Putování na Jadran a zpět a taky trochu létání a letního pábení

Putování na Jadran a zpět a taky trochu létání a letního pábení

Osoby a jejich hlavní role:

- Bára – dcera, náruživý spáč, vodomil , tmelící prvek

- Eva – manželka, navigátor, catering, držitel platební karty

- 3M – tatík, řidič, pilot, piják piva, kuřák velbloudů, zapisovatel

Ve středu, 1. srpna jsme se narychlo rozhodli využít lepšící se povětrnostní podmínky a podniknout týdenní výlet k Jadranu. Jako postupná místa jsem takticky určil letové terény Greifenburg, Kobala, Lijak, Vojak a Tribalj-Medvidjak a cílovým místem byl chorvatský poloostrov „Kačjak“ kousek pod Rijekou.

Sobota, 4. srpna

Hranici s Rakouskem jsme strategicky překročili v 5.30 ráno, abychom se vyhnuli klasickým zácpám na rakouských dálnicích směrem na jih. V té době bojoval Honza Škrabálek na Red Bull X-Alps 2007 o 10. místo a dlouhodobě deštivé počasí se konečně mělo přesunout na východ od Alp. Provoz na dálnici Salzburg-Villach pomalu houstl, až se lavina dovolenkářů v 10 hodin zastavila asi 15 km před Tauernským tunelem. Zbývající úsek k odbočce na Greifenburg (cca 100 km) jsme absolvovali v přískocích asi za 5 hodin. Kupodivu na dálnici i v dlouhých chvílích, kdy koně pod kapotami neřehtali, bylo stále na co se dívat.

Když jsme se kolem třetí blížili do kempu v Greifenburgu, potulovala se nad okolními hřebeny pod téměř vymetenou oblohou asi dvacítka padáků. Ukázal jsem děvčatům kde mají postavit stan, zatímco já budu zkoumat vrchní vrstvy atmosféry a pak jsme všichni tři vyrazili na kopec. Na startovačce u kiosku se v divokém větru marně pokoušel nahodit křídlo jediný padáčkář, dalších 7 ani nevybalilo hadérky z batohu a znuděně zevlovalo, na nebi sem tam nějaký ten kumulek, některý již shora ozdobený uhlazenou lentikulárovou čepičkou – ale padák ve vzduchu nebyl žádný. Po vyhodnocení situace jsem zkušeně pravil, že to půjde – tedy poletí. Příjemná slovenská děvčica z kiosku mi odmítla prodat flugkartu s tím, že už žádnou nemá (dopoledne se prý hodně létalo) za což jsem jí upřímně slovensky poďakoval. Moje nadšení však zchladila dovětkem, že by mě ji stejně neprodala, protože by do vzduchu nikoho nepustila, neb se rapidně změnilo počasí a od severu se přes vrcholky Alp převaluje intenzivní föhn, vytvářející turbulence až na zem. Namítl jsem, že to na startu termika přetlačí a že poletím. Pokrčila rameny a láskyplně pravila: „Dávajtě na seba pozor, hodně šťastia prajem“. Tím mé sebevědomí poněkud nahlodala. Rukáv na hraně startovačky sebou vytrvale zmítal ve víceméně vodorovné poloze, bohužel většinou natočenej o 90 stupňů doprava k západu po vrstevnici svahu, pak zase rozhodl, že vítr bude nekompromisně foukat do zad z kopce dolů. Zkušeně jsem vyčíhal, že asi po 15 minutách takovéhoto zmateného povívání, se z údolí vyvalí termický interval, který je zpočátku poměrně slabý ale rychle zesílí, aby přinutil ustavit rukáv jak cvičeného tuleně do polohy téměř svisle k nebi. Nedbal jsem proseb své dcery, abych neletěl první, ale pravil jsem, že sám sobě budu chroustem. Jak jsem řekl, tak jsem učinil. Další mírnější počátek termického intervalu byl můj a tak jsem se na kříž v pohodě odlepil. Zesilující termika mě brzy vynesla pětimetrem cca 600 nad start, kde föhnové severní proudění pomíchané s jižními termickými bublinami mnou hezky pohupovaly, že jsem ani foťák z pultíku nevytáhl. Vzhledem k tomu že u svahu toto víření bylo intenzivnější, odletěl jsem raději nad údolí smířen s tím, že než holky sjedou z kopce, budu sedět u pivečka na přistávačce. Jelikož už ale bylo k páté odpolední, nadešel onen magický čas podvečerní termiky, kdy to nosí i nad údolím. Nad kempem jsem si dobral výšku a odlétl jsem si prohlédnout svahy na protější straně údolí a jezero směrem k Hermagoru. Pak se ze startovačky odlepily další asi čtyři padáky, připojily se ke mně a společně jsme se potulovali krajinou a ukazovali si rozdílné intenzity sousedících stoupáčků a předváděli obratnost našich mazlíků. Turbulence způsobené föhnem podvečerní termiku chvílemi zdatně rozbíjely, o čemž svědčí nejvyšší naměřené klesání -8,1m/s. Jelikož jsem byl po 10 hodinách za volantem docela unavený a před námi v dalších dnech další kilometry cesty, další letové hodiny ve známých i mně neznámých terénech a další zážitky (do pultíku jsem si zapomněl přibalit pivo), přistál jsem asi po půldruhé hodině přímo u Emila – všechny Vás pozdravuje.

