První
letošní trochu slušné
víkendové létání, kdy nám
počasí přálo po oba dva dny a krapet jsme se ve
vzduchu, vyšlo na 21. a 22. dubna. Sobotní i
nedělní ovzduší nebylo až tak
instabilní, což by nám přálo
k létání větších přeletů,
jelikož zhruba
v 1500 m nadmořské výšky byla
zádržná vrstva.
V sobotu
jsme se sešli na Pěčíně už v 11 hodin,
což mělo za následek absenci oběda a ve vzduchu to bylo natolik
hravé, že
zhruba po hodinovém místním
polétání se začínal ozývat můj
žaludek a proto jsem
raději přistál.
Neděle
se jevila o něco lepší než sobota, stoupáčky mi
připadaly klidnější a startoval jsem kolem jedné
hodiny a to už ve vzduchu
viseli Vlasta, Jana, Franta i Olda. Na vleku jsem prolítl
poměrně slušný
stoupák a tak jsem na nic nečekal a zhruba v 250 m se
vypnul a jal se ho
dohledávat. Chvilku se mi to nedařilo a zapochyboval jsem nad
mým rozhodnutím,
zda jsem udělal dobře a neměl radši vlek absolvovat až do konce.
Po chvíli se
podařilo ho najít a vytočit přijatelnou výšku,
z které by bylo možno někam
odletět. Vydal jsem se směrem k Javořici. Ovzduší se
mi zdálo klidnější
než v sobotu. Dalším kladný bodem bylo, že
jsem byl po obědě a můj
žaludek, který spořádal kačenu od Lenčiny maminky, se
tvářil pozitivně a dával
mi najevo, že s ní nebudu krmit okolní ptactvo.
Celý let probíhal tak, že
jsem vyhledával kontrastní místa v krajině,
tzn. hnědé světlé předpolí
před hranou lesa na návětrné straně, kde jsem
předpokládal, že by se mohly
trhat stoupáky. Poměrně mi to vycházelo a
stoupáčky chodily pravidelně na doraz
na poslední chvíli s tím, že jsem notně
ukecával Termosku, většinou slovy
„No to ne, to nemyslíš vážně, tady přece
v této prdeli nevyhniju. Termosko
koukej zabrat, máš tady takový
krásný předpolí, pěkný lesík, tady
ten stoupák
přece musí být, stačí mi klidňoučký
dvoumetr.“ Takto jsem překonal asi 4
kritická místa, kde jsem měl opravdu namále a
děkuji Termoskovi, že mě
vyslyšel. To, že jsem si s ním
povídal, což standardně nedělám, bylo pravděpodobně dobré a pokaždé se mi
podařilo znovu nastoupat. Ve dvou se to lépe táhne!!! Samozřejmě nemůžu
opomenout můj padáček Venouška, který cestou dostával taky pochvaly za to, že
to dobře zvládá. Můj cíl byl původně letět směrem na Tábor, ale po urputném
boji, kdy jsem dolítl nad Pelhřimov, jsem se rozhodl, že dál už pokračovat
nebudu. Z výšky jsem si prohlédl krematorium, abych věděl, do čeho jdu a
jako místo přistání si vybral fotbalový stadion s pěknou travičkou, který
leží přes silnici od autobusového nádraží, abych to neměl daleko a přistával jsem
o půl čtvrté. Sedl jsem na autobus, který mě dovezl do Hradce, kde už na mě
čekal pozemní personál.
Bohužel tento let měl i stinné stránky a to:
1) Podezřele rychle se mi během letu vybil telefon, takže po
přistání jsem byl málem bez spojení.
2) Večer jsem pustil televizi, která zasmrděla a obraz byl
v čudu.
3) Při cestě autem na noční směnu do práce jsem zjistil, že
mi chybí několik segmentů na displeji.
4) Druhý den ráno jsem auto málem nenastartoval.
Tyto 4 jevy dávám do souvislosti s tím, že jsem se velice
dlouho motal blízko kolem Javořice (televizní vysílač) a nasál a naakumuloval
spoustu elektromagnetického smogu, který jsem
potom vyzařoval a to mělo negativní vliv na elektronické přístroje
v mém okolí.
Z toho plyne poučení: NELÉTEJTE DLOUHO U VYSÍLAČŮ!!!
Děkuji Macíkovi za vlek a JaHovým za transport auta až domů.
Všem přeji více takových víkendů.