Neděle 23.7. – Startovali jsme u Malého Pěčína. Byl jsem domluven s Mackem, že někam vyrazíme spolu. Na startu mě pustil před sebe, aby nahoře na mně zase nemusel dlouho čekat. Vlek hrozný, nějak se jim nedařilo. Při návratu se ale přeci jen zachytávám a opět pracně nabírám výšku. Vysoko pod mraky je už Honza Krátký a Charlie. Než to vytočím, vydávají se na cestu. Jelikož fouká mírně, dávají trojúhelník. Přidává se k nim i Roman. Jak říkal na startu – „Bába mi dvakrát nedala, tak dnes snad  jo!“ a pak to vysvětlujte neznalým.

         Stále čekám na Macka, stejně bych jim nestačil. Polétávám nad Bábou, Jirka nikde a ani další hadry v okolí nevidím. Jak zlé jazyky tvrdí, když se Máca ani na potřetí nechytil (to se mu ještě nikdy nestalo), naštvaně se sbalil a odjel domů. Ale tomu já nevěřím!

Se Zdenou jsem byl domluvený, že když se já chytím, sejdeme se někde u vody. Buď v Jemnici, nebo v lepším případě na Vranově. Vydávám se tedy na cestu. Mráčky rostou do krásných vysokých květáčků s ostrými a pěkně nasvětlenými rysy. Přelétávám Jemnici a severně ode mne vidím pěknou přeháňku. Valím to dál, ovšem GPS hlásí slabé baterie! Co teď? O záznam trati nechci přijít, náhradní baterie nemám a tak za pěkného pohupování měním baterie z foťáku. Zkuste si to někdy, je to fajn. Není co kam odložit a je třeba být pořád ve střehu.

Pod základnou míjím Vranovskou přehradu, je krásně nasvícená, na vodě je spousta plachetnic a já přemýšlím, zda nevrátit baterky zpět, abych mohl fotit. Škoda, tyhle fotky mi chybí. Za Vranovem to se mnou cloumá na všechny strany (nevím co se dělo, ale asi od blížící se bouřky), za řidičky tahám jak za splachovadla a ke Znojmu je v obloze velká modrá díra. Ve směru na Dukovany je řádně zataženo souvislou a vysokou hradbou. Letím tedy přímo na Znojmo a když se ukáže chmurečka, hypnotizuju ji, aby rosta dál. NIC! Jedna za druhou se rozpadá, bestie. Dolétávám nad zahrady a lesy u Znojma a vzývám Termosku. Sice s problémama, ale zachránil mne. Za Znojmem to začalo taky černat, zato to lépe stoupalo. Ovšem kam se vydat, za mnou déšť, vedle mne déšť a tak vždycky pár otoček a zase mažu dál. Jednou jsem neodlétl včas, ale sprška mi nevadila.

Už to vypadalo na přistání, jen jsem se rozhodoval mezi větší obcí s hlavní silnicí a menší se železniční zastávkou. Termoska to rozhodl za mne. Dodal poslední významnější stoupák a pak už byl jen dokluz pod modrou oblohou k Pálavě. Všude byly posečené lány obilí, trochu to dýchalo a tak jsem přelétl Dolní Dunajovice a dolétl k hlavní silnici na Mikulov. Z výšky ještě registruji odpočívadlo s bufetem, ale pozdě si všímám, do čeho přistávám. Bylo to posečené řepkové pole. Znáte to? Půlmetrové klacky. Paráda. Dosedám po tři a třičtvrtě hodině na 97. km – ČPP. Zase není stovka!! Tak se můžu opět těšit na příště. Na rekreačního pilota a že bylo téměř bezvětří, je to, myslím, slušný výkon.

Přehodím baterky odfotím přistání, sbalím, zavolám Zdeně s žádostí o odvoz (už za letu jsem posílal SMS) a jdu na stopa.

Češi mi nezastavili, až jeden Ital, ale s tím jsem se nedomluvil. Představte si, on neumí česky ani rusky. Zkoušel na mne několik kapitalistických jazyků, ale na mne si nepřišel.

Došel jsem k tomu vyhlédnutému odpočívadlu, dal si pivíčko a gulášek. První knedlík jsem už nestačil vyfotit, jak do mě padnul. Paní od pultu se na mne divně dívala, když jsem si fotil večeři, ale o takovou fotku nemůžu příznivce těchto stránek připravit (kdo ví, co si myslela?).

Co k tomu dodat? Velice vydařený víkend a že na světě je krásně, ale nad světem ještě líp. Pěkné to bylo!!!!

Vlasta