Neděle, 5. srpna

Ráno bylo plné rosy, což ve mně vyvolalo důvodné podezření, že bude letovo. Vzbudili jsme notorického spáče Báru

a v 9 hodin vyrazili směr Tolmin s tím, že Kobala bude v poledne jistá. Nad Kobaridem zatím pusto a když jsme se blížili ke Krnu, nedočkavě jsem vyhlížel nad známé kopce. I když mi Eva držela volant a hlavu jsem si mohl ukroutit – nic. Mrzlí vrch – zase nic. Nebe bylo vymetené, semotámo se tvořila nad hřebeny řídká chmurka, ale ve vzduchu ani noha, ani křidélko. V Tolminu jsme zaparkovali v centru u banky s výhledem na Kobalu. Mezi 12. a 13. hodinou se odlepila od svahu pouze dvě rogala a 1 PG a po několika vyklesávacích otočkách piloti zamířili nekompromisně nad Tolmin, kam přilétali v již poměrně malé výšce. Zkušeně jsem pravil, že föhn dorazil už i do Julek a zavelel jsem k odjezdu směr Lijak. Na přistávačce pod Lijakem bylo pár Němců s batohy a francouzští manželé (oba PG) se dvěma dětmi. Dal jsem se do hovoru (klučina asi 10letý prý už také sám lítá) – terén zde neznají a čekají, zda někdo vůbec poletí – od rána prý na nebi neviděli ani živáčka. To už bylo po 2. hodině a tak jsme raději pokračovali dál. Na Kovku po padácích ani památky. Ukázal jsem holkám vyhlášenou pizzerii u přistávačky a vyrazili jsme směrem k plánovanému nejjižnějšímu letovému terénu naší cesty – vesničce Tribalj se startovačkou Medvidjak asi 30 km jižně pod Rijekou. V uctivé vzdálenosti míjíme nepřehlédnutelný nejvyšší istrijský kopec Vojak v rezervaci Učka s tím, že se s tímto letovým terénem blíže seznámíme při zpáteční cestě. Konečně jsme dobloudili do turističného naselje Kačjak, kde jsme si předem po internetu vyhlédli kemp. S díky jsme v recepci velkého turistického areálu odmítli ubytování ve zpustlých bolševických bungalovech (55 euro za osobu ve dvoulůžkáči se snídaní) a postavili stan v blízkém kempu, kde jedna noc po všech příplatcích za osobu, auto, šator (stan), místní turistický poplatek... vyšla v přepočtu na osobu asi 200 kaček. Oproti Greifenburgu má kemp pouze dvě výhody – stan je možné postavit ve stínu a k moři je to jen asi 200 m.

