Květen na plný plyn a nejen o létání

Tentokrát začnu trošku od zadu, protože když jsem slíbil, že napíšu pár řádek o čtvrtečním přeletu, netušil jsem, že se na to dostanu až v neděli.

Tahání řidiček, klápání uší, šlapání speadu a zatínání břišáků, když Termoska nechce dát a nebo když dává moc, se někomu nemusí zdát jako nějaký sport. Po víc jak 5 hodinách je to na těle docela znát. Noční svoz, při němž si Jana projela poctivých 300 km, se taky postaral o to, že jsem v pátek po práci odpadl jak horník po vyfárání. Občas mě sice probudila povzbudivá SMSka nebo telefon, ale napsání článku jsem odložil na klidnou sobotu.

To by mě ale nesmělo probudit strohé telefonní oznámení městskýho policajta, že nám přes noc vykradli v Jihlavě firmu. Tím jsme měli o „klidný“ sobotní program postaráno.

Naštěstí se ukázalo, že poberty zajímaly především prachy, na něž u nás bohudík(žel) jen tak narazit nemohli. Nakonec jsme byli rádi, že kromě lehkého nepořádku a odcizení drobnějších věcí, které jim z půlky budou k ničemu, nic cennějšího nezničili. Nejabsurdnější věcí dne bylo to, že během zjišťování škod a zajišťování stop, si na nás přišel ztěžovat v sousedství bydlící Vietnamec. Za slabou příčkou dělící naše a jeho prostory prý nemohl v noci mezi 1-3. hodinou spát, protože jsme dělali hrozný rámus. Aby ne, vyvrátit plechové vchodovky, přelomit betelný dveře napříč u 2 firem, to už se jeden rušení nočního klidu jen tak nevyhne. Na otázku, proč to hned nehlásil, jen suše odvětil: NEROSUMIM CESKY?!?

Ale teď už konečně k tomu našemu lítáníčku a vemu to pro změnu zase trochu víc zepředu, ať máte v tomhle počasí co číst.

Jak víte, začátek letošní sezóny jsem víc než lítání točil spíš odvijákohodiny, tandemostarty  a papíroprudění. Ale nenechte se mýlit, vůbec si nestěžuju, jen konstatuju. No třeba takové starty o půl páté odpoledne mě naučily, že termika funguje i na jaře déle než se může zdát a přeletík v této době mi přijde velmi příjemný. Šanci získat rozhodující  body do poháru to sice nepřináší, ale tím líp. Alespoň si člověk může v klidu vychutnávat to, proč vlastně lítáme.

Po víkendovém a svátkovém polétání to vypadalo spíš na pracovní činnost. Protože jsem si  vzpomněl, jak mě loni Charlie upozornil na to, že se dá dobře polétat v labilizujícím se počasí přicházející teplé fronty (loňské dostupy ke 3000m n.m. na Vysočině a 100km FAI trojúhelníky v Krkonoších), zaujala mě optimistická čtvrteční předpověď. Mírný vítr východních směrů nám dával šanci uletět pěkný přelet ještě než se počasí pokazí.

Pro start jsme si vybrali přírodní minipánev na termiku v podobě několika velkých hnědých polí v okolí vesnice obklopených prstencem zalesněných kopečků.

Už po příjezdu na místo po 11 hodině bylo vidět, že nám Termoska chystá poctivou porci stoupáků. Co 5-10 minut se v našem okolí loupali zdivočelí čertíci, což nás na jednu stranu povzbuzovalo k letu, ale obava ze startu doprovázeného zvýřeným prachovým sloupcem nám dělala vrásky na čele. První to odpálil Charlie a hned si to v nějakých 80 metrech pěkně vyžral. Dostal možnost předvést nám špičkovou pilotáž a cit pro ovládání svého XCčka. To přesvědčilo Janu o tom, že když nechce, tak prostě nemusí a lítání si nechala na jindy.

Já jsem se s hodinkami v ruce snažil ještě půl hodiny sledovat četnost a rozestupy větrných pulsů tak, abych startoval do bezpečného okamžiku. Vítr byl v pohodě, jen ti čertíci nevypadali kamarádsky. Tentokrát  jsem neměl obavy o to, že stoupák nepotkám, spíš naopak. Start se povedl na jedničku a já se během chvíle dostal bez problémů do luxusní výšky 2000m. Při stoupání jsem registroval, že to kolem 13-1500m trochu koktalo v nějaké slabší inverzi, tak jsem si řekl, že si budu zavčas dobírat výšku tak, abych pod to nespadl.

