Přes Weitru, Linz, Salzburk atd. jsme dorazili do Zell am See na parkoviště před našim pronajatým domkem. Cestou byl skvělý ketering na palubě, domácí řízečky, chlebík, malé okurečky, káva od stewardky Jarmilky - taková naše tradice při cestě na jih. Proč nakonec Zell am see? Kvůli vhodnějšímu počasí než mělo být ve Filzmoosu. A bylo to  dobře. Trochu jsem zariskoval a na balonové Alpy pozval našeho létajícího guru z Peče - Vlastíka Nováka a jeho Zdeničku ESA. Dělal si to chvíli svými kecy dobré před zaměstnavatelem, že hlavně práce a tisíce kilometrů natažených drátů má přednost, nakonec to vyřešila právě jeho Zdenička u které jsem zaintervenoval a slíbil, že se jí z nebe vrátí jiný člověk. To asi zabralo a tak Vlastík povolil a směl se začít těšit. Ale znáte to. Vlastík za sebou táhne ty tlakové níže a z toho jsem měl obavy. Skupina Duo pečských Nováků nezklamala a  chvíli po nás dorazila na svoje ubytko k jezeru také. Vyzval jsem je, ať se dostaví na slučák k nám, zde se musím ohradit, Vlastíkovi jsem napsal přesnou adresu, nikoliv souřadnice, no a bylo z toho haló. On by pošťáka dělat nemohl, leda až se na dopisy budou psát souřadnice, místo ulice a čp. Souřadnice jsou používané zejména ve vojenství a to právě teď vůbec nemusím. Přesto se dostavili a bylo to přinosné. Pečská dvojka hýřila komentáři, příběhy, nápady, přesně tím, pro co jsem se na ně těšil. Navíc Zdenička přivezla takové chutné čokoládové placičky, které ve mě probudily sobectví a větu: Sám mám málo. Po několika úvodních panáčcích Vlastík začal prosazovat plán změny souřadnic a že je to kousek na sjezdovku do města, kde má být večerní šou a rej. Z okna bylo na sjezdovku skoro vidět. Stačilo se dívat a při troše představivosti, jako bych tam byl. Ale známe Vlastíka. Z jalové krávy by tele dostal. A že to bude zážitek jaký jsme nezažili. Ano ten zážitek začal tím, že děvčata jela vágen a my, že je to kousek, že tam dojdem, než zaparkují. Tůdle. Cesta kolem jezera byla nekonečná, vhodná délkou tak pro milence a né pro mne, který jezdím všude na babettě.

Nožky bolely, jazyk se lepil a tak jsme po skoro půlhodině chůze byli POD sjezdovkou. Všude davy senzacechtivých jako my a tak jsme se vyprsili a ještě zvládli krpák na sjezdovku k balonu co tam dělal žárovku. Jenže kde jsou naše dámy, Moja měla telefén nedostupný. Což o to, na svahu bylo dost jiných k přichýlení a sdělení, jak to mám v životě těžké, ale kartu a klíče má ta moja...

V tom mi zvoní můj věrný aligátor a neznámé číslo. Aha, to bude asi nějaká loterie a mám se dostavit pro nějakou výhru. Zvednu to a na druhém konci - moja Jarmilka. A že mě shání, kde že jsu? No není k  pomilování? Ona shání mne, chudého, bez prostředků, mne s čístým, upřímným srdcem, prostého hocha. Hned jsem ji měl rád, aj  že jsem byl bez peňazí. A ani mi nevadilo, že požádala jakéhosi chlapa, úplně cizího, škaredého, aby jí půjčil mobil, že si zavolá. MNE! Ani Romeo ani Julia neměli takovou radosť, když se setkali. O to více jsem ji ocenil, že ona jediná z dam vyšlápla až nahoru sjezdovku, aby viděla a překonala svůj hendykep výšky. Jak pravil Mirek - ty  jsi tak vysoká, že když si stópneš na štokrle, tak kačici čučíš do očí. Jednou ho za tuto řeč vyzvu na souboj. Jednou. V házení šipek.

Žárovku na svahu dělal balón Zell Am See - KAPRUN, se kterým jsme se potom potkávali na startu, ve vzduchu a při přistání každý den. Tím se začínám zlehka dotýkat toho, o čem to létání v Alpách pro mne hlavně bylo. Byl jsem ve společnosti opravdových MISTRŮ balonové pilotáže v horách. Sám náš pilot Tom tam už s nimi létá dvacet roků a pozorovat ho při jeho práci s balonem v horském proudění, to byl zážitek a zároveň pocit jistoty a z ní odvíjející se pohody v koši. Hory, natož Alpy, to je druhým slovem RESPEKT k přírodě, RESPEKT k živlům a POKORA lidského ducha.