Pondělí, 6. srpna

Po nedělní noci plné srdceryvných, dvojhlasných a textově zcela jistě bezkonkurenčních chorvatských šlágrů, linoucích se z blízké diskotéky pro pokročilé v podání zpěváka pohřebních žalmů, jsme se probudili do typicky jadranského azura. Program jsem vymyslel dokonale. Barča půjde vyhledat útulnou plážičku ke koupání a já s Evou přejedeme přes blízké městečko Crikevnica směrem na Tribalj, u kterého je překrásné jezero a nad ním se vypíná asi 20 km dlouhý letový hřeben s nejvyšším kopcem Medvidjak, pod nímž je v nadmořské výšce 770 m startovačka ( www.skyfly.cz/tereny/tribalj.htm ). Vzhledem k nesystematickému dopravnímu značení v Crikevnici jsme odbočku na Tribalj minuli a jízda v protisměru dvouproudé jednosměrky vyvolávala u domorodců mezinárodně srozumitelná gesta – no prostě do údolí pod hřebenem jsme vjeli v nesprávném místě. Pak už musela zaúřadovat moje vrozená a neomylná orientační schopnost, o které jste se již v minulosti mnozí z Vás přesvědčili a díky níž jsem od Jahů dostal dokonce i knižní dar. Korigován polohlasnými manželčinými poznámkami typu „proboha tam bych nejela“, „ta cesta asi u toho hnojiště končí“ jsem neomylně zamířil do hory. Svůj slábnoucí zrak jsem zkušeně posílil dalekohledem a skutečně jsem objevil v prudkém hřebeni pravidelně se klikatící barevné rozdíly terénu - silnici nad vesničkou Kostelj (ba dokonce i v mapce vyznačenou). Silnička byla sice kvalitní, asfalt téměř neporušený, leč co do šířky sotva třetinová oproti pověstné cestě na Kobalu. Stezka měla jednu výhodu – auto mohlo padnout vždy pouze na jednu stranu. Když byl sráz, a řádný, na straně spolujezdce, vykláněla Eva své těžiště jak na sajdkáře směrem ke mně, takže jsem nemohl v kritické situaci ani přeřadit ze dvojky na jedničku (větší rychlost byla vzhledem ke stoupání a záludným zatáčkám nepoužitelná). Když byl sráz na straně řidičově, byl tento peskován, že jede příliš vpravo a souvislý keřovitý porost seškrábe metalízu až na holý plech. Celou cestu vzhůru (asi tak 8 km) nebylo jediné místo, kde by se mohla 2 vozidla minout, což jsem si naštěstí uvědomil až nahoře. Chtěl jsem si našeho focuska na této stezce vyfotit, narazil jsem na tuhý odpor manželky, že v autě sama nezůstane. Když jsem tento absurdní argument odvrhl s tím, že auto bude mít zařazenu jedničku, utaženou ruční brzdu, rozsvícená světla, puštěné všechny blinkry a zapnutou klimatizaci, zjistil jsem, že z auta nelze fyzicky vystoupit. Buď nebylo možné dveře kvůli porostu vůbec otevřít (řidič u svahu), nebo po jejich otevření (řidič u srázu) nebylo kam stoupnout. Od záměru jsem odstoupil s velkorysým prohlášením, že si vše vyfotím z padáku. Startovačku v nadmořské výšce 770 m, vzdálenou od silnice asi 100 m po kamenité stezce dolů, jsme na druhý pokus již nepřehlédli.

