra Mareček si dvouapůlhodinovým letem splnil,jak se sám přiznal,svůj životní sen.Petr si zalétl svůj nejdelší let.Ostatní jen zářili a tak zas bylo co slavit.

Bohužel méně důvodu k oslavám měli dnes naši Maďarští kolegové.Stalo se to,na co jsme při pohledu na jejich počínání ve vzduchu nechtěli ani pomyslet.Po srážce nad startem přistáli na záložácích v porostu nad kotlem pod západním startem.Bohužel jeden z nich utrpěl vážnější úraz a skončil v nemocnici.Druhý naštěstí vyvázl jen s odřeninami.

To to uteklo.Zítra je neděle a domů chceme vyrazit před polednem abychom byli doma ještě za světla.

Ráno je poměrně dost oblačnosti a tak při kávě hodnotíme náš výlet jako další trefu do počasí.Vlasta cestou domů sice prohlašoval,že nechce padák čtrnáct dní ani vidět,ale jak jsme se blížily k odbočce na Hohe Wand začal něco mumlat o sletíku.Umlčeli jsme ho!