Před ukončením sezóny aneb výlet do Itálie

Už dlouho jsme s Tomášem plánovali, že ještě jednou vyrazíme za létáním do zahraničí, než uložíme termosku k zimnímu spánku. Bohužel jsme museli 3 krát výlet odložit a to buď kvůli špatnému počasí nebo nás dostala chřipka. Ve čtvrtek 1.11. Tomovi zavolal Petr Bílek, že v pátek vyráží na jih - do Itálie a že předpověď vypadá dobře, tak jestli se prý nepřidáme. Ani minutu jsme neváhali, protože to byla poslední letošní příležitost, jak si ještě pěkně polétat.

Náš výlet začíná v pátek 3.11. ve 22:00hod. u sloupu - pro upřesnění mezi Veselí nad Lužnicí a Soběslaví, kde už  Petr Bílek čekal se svým Fordem Transitem na účastníky zájezdu - mě, Tomáše, Petra, Milču a Romana. Cesta dále pokračovala přes Dolní Dvořiště, Linz, Vilach, Tarvisio a v 6hod. ráno jsme dorazili do Meduna. Původní plán byla návštěva Bassana, ale vzhledem k tomu, že Bassano okupovala spousta padáčkářů a rogalistů, tak jsme nakonec zvolili Meduno a myslím, že to byla správná volba. V kempu už čekala spousta nadšenců a nám nezbývalo nic jiného, než postavit stany. Teda ale řeknu Vám, že byla hrozná zima, ale s tím se dalo počítat a taky jsme se na to vybavili. Před odjezdem jsem si koupila spacák do -28 stupňů, takže jsem necítila, co je zima. ,,V deset  hodin odjezd na kopec“ povídá Petr. Neuvěřitelně moc jsme se těšili, že si ještě polétáme. Protože  návštěva Meduna byla naší premiérou, byli jsme zvědaví, jaké to asi bude. Po příjezdu na startovačku jsme se nestačili divit, kolik padáčků létalo nad kopcem, hodně lidí se přijelo rozloučit se sezónou. 

Startovačka se nám hodně zalíbila, nejen tím, že se dá startovat skoro všude, ale i přistát zpátky na start, koho to přestane bavit, ale neznám nikoho takového. Já a Tomáš jsme si dali tu práci vyšlapat kopec až na vrchol, kde je nejhezčí rozhled. Nezbývalo nic jiného než rozbalit naše letadla a hurá do vzduchu. Jelikož na startu foukal docela silný vítr, stačilo nadhodit padáček nad hlavu a byli jsme ve vzduchu. V jednu chvíli jsme napočítali 50 padáčků ve vzduchu. Nikdy by mě nenapadlo, že v listopadu budeme točit termiku. Hned po startu vário řvalo jak o život a krásně jsme s Tomášem stoupali, opravdu krásný pocit. Místy přicházeli spíš bubliny, ve kterých se nedalo otočit, ale i pěkné stoupáčky do 4m/s. Výhodou bylo, že vzhledem k silnějšímu větru se dalo u kopce krásně svahovat. Vozili jsme se nad kopcem, dokud nám nebyla zima nebo se nedostavil hlad.

Když tak jsme si přistáli u stanu, naobědvali se a vyrazili zpátky na kopec. Létalo se do setmění. Jakmile zašlo sluníčko, udělala se hrozná zima. Přes den se teploty pohybovaly do 20stupňů, přes noc kolem 2stupňů, takže večer se před stanem moc dlouho sedět nedalo. První noc jsme šli spát v 19:00hod nadopovaný slivovicí, abychom přežili noc. Nikdy jsem nešla spát takhle brzo, jak se říká se slepicemi, takže ta noc se neskutečně vlekla.

Ráno jsme se probudili do zatažené oblohy a zahájili jsme celodopolední snídani. Spousta lidí odjíždělo zpět za prací s tím, že je s počasím vymalováno. Ale najednou přišel zlom a během půl hodiny bylo azuro a my jeli opět na kopec, kde už létali první nadšenci. Bez váhání jsme rozbalili padáčky a skočili do vzduchu. Najednou se otočím a vedle mě poletuje orel, tak toho v zápětí využívám, protože vidím, jak točí plynule nahoru. A to se mi rozhodně vyplatilo, protože po chvíli točení 360tek šplhám nahoru až do 1150metrů, ale pak se mi v tom stoupáčku přestalo líbit, tak jsem ho dobrovolně opustila. Jak tak koukám, tak Tomáš se vyšplhal za mnou, ale pořád ještě točí výš a výš, no přeci jen je zvyklý z vegy na pořádný bengál. Člověk by nevěřil, že i v listopadu bude ve vzduchu dost živo, ručičky se mi nezastavily. Vůbec nelituji, že jsem ten stoupák opustila, protože přicházely další a mnohem klidnější. 

Létalo se opět do setmění. Večer jsme navrhli,že půjdeme do vesnice na pizzu, ale nepočítali jsme s tím, že ji budeme hledat 5 km a že nakonec zjistíme, že tam žádná není, to nás fakt naštvalo. Je to divný, když jsme v Itálii co? Tak jsme skončili v místní restauraci, kde nám uvařili špagety.

V pondělí ráno nás opět přivítalo sluníčko s polojasnou oblohou a my se mohli těšit na závěrečný den našeho pobytu. Ihned ráno jsme s Tomášem sbalili stan, abychom se pak nezdržovali a mohli létat co nejdéle. Po dobré snídani se vyjelo nahoru na kopec. Tomáš si půjčil od Petra Envíka (Mac Evy), aby si vyzkoušel, jak se tento padáček chová ve vzduchu. Původně jsme se spolu domluvili, že se navzájem vyfotíme, že nejdřív ho vyfotím já na startu a pak on mě. Ale co se nestalo, než jsem ho stačila vyfotit, tak si klidně uletěl, protože foukal silný vítr, tak to měl bez námahy a skoro nedobrovolně, takže bylo po focení a já zůstala na startu sama. A ještě abych toho neměla málo, tak hned po startu jsem zjistila, že mám zamotanou řidičku a v áčkových i béčkových šňůrách, takže trochu adrenalinu na závěr taky nechybělo. Ve vzduchu to bylo dost živé, tak po hodině jsme mířili směr přistání, ale nebylo to tak jednoduchý, pořád to přizvedávalo, tak jsme ještě 15minut vyklesávali. 

V 15:00hod. jsme vyrazili k domovu. Na závěr bych chtěla dodat, že tento výlet se moc vydařil a budeme na něj moc rádi vzpomínat a můžu s klidným svědomím dát na inzerát můj padáček a těšit se v lednu na nový!!!!

 
Jana Lehejčková 
http://www.paramaters.net/

Další foto v originální velikosti ZDE