30.7. navečer vyráží reprezentační tým M.Pěčín – Miloš, Aleš a Para-macek směr východ. Předpověď počasí nás nezajímá, stejně datum dovolené nemůžeme změnit a hlavně nejen létáním je člověk živ. Přespíme v Beskydech u známého a v poledne jsme na Stráníku. Tam naleznu jako správce kopce 15 let ztraceného Tomáše, se kterým jsem na rogale za totáče dobýval Peckovou. Díky kecání a jiným vlivům stihnu sletět před bouřkou jen já.

Perfektně fungující vývozy na požádání kdykoliv, ubytování a jídlo na vrcholu je nám  málo a jedem do Milošem vyhlášených slovenských velehor. Vyválíme se v prvních termálech, které potkáme, teplota vody zde obvyklých 36 stupňů a ubytujeme se na privátě. Vyjde to jako v Rakousku pod stanem. V úterý jedem do Jasný na Chopok, někteří blázni dokonce i s padáky. Skafandr by byl lepší. Ceny a ??????? lanovek nás přivádějí slušně řečeno v úžas. Jinak severní stanoviště i přistávačka, za počasí, které možná dvakrát do měsíce vyjde slušný! Na Miloše jde lítací absťák, to musí řešit. Na velikosti většího Pěčínského Monte Hnojníku, zahájí téměř prvovýstup a za mé morální podpory ho s Alešem, větrem v zádech a vydatným deštěm na třetí pokus zdolá za jednu minutu směrem opačným. Tím si pokazil průměr naježděných a nalítaných metrů. Trochu se zcivilizujeme, neboť na dalším privátě nás nepustili ani přes práh. Ubytujeme se u známých (Miloš má všude) a jdeme

trpět do hospody.

Další den – Domanovské jeskyně, když už přežijeme tu cenu, tak těch pár set schodů a tu zimu taky. Jinak ale paráda. Počkáme na 17tou hodinu, až v akvaparku  Tatránia sníží vstupné na 350 a jdeme do toho. Teplé bazény jsou tam jen pro slabší jedince. První otevřené pětidráhy vypadají v pohodě, vždyť tam jezdí děti. To, že obsluha výrazně upozorňuje, jak si dát ruce a nohy, nás nerozhází. Jenže když máte o 40 kilo víc, místy skluzavkou letíte a ten dopad – bilance – 3 naražené zadky, jeden natržený, 5 spálených loktů a dva naražené kotníky. Musíme brzdit, jinak nepřežijeme. Objevíme 170 m dlouhou skluzavku, kde se jezdí na třímístných člunech. Jak na zimní olympiádě a asi na pátý pokus Miloš navigoval, já vzadu řídil, zdoláváme denní rekord v čase (digitálně to měří). Zadky přestaly bolet a jedem na rampu, ze které se rozbíhají skluzavky jak na kruháči. Všude fronta, jen na jedné ne a obsluha nás tam soucitně pouští. Černého značení si nevšímám, jdu do toho a vypukne peklo, tma, přetížení do všech stran, nevíš, kde je nahoře, a kde dole, předjíždíš v zatáčkách vodu a v zápětí ji máš všude. Ještě že dojedeš do gumového, 40 cm hlubokého bazénu. Ani na všech čtyřech se nedá udržet. Vidět Miloše po dojezdu, na půl vypadnutého z toho bazénku, je zážitek na celý život. V té chvíli už jsme byli děti, takže kačeři pro celý bazén nebyli problém (až na Aleše). Ještě ztropíme ostudu, protože gratis kola se již nevydávají a odkulháváme do putiky.

Ráno se pokorně vracíme na Stráník, létá tam škola a naše odvijákem vypiplané starty raději provádíme až po nich. (vždyť oni létají už třetí den, z toho 2 dny ???????????????????) Počkám si na 10 minut sluníčka v týdnu a vozím se chvíli nad vysílačem, ostatní to dohání aktivním přístupem. Závěr dne je zpestřen  Milošovým startem na sever a bourcem morušovým, a jen hrozba foťáků ho přiměla se začít vymlouvat. Večer – nač se lámat v hospodě, když to jde přímo na vrcholu Stráníka, včetně přespání.

Předpověď počasí je hrůza a tak v pátek přes nádherné termály v rájeckých Teplicích – směr domů.

Závěr – i ve strašném počasí může být padáčkář živ, není-li totálně závislák, ty hodiny v luftě snadno doženeme na mišpulínovi a to mnohem levněji.

          Dovolené zdar

                                       Para Macek     

www.pgv.cz