V sobotu 6.1. 2007 se nám ukrutně nechtělo balit. Druhý den jsme jeli na hory, ale jet navštívit a politovat maroda, jsme viděli jako mnohem lepší nápad.

Kolem poledne jsme už s pytlíkem pomerančů stáli u dveří Vaňousovic bytu a dožadovali se vstupu. Otevřela nám Pafča se slovy: ,, Musíte počkat, až na vás dojde řada. Teď ho opíchávají…“ V první chvilce jsem ho litovala, ale když jsem uviděla drobnou, hezkou sestřičku (prý), tak jsem pojala podezření, jestli tak trochu nesimuluje. Po celou návštěvu Vaňous sice poctivě ležel v pelíšku, ale ze své velitelské pozice bravurně ovládal celý byt. Během chvilky měl postel plnou grilovaných dobrot, od kterých jsme mu samozřejmě pomohli. Kdyby to zhltnul sám, tak ho mazlík neunese. Pak se, jako zázrakem, jeho stanoviště změnilo ve stůl plný sladkostí a Vaňousek si uprostřed hověl jako paša. A nakonec prohlásil, že by měl zředit krev a podávalo se víno.

Ani nevím, jak to zhodnotit. Jestli litovat  marody, nebo jejich obětavý, zdravotnický, domácí personál….

Tak jen vzkaz: ,, Vaňousu, ty lehkoživko, srůstej a vstávej, jinak s Tebou budeme marodit všichni.“ No ne?

JaHo Ja