Hned pod startovačkou je vidět ono úchvatné jezero, za ním další hřebínek, který nás odděloval od moře a v dálce jsou pak vidět ostrovy Krk a Cres. Z vnitrozemí za námi se vynořovaly kumuly, které se nad námi a dále směrem k moři rozpouštěly. Fléra na startu se líně převalovala z jedné strany na druhou, převážně však kupodivu povívala z kopce dolů. Jelikož ale bylo již kolem poledního, věřil jsem, že termika na postupně nahřívaném jihozápadním svahu ten vítr z vnitrozemí (obdoba alpského föhnu se zde na Jadranu nazývá bora) přetlačí.

Vyběhl jsem zpět k autu pro výbavu, naskočil do nezavázaných pohorek, tkaničky frajersky nastrkal do bot abych si je snad nepřišlápl, batoh s padákem přehodil přes jedno rameno, pultík s vysílačkou, GPS, váriem a foťákem do jedné ruky, otevřenou plechovečku Gambáče do druhé a s nadšením jsem vyrazil po svažující se kamenité cestě zpátky ke startovačce. Musím dát zapravdu zkušeným padáčkářům, jakož i všem pg učebnicím, že pevné kotníkové boty, ale bez háčků na tkaničky, jsou pro létání nejvhodnější. Smyčka tkaničky levé boty se postupně z boty začala vysouvat, aby se v půli cesty mohla neomylně zavléknout za háček boty pravé. Následný parakotoul s dopadem přes batoh na pultík s přístroji jsem zvládl na výbornou. Zvláštní bylo, že jsem si po celou dobu trvání tohoto kontrolovaného pohybu kladl na srdce: „Kašli na elektroniku - hlavně nesmíš upustit plechovku s chlazeným pivem, jiné sebou nemáš!“ Můj pád se zastavil v oné komické poloze na zádech bohužel s rukou vytrčenou proti nebi, přičemž picí dírka v plechovce byla zcela nekompromisně kolmo nad mou hlavou. No nic, promluvil jsem k sobě konejšivě, vždyť víš, že malé neštěstí zahání velké, přičemž vůně mé hlavy přilákala zřejmě všechen hmyz ze širokého okolí k nezvyklé hostině – české pivo je na Jadranu zjevně velmi atraktivní. Tož tak, do vzduchu má jit člověk s naprosto čistou myslí. Když jsem oschl, vyzkoušeli jsme si s Evou spojení pomocí zánovních PMR značky Alinco DJ-S45L, zakoupených bratru za 4 tisíce kaček každá. Spojení bylo nerušené a tak Eva svezla auto dolů přes Veli Dol, to jest tou cestou, kterou jsme správně měli přijet a o jejíž kvalitě nás ujistil údržbář z nedaleké trafostanice, který si přišel na startovačku popovídat o New Yorku. Později se mi svěřila, že pokud by dolů musela jet po stejné stezce, po které jsme se šplhali nahoru, považovala by za bezpečnější upnout se do sedačky a nechat se odstartovat na padáku. Domluvili jsme se, že až přijede k jezeru, zkontrolujeme spojení, sdělí mi směr a sílu větru v údolí, já odstartuju a ona se konečně bude moci zchladit v jezeře. Jakmile Eva odjela, začala termika fungovat. Za onu ¾ hodinu, nežli dojela dolů, však termika zesílila natolik, že jsem musel čekat na její slabší intervaly, abych mohl odstartovat. Rytmus byl stejný jako na Greifenburgu. Vítr do zad, přerušený slabším signálem termiky, po němž následoval mocný proud teplého vzduchu, který hučel v okolním porostu i vysokém napětí napravo od startovačky. V duchu jsem si snažil představit, co se asi děje ve vzduchu nad hřebenem. A moje představa byla jen slabým odvarem kruté reality. Po startu následoval katapult 7,5 m/s nahoru do výšky 700 m nad start. Směrem do vnitrozemí za Medvidjakem (1027m) jsem pozoroval krásnou kopcovitou krajinu Velké Kapely, k jejímuž prohlížení jsem však neměl dostatek klidu. Posilován sebevědomím čerstvého absolventa krizovek (článek bude následovat v brzké době) jsem tedy zahájil boj o přežití ve výšce. Chvíli měla navrch termika, chvíli zase Bora, chvíli střihy větru, chvíli se můj Envy snažil letět tam, kam jsem nechtěl zase já a to se pořád opakovalo. V duchu jsem si říkal, nestěžuj si, je to jenom pohyb vzduchu, hlavně že máš dobrou výšku, napnutý šňůry, padák nad hlavou a uplatňuješ aktivní pilotáž, co by za takovéto letové podmínky dal Honza Škrabálek, nemusel by šlapat jako Coconea. Ale co naplat, každý další termický interval, který mě vždy zvedl nad Medviďjak, mě zcela neomylně předhodil jako potravu šelmě do míst, kde se do mě pustila Bora a tak to bylo jako v Greifenburgu, jen s tím rozdílem, že klesáky dosahovaly nejvyšší naměřené hodnoty -8,2m/s. Nechal jsem termosku ať si s Borou vyříká, kdo je momentálně silnější a zbaběle jsem utekl – kam jinam než nad jezero v údolí. Zde byla situace výrazně klidnější, takže jsem i něco nafotil.

