Přelet PPG z Peče u Dačic do Jeseníků

Již delší dobu jsem plánoval větší prolétnutí s motorovým paraglidingem a napadlo mě, že bych se mohl jednou vydat k příbuzným do Bohutína u Šumperka. Čekal jsem na vhodné počasí, počítal jsem konec září nebo začátek října, kdy ještě nebude moc zima, ale termika už bude jen slabá a hlavně jsem čekal na jihozápadní vítr. A to přesně předpovídali na sobotu 20. září.
Jelikož ještě věřím meteorologům, v pátek večer jsem začal plánovat cestu. Kdo to ještě nezkusil, neví o čem to je. Já to dělal poprvé. Ono udělat čáru na mapě je jednoduché, ale najednou se tam plete omezený prostor, někde zakázaný, potom prostory AFIS, teď do toho naplánovat města, kde snad bude benzinka na natankování, ale jak daleko? Bude foukat více nebo méně? Uletím na nádrž 50 km nebo 80? Ta bližší je více vlevo od trasy, ta další zase více vpravo. Takže jsem si udělal náčrt s více možnostmi, zamaloval přibližné vzdálenosti, připravil krosnu, nastavil body v GPS, vzal do menšího obalu olej a těšil se na ráno. Pro jistotu jsem si domluvil záchranný servis, který mi zajišťovala manželka. Jela totiž s autem a měla další palivo, kdyby mé výpočty nevyšly, nebo kdyby nevydržela technika.
Ráno jsem se za naším domem připravil na start, zatím nefoukalo nic. Podle větru na mobil na Svratouchu foukalo 6m ze 180 stupňů. Fajn, za chvíli se to stočí k západu a tak jsem těsně po deváté odstartoval. Bylo trochu mlžno, neletělo to moc rychle, ale byl to krásně klidný let. Stál jsem většinou ve spídu a často ani nedržel řidičky. Zatím jsem šetřil ruce a záda.

GPS mám novou a ještě s ní asi neumím řádně pracovat. Takže se mi ani nevím jak stalo, že jsem přelétl můj první bod na tankování a k druhém jsem zjistil, že nedolétnu, protože místo do zad, mi foukal vítr z boku. Začala improvizace a tak jsem přistál na poli u benzínky v Měříně. Odepnul padák, natankoval, nastavil jsem si v GPS Svitavy a po chvíli pokračoval dál. 
Jenže začala divočina. Termika a silnější závany větru z boku se mnou pěkně mávaly. Do výšky jsem se nemohl dostat, každou obec a les oblétávat, jednou to vypadalo, že přistanu mezi zemědělce, kteří sbírali brambory. Měl jsem max. 50m. Žádný spíd, žádné pouštění řidiček, stále ve střehu, žádná pohoda. Po chvíli jsem toho měl plné zuby, ale v dáli bylo vidět nějaké město, tak doletět alespoň tam. S problémy jsem oblétl město, přistál u benzínky, nahlásil pozemnímu personálu místo přistání – Bystřice pod Perštejnem. Ani jsem ten Perštejn neviděl, nebylo kdy se kochat krajinou. Sbalil jsem letadýlko a šel natankovat. K tomu samozřejmě nezbytná údržba.

Když dorazila manželka, dali jsme si oběd, kafíčko a pak poleženíčko na přilehlém trávníku s relaxací a počtením denního tisku, kde o různých nehodách umějí tak krásně psát. Čekal jsem na pozdější dobu, jestli se uklidní termika a změní vítr, který byl stále JV až V. Po necelých třech hodinách jsem se vydal na další cestu. Vítr se sice neměnil, ale termika se zdála být klidnější. Už jsem nepočítal s dlouhým přeletem a domluvili jsme se na Svitavách. Ale ouha, po pár kilometrech letu bylo vše jinak. Dolétl jsem ještě v pohodě na nějaký kopec, ale tam les, nad něj mě termika nepustila ani po pár otáčkách, vždy kousek nahoru, ale pak více dolů, a kam jsem viděl, bylo údolí a zase další kopec a samý les.

