Před pár lety jsem si zkusil tandemový seskok z letadla z výšky 4.000 m . Byla to zajímavá zkušenost, ale volný pád mě nenadchnul. Tento víkend si to zkusila Jana Krátká a podělila se s námi o své zážitky. Fotky z volného pádu snad budou zanedlouho. Vlasta

Jak jsem se nestala parašutistou

Ahoj kluci,

v sobotu jsem si byla „vyzvednout“ svou výhru. Šlo o tandemový seskok z výšky 3.000 m . Nikdy jsem to ještě nezkoušela a tak jsem byla děsně zvědavá.

         První dojem byl ten, že parašutisti jsou milí, příjemní a fajn kluci, zrovna tak jako paraglidisti, a tak jsem se na letišti cítila jako doma. Cesta letadlem se mi moc líbila, v letadle s námi letělo pár kluků, co skákali poprvé, druhý tandemový seskokan a nějací zkušení skokani.

         V 1.500 metrech vyskočili první kousci. Trochu nechápu lidičky, kteří se po hlavě vrhnou z letadla, aby hned potom otevřeli padák a snesli se k zemi, když by se mohli pohodlně rozběhnout z kopce. V 2.500 metrech vypadali další a při bližší prohlídce letadla jsem zjistila, že už nikoho dalšího obětovat nemůžem.

         V tom se zvedl Lojzík (můj instruktor), poklepal na hodinky,které ukazovaly 3.000,  a připnul si mě na břicho. Pohmatem jsem se ujistila, že tam opravdu je, a už jsme se tučňáčím pochodem šinuli k díře, která před chvilkou spolkla posledního spolucestujícího. „Zavěsit“ zněl povel Lojzíka, zatímco Gustík (druhý instruktor – fotograf) kdesi zmizel. Pověsila jsem se do nepřirozené polohy se zvrácenou hlavou dozadu a vyšpuleným pupkem. Pak udělal Lojzík krok do prázdna a hlavu mi jen projelo:„… ty vole…“ a už jsem viděla bříško letadla. Celkově jsem nic neviděla, jen vzduch a zase vzduch, za chvilku se k nám začala přibližovat tečka, ze které se vyklubal Gustík. Je to legrační pocit, když proti vám visí chlap ve vzduchu, nic nedělá, jen kouká.

         Pocit z volného pádu? Vyrazí to dech, hmm, tak to určitě, protože jsem se nemohla nadechnout. Z vlastních tváří jsem během chvilky měla pěknou koženou šálku, která mě plácala přes uši . Potom přišel škub a nastalo to nejhezčí. Plachtili jsme si nad letištěm v 1.500 metrech, dohlednost suprová, vzduch jako olej. Všude bylo nádherné ticho a klid. Trochu mi kazilo, že jsem visela se zaříznutou kačenou, nevěděla kam s rukama, jen visela jako pytel brambor a koukala. Přistání na zadek a Lojzíka bylo příjemné.

Závěr? Bylo to fajn, celé odpoledne i večer mi myšlenky utíkaly zpátky na letiště, vozily se letadlem a vyskakovaly z něj, ale...Plutoušek je Plutoušek.

No zkrátka, parašutista ze mě nebude…