Ale ouha, s půlkou šlapky to sice pěkně uhánělo, ale bohužel i se ztrátou výšky a pípání nikde. Už jsem to začal vidět na přistání po nějakých mrzkých 15 km a myslel jsem na to, jak si dám do přezdívky „jednostoupákový pilot“. Naštěstí se to nestalo a já se zvedl o něco výš a mohl tak poskočit na lepší místo mezi Štoky a H. Brodem. Tam mě došlo, že si musím vybírat takový směr, který povede nad hnědými poli. Po druhém větším zvednutí jsem si zhluboka oddechl a zároveň si zaliboval při představě, jak by to pěkně pelášilo, kdybych se na každý zved uletěl 20km. 

     U Haškovy Lipnice jeden takový byl, takže jsem měl dost času na to najít si ten nejlepší kurz tak, abych minul Vlašimský trojúhelník, Sedlčanský kruh a co v nejlepším místě u Čechtic nabral dostatečnou výšku pro bezpečný přelet TSAčka. Termoska mi opět přál, takže jsem musel dokonce dávat uši, abych nevystoupal do TMA V. V tom místě jsem si všiml jediného plachtaře točícího o dobrých 200 m nade mnou. Až dnes jsem zjistil, že trubka jsem byl já, protože mám na staré mapě spodní hranici FL65 místo FL75, čímž jsem se okradl o pěkných 300m použitelné výšky. V následujících chvílích jsem si zopakoval nepříjemnou bučatůru. Pode mnou jenom samá zelená a žlutá. Řepka nakonec taky zafungovala, ale díky malé výšce jsem si už nestihl prohlédnou zajímavou černou věž. Zato jsem mohl pokračovat dál se závazkem, že si ji prohlédnu a třeba i vyfotím někdy příště. Zapomněl jsem ještě dodat, že celou tu dobu jsem měl nad hlavou nádherné azuro, čímž sice nehrozilo vlétnutí do mraku, ale po nesmělých kumulech naskakujících na okraji teplé fronty jsem závistivě pokukoval celou cestu. Bohužel se objevovaly nad územím (ne)lítajícího nosorožce, což mi přišlo absurdní. Jako by tu termiku ke svému manévrování k něčemu potřebovali?!?

Za Sedlčanama jsem si všiml, že i přes prohřátou vrstvu vidím v dálce na severu matičku Prahu a před sebou kličkující Vltavu s nádržema Orlík a Slapy. Jednu chvíli jsem se rozhodoval letět dál na Hořovice, ale původní Příbram mi nakonec přišla sympatičtější a to i vzhledem k tomu, že mě její kurz dovedl tak daleko. Za ní jsem se ještě pokusil podletět Brdy (už se „těším“ až nám ten prostor ještě zvětší kvůli radaru), ale i když jsem se dostal až na jižní hranu, nedostatek výšky a tím pádem i času mi nedovolil počkat si na pěkném místě na potřebný zved. Takže jsem to posadil po 18. hodině na přepychovou louku za Věšínem. A jak už to tak po přistání bývá, do 5 minut přišel ukázkový poryv, takže mě to při předvádění startu místnímu domorodci, začalo zvedat. To ho logicky vedlo k otázce, jestli ještě někam poletím. Uklidnil jsem ho, že nikoli, nahlásil se Janě, která už byla na cestě ke mě a on mě na své zastaralé Jawě dovezl až k místní restauraci. Tam jsem při čekání zahnal ukrutný hlad výtečnou baštou a pivkem. Přelet 151,69km v ČPP zde.

Jana přijela do 20 minut, čímž prokázala jedinečnou intuici ESA (Elitní Svozová Asistentka), protože se bez celodenního spojení se mnou přiblížila k mému přistání na pár kilometrů. Po cestě domů jsme ještě svezli Ivoše Prantla, který si stejně jako Charlie, ten den taky pěkně zalétal. Doma, kam jsme dorazili až po 22. hodině, zbývalo už jen dodat:

    „Pěkné to bylo“.