V klidnějších letových podmínkách mi vždy trochu otrnulo a tak jsem se zase vrátil ke svahu. Kupodivu jsem za ty asi 4 km tam a zpět neztratil ani moc výšky, takže jsem se vrátil nad startovačku asi s 3 metrovým převýšením. Napadlo mne na startu přistát a počkat tak dvě hoďky na podvečerní termiku, už už jsem si vybíral místo kde je nejméně bodláků, když mě zase nabral termický poryv. Věděl jsem, že vpravo od startovačky jsou dvoje dráty VVN, ale že jsou i na druhé straně další dráty (při pohledu ze startu schované za blízkou mezičkou) jsem zjistil až když se přede mnou náhle vynořil ocelový sloup. Ještě že tam byl, dráty bych asi přehlédl. Dobral jsem si znovu výšku, tentokrát ale již jen asi 300 nad start a vydal se po hřebenu směrem k jihovýchodu. Celou cestu asi 2 km mě vytrvale doprovázel klesák (místy i -6,5/s) a to jsem se skutečně snažil letět v místech, kde by termika měla hřeben kopírovat. S vidinou nouzového přistání kdesi v křovinách v údolí daleko od cesty jsem se nemohl smířit a zavelel jsem si k ústupu – zítra odstartuju raději tak kolem 4 hodiny. Odlétl jsem proto nad jezero, na jehož břehu Eva dle mých pokynů v rukou rozvinula nouzovou fléru – asi 1 m dlouhý panapr. Neúprosně do vysílačky hlásila slabý vítr od Rijeky, zatímco v mé výškové hladině foukalo svižně ale zcela z opačného směru. Vyklesávací manévry byly jednoduché a zbýval pouze závěrečný rozpočet na přistání. Ještě ve výšce asi 20 m foukalo zcela obráceně (čteno dle GPS asi 48 km/hod) nežli na zemi (čteno dle panapru), proto jsem se rozhodl řídit panaprem. Posledním esíčkem jsem nalétl přízemní termickou bublinu, která mne nejen nadnesla a radikálně tak zhatila můj perfektní rozpočet na přistání (blížily se další dráty VVN) ale také zlomyslně otočila o 180 stupňů směr větru při zemi. Přistání nebudu komentovat, výsledek je zřejmý z následujících snímků.

Chvíli jsem Evu podezíral že si držení nouzové fléry spletla se způsobem, jímž fotbaloví fanoušci mávají klubovými vlajkami, nahlas jsem to ale neventiloval. Již tak byla poněkud nasr...ozpačitá, což jsem přikládal mému poněkud nestylovému přistání. Příčina byla ale zcela prozaická – ono divukrásné jezero v rozpálené krajině bylo ve skutečnosti přehradou na pitnou vodu se striktním zákazem vstupu do vody.

