Dolomity

Koncem září do Itálie,tak nějak už léta vypadá program naší létací party.Tentokrát jsme se rozhodli vyměnit kopečky Bassana za majestátné štíty Dolomitů.Na cestu jsme se tentokráte vydali nezávisle několika vozy,ale se stejným cílem Canazei.První skupina dorazila po noční jízdě už v pátek ráno a tak měla před námi,tedy rodinou Krátkých (dále jen JaHo) Vlastou,Zdenou ,Šárkou a mnou, jeden den k dobru.

My jsme do kempu dorazili po rozednění v sobotu.Narozdíl od Bassána je zde po ránu opravdu na co se dívat.Ranním slunkem nasvícené štíty Dolomitů s množstvím lanovek,jedinečná architektura horských hotelů a domů a nad tím první barevné padáky.Po ránu balzám nejen na duši.

Oblast ve které se zde létá nese místní název Sella a start se nachází na vrcholu hory Col Rodella s převýšením zhruba devět set metrů.Dlouhé údolí s vrcholem Marmolády na jihovýchodě se stáčí kolem města Canazei na jihozápad podél štítů Látemar nad městem Moena.Létat se tak dá do omrzení kolem skalních masivů celé hodiny a přelet třicet kilometrů je zde při dobrých podmínkách hračka i pro méně zkušenější piloty.To je ve zkratce vše čím lze tuto oblast popsat těm kteří zde ještě nebyli.Lanovka která pojme přes sto lidí začala v sobotu dráždit letuchtivé už po osmé ráno a tak zatím co já s holkama jsem si vychutnával snídani na sluníčku,vyrazili ostatní na start už po deváté.Příznivá cena lanovky a rychlost s jakou dokáže na start přepravit od přistávačky takové množství lidí,přímo láká udělat si před tím,než termika začne dokonale fungovat,několik ranních sletů.Většina letců toho taky využívá a tak zatím co jsme seděli u kávy,snášeli se na přistíní desítky padáků a pěšinka k lanovce vypadala jak mraveniště.Postupně přistála i naše výprava a před dalším výjezdem spokojeně pořádala pozdní snídani.Jediný kdo neměl hlad byl Vlasta.Ačkoli všechny poměrně brzy po ránu vyprovokoval na slet na lačný žaludek,sám nedokázal odolat pokušení a po startu zmizel mezi mraky směrem k přehradě pod Marmoládou.

My ostatní jsme vyjížděli na start po jedenácté hodině.Na startovišti v tu dobu bylo již odhadem sto padesát lidí a další přijížděli.Konala se zde poslední dvě kola Italia open a tak bylo živo i ve vzduchu.Ani jsem nebyl schopen registrovat kdo z nás a kdy startoval.Já jsem po startu,kolem půl druhé,bez potíží dotočil základnu a vydal se ke štítům na severozápadě.V přímém letu jsem stále stoupal a nebo klesal jen minimálně a tak jsem měl příležitost se kochat okolím a protože jsem letěl úplně sám nemusel jsem ani příliš dávat pozor na své okolí.“Tady Olda, letím ke skalám za startem,kde jsou ostatní?“, ptám se vysílačkou holek na startu a dál se kochám“.“My tě vidíme,zatím vedeš tak přidej“,slyším odpověď a nechápu.Napadlo mě se podívat za sebe.Zjistil jsem, že jsem v čele tak stočlenné skupiny závodníků,kteří míří ke svému druhému otočňáku.Byl to hezký pocit,chvíli kralovat celé Italské lize.Opravdu jen chvíli.Vzápětí jsem jak trubec v roji včel prolétl kolem naspeedovaných céčkových křídel na konec pelotonu a i když jsem šlapal do speedu až se šňůry trhaly nebylo to nic platné.Otočil jsem tedy raději zpět pod Marmoládu,protože představa,že se s tímto rojem potkám až se bude vracet mě vyděsila.Na zpáteční cestě jsem potkal Vlastu který k Marmoládě teprve letěl a odkud se později vracel stopem.My ostatní jsme po několika hodinách létání přistáli pár desítek metrů od stanů a do pozdního večera bylo o čem povídat.

Neděle ráno opět jasno.Po ranních sletech nás lanovka dopravuje na start stejně jak včera a stejně jak včera je tu už poměrně rušno.Dnešní počasí má rychlejší vývoj a i základny mraků jsou dnes o něco níže.Před jednou se začínají kumuly nad údolími slévat a nad skalami i startem strašidelně černat.Po jedné hodině začíná na startu jemně pršet z mraku,který se nad ním usadil a tak vyčkáváme schovaní téměř hodinu,než se opět vyjasnilo a dalo se startovat.Vlasta který stihl odstartovat před přeháňkou už byl daleko za Marmoládou.Honza odstartoval do deště a i když se snažil bylo udržení nad jeho síly.Jana s Honzou starším odstartovali hned jakmile přestalo pršet,ale chtělo to ještě počkat.Já a Honza Edler jsme počkali na sluníčko a za chvíli už jsme vytáčeli základny.Občas na nás padlo pár kapek,ale stoupáky i dnes nezklamaly.Vlasta dnes pokořil vrchol zasněžené marmošky a přistál v údolí směrem na Belluno.Jako zkušený přeletář a stopař neměl problém stopnout auto na cestu zpět a díky své italštině se s řidičem na cíli cesty domluvil tak dokonale,že nejenže jej dovezl přes dvacet kilometrů,ale jako bonus na opačnou stranu!!Nevím čím však zapůsobil na tohoto mladého Itala,neboť ve chvíli kdy zjistil svůj omyl a chtěl vystoupit a zkusit pro změnu stop tím správným směrem,Ital to otočil a dovezl jej až do kempu.Kdyby to udělala Italka pochopil bych…I tato historka přispěla ke skvělé náladě na večírku ,který jsme zahájili grilováním a ochutnávkou všech značek červeného,které se v okolí vyskytlo.A protože se k nám během včerejška z nedalekého placeného kempu přistěhovala i početná skupina v čele se Zdeňkem Trčkou a večer se k nám přidali,bylo o zábavu postaráno až do pozdních nočních hodin.

