Tandem s motorem
Ráno v šest, když začal zvonit budík,
jsem se
rozhodla - nebudu dobrý motorář! Ranní
vstávání v neděli, to není
moje parketa.
Přes ohromnou nechuť jsem vylezla z pelíšku a
vyheverovala i Honzu, který ráno
vstává
ještě hůř než já.
Na domluvené místo jsme dorazili s
mírným
zpožděním, ale naši kamarádi si už za
ty roky
zvykli a počkali na nás. Odjeli jsme na
startovací
plochu, všichni začali vychystávat a ladit svoje
mazánky.
Jen František zjistil,
že motor nenaskočí, ani když mu
domlouvá... Běhal kolem, používal
zaklínadla i
výhrůžky, různé klíče,
hejblátka a
blejskoláky, ale nic. Pomalu se kolem něj začali trousit i
ostatní piloti a snažili se mu rukou i radou pomoci. Když se
na
motor sesypali jako vosy na bonbón a vyměnili
svíčku, tak
se umoudřil a naskočil.
Tohoto rituálu se
dožadoval i motor Vlasty, ale ten dostal rozum
o něco dřív a stačila mu přítomnost
všech pilotů.
Na svíčku už nedošlo.
První se zvedl Panťa,
obkroužil pár koleček a opět
přistál na startu. Na ostré starty
došlo o
chvíli později. Odstartoval Vlasta, Radek a
přišla řada
na nás. Honza mě celou dobu nabádal, že
musím
pelášit a že to určitě dáme. Na povel
jsem se
rozběhla, ověšená vysílačkou,
foťákem a
kamerou, ale šlo to pěkně. Za chvilku jsem visela ve vzduchu.
Honza se pode mnou vrtěl a funěl. Kopal do mě a něco
hulákal.
Nemáme ty správné
tandemmotorové rozporky a
tak, jak jsme se zvedli, já vyjela nahoru, Honzu motor
převážil a dostal se pode mě. Mezi námi nebylo
dostatek
prostoru a tak mimo to, že jsem ho dusila, tak vůbec nic
neviděl.
Z pohledu nezasvěceného jsme vypadali jako koulička, ze
které trčí různé končetiny,
vrčí a mrmle.
Musela jsem si vybrat, buď budu vdovou, ještě než
přistaneme, a
nebo poletím na paragána,
vyvěšená za
kačenu. Nechci býti vdovou! Těch poloh, co jsem během letu
vyzkoušela by mi mnoho dam mohlo závidět.
Ale až na tyto drobnosti musím říct, že jsem
litovala, že
jsme si domluvili další aktivity a nemohli s
klukama
absolvovat celý výlet. I ta společná
hoďka byla
fajn.
Otočili jsme křídlo na
zpáteční cestu. Proti větru
to už moc neletělo. Sem tam nás nadzvedla nějaká
termická bublinka, přiletěl si nás
prohlídnout
pták, ale jinak se už nic neudálo.
Zpátky jsme se
nedostali. Přistáli jsme u Horní Cerekve - 12 km
od
Kostelce (po silnici). Po přistání Honza klečel
na zemi,
třel si pohmožděná kolena a já poskakovala po
poli,
držela se za třísla a snažila se vrátit krev
zpátky do nohou.
K autu jsem se dostopovala a přijela pro Honzu, který
zatím všechno pobalil a donesl k silnici. Na
příště to musíme líp
vychytat... a pak to
bude fajn.
JaHo Ja