Cestou do kempu jsme se ještě rozhodli zastavit v Crikevnici, u „Konzumu“. Eva zašla nakoupit nějaké ovoce a já jsem pro Vás chtěl vyfotit nadjezd jadranské magistrály nad Crikevnicí.

Než jsem stačil najít nejlepší místo k vyfotografování viaduktu s pohledem na letový terén Medviďjak v pozadí, zablokoval jakýsi uniformovaný zřízenec autem výjezd z parkoviště (parkovací automat byl pouze na mince, přičemž jsme měli dosud jen nerozměněné papírové Kuny a ty ještě měla Eva v obchodě) a začal kontrolovat parkovací lístky. Urychleně jsem tedy sáhl po mobilu (ještě že jej někdo vymyslel), ale tento mi sdělil, že volaná manželka má momentálně vypnutý přístroj. Rozhodl jsem se tedy předstírat přiblblého turistu fotícího si místní architekturu a neznalého cizích řečí a zvyklostí, obzvláště pak principu automatu na parkovací lístky. Naštěstí však u třetího auta došly zřízenci zadržovací botičky a nežli se vrátil s novými, přejel jsem na zcela jiné parkoviště, odkud jsem se zájmem zdálky pozoroval jeho aktivitu. Práce mu šla od ruky, auto bez parkovacího lístku si vždy nejprve vyfotil, přiložil botičku, přilepil lístek na okno řidiče a do 5 minut přijela odtahovka. A Vás přátelé, znalce ženských duší vyzývám, abyste mi při nejbližším letovém dni vysvětlili, jak je možné, že mne manželka neomylně našla v cizím městě na téměř úplně zaplněném parkovišti a to nejméně 500 m od místa kde jsem ji vyložil a přinesla mi ještě nerozpuštěného Míšu. A laskavě Vás prosím - vynechte teorii o ženské intuici.

Když jsme se vrátili do kempu a skočili do moře, začaly se postupně nad Medvidjakem tvořit kumuly na hranici bouřkového vývoje, což pro následující dny bylo špatné znamení.

Úterý, 7. srpna

Celý den jsme se věnovali koupání, nácviku šnorchlování a grilování. Po ránu se na obloze objevují první ciry a již dopoledne se nad Medvidjakem objevují slušně převyvinuté kumuly. Létání jsem pro tento den odvolal. Odpoledne jsem se vydal do blízkého Dramalje hledat internet. Marně, pracovnice informačního centra mě po mém dotazu ukázala jakýsi panel kunožrout, z něhož se však vyklubal pouze místní infopanel. Takže jaké bude počasí se dozvíme až bude a jak dopadl Škrabálek a spol. se dozvíme asi až doma. Osobně si tipuji, že vyhrál Lötscher před Hoferem, Coconeou a penalizovaným Müllerem. Honza Škrabálek dosáhne na 10. místo. Všechna čest, jsou to borci.

Středa, 8 srpna

Počasí se zhoršuje, nad okolními kopci, ale už i nad Krkem a v dálce i na jihu začínají první bouřky. Koupání je zatím v pohodě, ale na létání mohu asi definitivně zapomenout. Navečer jsme se vydali autem do Crikevnice konečně najít internetovou kavárnu, abychom vyhodnotili optimální počasí příštích dnů nad letovými terény na severu (Vojak, Lijak, Kobala, Greifenburg...). Bohužel předpověď nestojí za nic a tak jsme se nakonec rozhodli tento výlet ukončit a vrátit se domů.