Pondělní ráno i přes nepříznivější předpověď opět téměř bez mráčku.Na ranní slet dnes vyráží menší skupina.Někteří zřejmě dospávají a nabírají síly na odpolední termiku.Hlavní nápor na lanovku je po jedenácté.Na startu dnes ubylo Italských závodníků a tak startujeme o něco dříve.Pro dnešek plánuji přelet podél vrcholů směrem na Moenu.Přidává se ke mně Honza Krátký a po dotočení základny vyrážíme.Asi po pěti kilometrech slyším ve vysílačce,že na startu opět začíná krápat.My ale letíme v celkem pěkném počasí a bez problémů se dostáváme do skal někde nad vesnicí Camprestin.Tady nastala první komplikace.Ačkoli máme výšky na rozdávání vydat se přes kotlinu dál nemůžeme.Vrcholy skal ke kterým máme namířeno jsou v mracích a celé okolí je zastíněné.Rozhodli jsme se čekat a do nekonečna létáme dokola na tomto místě.Po půlhodině to vypadá,že oblast kam máme namířeno se začíná vyjasňovat a tak našlapujem hrazdy a míříme dál.Přeskok je nekonečný a výšky ubývá.Zatím co já cestou v přímém letu něco nabral,Honza zřejmě nic nepotkal a tak o něco vzadu ,ale se ztrátou tak sta metrů přilétl do místa,kde začínám točit,ve chvíli,kdy se ze základny začínají sypat drobné krupky.Tak zatím co já točím dvoumetr a jsem už celej mokrej,Honza kličkuje mezi kroupami a sype se s nimi k zemi.Míří nad nasluněné údolí a zřejmě doufá,že se zvedne na protilehlé zalesněné straně.Marně.Zatím co já bojuji on přistává.Zůstal jsem tady sám a i když ještě výšku mám,kamkoli zalétnu jdu třemi metry dolu.Připadám si jak parašutista a zoufale hledám.Poslední naděje mi svitla nad jakýmsi lomem,kde jsem nalétl metr a snažil se z něho vychovat aspoň třímetr,ale byl jak malé děcko a po chvíli mě třímetrem poslal dál,ale k zemi.Nakonec jsem vše zbaběle vzdal a poslal to za Honzou na jeho loučku,aby mu tam nebylo smutno.Sice jsem nedolétl až k němu,ale co jsem nedolétl,došel ke mně Honza pěšky.

Večer jsme pak rozhodovali co dál.Předpověď na úterý dost špatná.Nechce se nám na večer přejíždět jinam a rozhodujeme se počkat na ráno.Ráno vstáváme do zatažené oblohy.JaHo odjíždí do Belluna ,ostatní zůstáváme.Po deváté začíná protrhanou oblohou vysvítat slunce a vzápětí už nad údolím krouží první padáky.Při druhém sletu někteří dokonce nabírají výšku.Vlasta s Berym dokonce vyráží na přelet nad vrchol Belvederu směrem k Marmoládě.V jedenáct se ale opět zatahuje a zanedlouho začíná pršet.Poslední padáky už přistávají v dešti a někteří dokonce nahoře v dešti balí a lanovkou sjíždějí potupně dolů.Začíná tak odpočinkové odpoledne.Je úterý začíná lejt a zítra chceme jet stejně domů.Tak zhodnotili situaci Miloš Ivan a Zbyněk a tak balí a vyráží k domovu.My s Vlastou a ostatníma máme na dnes naplánovanou pizzerii a tak zůstáváme.

Středeční ráno je opět jasno a tak ti co včera zmokli vyráží na lanovku hned po osmé,aby své miláčky ve vzduchu usušili.Někteří však padáky ještě plné vody ani neunesou a tak napřed předsušují na hřišti.Před polednem je na obloze opět plno a od západu se nasouvá střední oblačnost.Vypadá to tak na dvě hodiny a pak se to opět zatáhne.Sbalili jsme tedy stan naložili vše do auta a vymysleli plán odjezdu.Já s holkama jedem autem,Vlasta poletí.Pro jistotu jsme ještě nějakou dobu čekali,pro případ že by vyhnil,ale jakmile zahlásil,že má základnu vyrazili jsme k domovu.Než jsme se vyškrábali přes sedlo Sella,měl už Vlasta takový náskok,že jsme ztratili spojení.K tomu ,aby doletěl až k dálnici na Brenner mu moc nechybělo a tak na nás musel čekat abychom ho nabrali a zbytek dovezli.

Konec sezony jsme tedy v Itálii zakončili jako vždy úspěšně.Do deštivého Česka jsme se vrátili se zážitky,které na Pěčíně nezažijete.

Autor: Olda

Foto: Vlasta Novák