Tam jsem se tedy nemohl vydat a chtěl ho alespoň obletět. Musel jsem směrem na jih, ale uhánělo to max. 10 km rychlostí, házelo na všechny strany, zem se přibližovala i na plný plyn a zase to vypadalo na přistání. Když se to konečně zvedlo, nadlétl jsem nad les a uviděl v údolí obec, spoustu louček, ulevilo se mi. Do údolí to sice klesalo, musel jsem se dostat zase nahoru na protější kopec, ale bylo to na návětrné straně hřebene a tak už jsem předpokládal, že to sice bude divočina, ale poletí to. Nemýlil jsem se. Když jsem se uklidnil a podíval, jak jsem na tom s palivem a kde se nacházím na mapě, nebylo to radostné. Daleko od hlavní silnice, Svitavy hodně bokem a v nádrži polovina. Vyrazil jsem tedy směr Moravská Třebová a i když jsem věděl, že s palivem nemohu vyjít, věřil jsem pozemnímu personálu, že mě najde. Jenomže směr byl na sever, s jižním větrem a občas se spídem to pěkně šupajdilo a v nádrži neubývalo. Nakonec sice s málem, ale do Moravské Třebové jsem dolétl.

Jelikož jsem po cestě stačil napsat SMS, kam dolétnu, potkali jsme se s manželkou tamtéž. Po povyprávění zážitků a posledním natankování jsem už vyrazil na poslední cestu. Bylo to asi 30 km, bylo po 17. hodině, vítr zeslábl a termika už taky končila. Však bylo na čase. Po startu jsem ještě vyfotil Třebovou.Musel jsem ještě oblétnout prostor AFIS, stál mi přímo v trase. Trochu jsem ho po kraji střihnul, kdo by to celé po takovém dnu oblétal a najednou vidím, jak táhnou větroně do výšky. Chtěl jsem ještě udělat fotku, ale už ve foťáku nebylo místo. Ještě krásný přelet přes vysoké už podzimem vybarvené zalesněné kopce, přes Mohelnici, která měla dlouhé stíny od pomalu zapadajícího slunce, v dáli byl vidět Šumperk, který jako by tvořil bránu do Jeseníků.
Nabral jsem kurs do Bohutína, ještě nezbytný přelet vysoko nad domy a přistání u hřiště. Bylo 18 hodin a 8 minut. Zrovna měli po fotbalovém zápase a snad každý táta, včetně přihlížejících, tam měl dítě. Všechny děti se rozběhli ke mně, bylo jich odhadem třicet, a vypadalo to, že přeběhnou přes padáček a ani šňůry jim nebudou vadit. To bylo otázek. Odkud jsem přilétl, jak dlouho letím, jestli je svezu, jestli by to letělo i bez padáku a já nevím, co ještě. Ovšem nejvíc je zajímalo, kolik to stojí. Co jim budu vysvětlovat, ale když se mě na to ptal poněkolikáté takový klučina, zeptal jsem se, kolik mu je let. Čtyři! To už mají starosti.
Takže – vzdušnou čarou by to bylo 147 km, skutečně jsem nalétal 175 km, čistého času 5 hodin a 2 minuty. Kamarádům jsem celý šťastný z přeletu rozeslal SMS s tím, že gratulace přijímám. A víte, co mi přišlo jako první od už bývalého kamaráda? Nebudu jmenovat, ale ze Žirovnice mi přišlo – „ S motorem to vole umí každý trouba“. Takže dík! Zase někdy příště.

Ještě poděkování manželce za pomoc a hlavně trpělivost, firmě MAC za Trendíka, který mě zase nezklamal a firmě Walkerjet, že krosna od nich vydržela.

Zpět na titulní stránku