Čtvrtek, 9. srpna

Ráno ještě před deštěm stihneme zabalit. Projíždíme kolem Vojaku, jehož vrchol je již v mracích. Pořádný déšť začíná až v Rakousku, kde jsme se po špatných zkušenostech rozhodli pro variantu Villach – Vídeň. Ještě v Korutanech déšť skončil a začal liják, který nás doprovázel až do Vídně. Jak houstl déšť, houstla i nálada v autě. Vyznávám teorii, že v takovémto počasí jsou nejzranitelnější nejpomalejší auta, neboť jsou pasivním objektem předjíždění, zatímco manželka tvrdí pravý opak. Přestala se věnovat navigaci a neustále mě upozorňovala na dodržování maximálně povolené rychlosti. Pak to vzdala a přestala mluvit. Cestu přes Vídeň již mám několikrát projetou a značení je zde natolik perfektní, že tu může zabloudit leda tydýt. A tím jsem se stal v okamžiku, kdy nás policajti kolem deváté večer odklonili od nacvičené trasy skrzevá zatopený Schwechatský tunel. Instinktivně jsem si zapamatoval odkud se blýská a jel jsem neústupně proti bleskům. Asi po hodině projíždění různých předměstí a marném hledání jakéhokoli relevantního ukazatele Praha – Brno nebo alespoň Matějovec jsem musel uznat, že jsme zabloudili. Na auto dopadaly husté proudy vody a detailní mapa centra Vídně nám byla k ničemu, neboť jsme v tom dešti nemohli téměř ani přečíst názvy ulic. Atmosféra v autě definitivně zkašovatěla poté, co jsem ženě pravil ať tu zasr.... mapu zahodí, že mě se... (tedy ta mapa) a že skončíme nejspíš nad ránem někde u Balatonu. Po chvíli jsem zahlédl u jakési dřevěné ohrady policejní auto, do kterého právě před lijákem prchal uniformovaný, typicky vídeňský policajt. Takticky jsem mu zablokoval výjezd a vyrazil k jeho dvířkům. Když stáhl okénko, snažil jsem se mu lámanou němčinou vylíčit, že jsme kvůli zatopenému tunelu zabloudili a že hledáme cestu domů. Chvíli na mne pobaveně hleděl a pak se čistou, rodilou češtinou otázal. „A kdepak že to bydlíte“. Naštěstí jsem mu neřekl popravdě že v Matějovci, ale zalhal jsem a řekl, že v Praze. Nostalgicky pokýval hlavou a pak pronesl spásnou větičku: „Pojeďte za mnou, já Vás odsud vyvedu.“ Nacpal jsem se mu na kufr, aby se mezi nás náhodou někdo nenamáčkl a takto jsme kličkovali asi 20 minut po Vídni a přitom jsme nejméně šestapadesátkrát odbočili, většinou doleva. Zrovna jsem si začal říkat, že si s námi třeba hraje na slepou bábu, když tu se náhle na ukazatelích nad silnicí objevil nápis Praha, Brno ... Dosud jsem přesvědčen, že jsme ani Dunaj nepřejeli, asi tam mají nějaký nový tunel.

Pátek, 10. srpna

Žena mi mou bezohledně rychlou jízdu a prchlivá vídeňská slova prominula teprve poté, co po vybalení a prohledání veškerého cestovního vybavení zjistila, že „svou“ vysílačku musela nechat někde na břehu onoho nádherného jezera pod Medvidjakem a já jsem na to smířlivě opáčil: „Hlavně že jsme si to užili a že jsme ve zdraví doma“.

Mezi námi, přátelé, ačkoli se na Monte Hnojníku v prvním srpnovém týdnu přece jen asi létalo mnohem lépe, neváhejte a zajeďte si při zhoršení počasí za koupáním na Jadran a pokud někdo z Vás čirou náhodou u čarokrásného jezera pod Medvidjakem u vesničky Tribalj opuštěnou vysílačku značky Alinco DJ-S45L najde, odměna jej nemine.

Autoportrét

V Matějovci, 12.8.2007 Lumír Mareček

http://www.pgv.cz/