Přelety

V pondělí 1.8.05 se udělalo to pravé plachtařské počasí. Někteří z nás se uvolnili z práce a od 13 hodin jsme se postupně scházeli na loučce u Vápovic, kde jsme za pomoci odvijáku startovali. Co start, to zachycení. První Jirka, další Petr, třetí já a po mě Miloš. Více jsem už neviděl, jelikož při stoupání do 5 m/s výška krásně přibývá. Jak jsem později zjistil, Petr po pár kilometrech přistál a pěkně se prošel i s báglem na zádech (ale to on rád). Miloš už před startem nahlásil Jirkovi, že přistanou na Vranovské přehradě.

Základny byly asi ve výšce 2.500 m n.m. a to je už dostatečně vysoko na pěkné přelety. Jirka byl daleko přede mnou a když mě Miloš dolétl, myslel jsem, že poletíme spolu. Jenže to vydržel pouze po Vranov a když jsem mu už udělal dost fotek (on mě ani jednu) a natočil ho na kameru, vyprdnul se na mě. Uhnul to na tu domluvenou pláž a vůbec ho nezajímalo, že Jirka letí před námi dál na vysněnou Pálavu, o které už dlouho mluví. Jirku jsem doletěl kousek před Znojmem a od toho místa jsme už museli více bojovat. Musel jsem se i kousek vrátit, Znojmo bylo dlouho zastíněné a podmínky se zhoršovaly. Jirka se mi tam ztratil a jak mi později řekl, byl hluboko pode mnou. Přeletěl jsem Znojmo, udělal pár fotek a vydal se dál. Ale pak se mi už nedařilo a tak jsem asi po deseti kilometrech za městem přistál. Byl jsem kousek od Valtrovic.

Cesta zpět byla taky záživná. Když jsem se dostal k silnici, hned první auto mi zastavilo a dovezli mě na vlakové nádraží v Hodonicích, kde zrovna jel 20 minut zpožděný vlak do Znojma (asi čekal na mne). Sice cesta přes celé Znojmo s báglem na zádech nebyla až tak záživná, ale na konci mi zastavil kluk, který jel až na Vranov. Vysadil mne kousek před hrází, tu jsem přeběhnul, pak okolo restaurací, přes druhý most a dorazil jsem na pláž, kde byl spokojený Miloš, protože byl vykoupaný, posilněný jídlem a pitím a hlavně měl jistotu, že ho někdo doveze domů. Ne že by tam byla jeho přítulkyně, ale moje  manželka, která tam po telefonické domluvě dorazila pro mě. Dal jsem koupel v přehradě a vyrazili jsme k domovu.

Abych nezapomněl na Jirku, je to rozený plachtař a tak se u Znojma vysbíral a stočil to na Pálavu. A jak říkal, nakonec mu chybělo asi tak 100 výškových metrů, aby si troufnul přes poslední vinici. Tak snad příště. Pro Jirku dojel autem jeho otec a při cestě zpátky vyzvedli ještě Ivoše, který na start dorazil o hodinu déle a přistál pár km severně od Znojma.

Suma sumárum, já uletěl něco přes 60 km , Jirka přes 70 km . Pokochali jsme se krajinou a byli v místech, kam jsme ještě neletěli. Objevil jsem cestu, která se z výšky zdála velice slušná na vlekání, směr sever jih a hlavně dál od Rakouských hranic, které nás při severním větru hodně brzdí. Ještě se musí prozkoumat ze země a to dostal na starost Franta. Snad nám dá příznivou odpověď. A příště se to chce ještě o hodinku nebo dvě se sejít dřív. Ale pěkné to bylo!

Vlasta