Ahoy, po mém polétání 10.5. mě Vlasta požádal, zda bych nechtěl napsat článek o tom, podle čeho se rozhoduji za letu apod. Protože už dlouho jsem nečetl na pgv článek od nikoho jiného než od Vlasty, kterého všichni na jeho žádosti o článek odmítají a ti vychcanější mu ho přislíbí, ale nikdy nedodají, rozhodl jsem se, že jeho žádosti vyhovím. Jelikož se vůbec necítím být kompetetní k rozdávání rad o tom jak létat, berte tento můj článek jako souhrn toho, co se mi honí za letu hlavou a pilní čtenáři, kteří vydrží číst až do konce, se dozví, proč nikdy neulítnu opravdu velikej flák. Jo a taky předesílám, že délka mnou vytvořených souvětí bývá větší než mé přelety, za což se předem omlouvám.

Od pondělka 9. 5. jsem byl jako na trní, protože předpovědi vypadaly nadějně. Protože jsem poměrně línej člověk, tak co se týče počasí, mrknu pouze na Flymet, kde zkontroluju vítr, oblačnost a pro dobrý pocit i stoupání a na XCmeteo, kde zkouknu graf (aktivitu, dostupy, vlhkost, průběh křivky nad KKH) a vítr. Pokud se obě předpovědi shodují, tak je veliká šance, že nepřijde žádné překvapení a podle toho se rozhoduji, zda půjdu létat nebo ne a je mi vcelku jedno, jestli půjdou triangly nebo záfuk. Co se týče aktivních prostorů, tak ty moc svědomitě nekontroluji a hříšně spoléhám na to, že na startu bude někdo vědět, popř. je checknu sám na mobilu (v XCTracku za letu je moc poznat neumím).

Po příjezdu na Hříšici foukalo všelijak, tak jsem na chvilku odjel k Monte Kompostinu, ale tam to foukalo do zad, takže jsem úspěšně promarnil čas a vrátil se zpět. Jedna z věcí, které jsem pochopil až po mnoha letech je, že nemá cenu na startu zbytečně vyčkávat, jen se tím obírám o čas strávený ve vzduchu a čekáním nic nezískám. Přede mnou už byli nějací piloti ve vzduchu včetně Honzy s motorem, který slíbil, že nám bude bojkovat stoupáky. Takže nachystat a šup do vzduchu.

Po nějakém čase svého lítání jsem pochopil, že je k ničemu mít dobré vybavení, pokud ho neumím využívat, proto jsem začal létat více připraven a to byla věc, která mi umožnila vydržet ve vzduchu výrazně déle. Na startu trávím přípravou více času (reálně o pár minut navíc) tím, abych si ve vzduchu zajistil maximální pohodlí (chcaní, pití, namatlat hubu, pořešit teplo), což jsem nakonec vždycky ocenil a je to jedna z nutných podmínek k uletění pěkného přeletu. Také je dobré, aby všechny přístroje, které za letu používám, byly snadno ovladatelné a hlavně, aby mi nebyla zima na ruce (po loňské nedoletěné 200km, kdy jsem přistál jen kvůli omrzlinám na prstech ruky, jsem si pořídil péřové rukavice). Nejvíc jsem litoval těch předčasných vynucených přistání, kterým se dalo předejít dobrou přípravou, a že jich nebylo málo.

Potom, co jsem se do všeho nasoukal, jsem byl panem Prezidentem hozen do vzduchu a po odepnutí jsem rovnou letěl pod Honzu, který něco točil. Tam jsem se pomalu vyzvedal a mohlo se letět dál. Vždy, když se zachraňuji nad zemí, tak si připomínám, že je lepší vyzkoušet pravděpodobnější místo zvednutí (vzhledem k slunci, terénu a větru), i za cenu toho, že to pak budu mít k silnici dál. Myslím, že každý zažil ten pocit, kdy si v rámci usnadnění návratu zvolil blbější místo k záchraně a pak ze země koukal, jak se na lepším místě, kam nechtěl zaletět kvůli pár krokům navíc, zvedá další padák nebo dravec.

Dotočil jsem základnu a vydal se dál. Kdysi jsem si stanovil hranici pro odlet ze startu 1000m AGL a toho se držím, prostě zkusím někam letět i když to moc nevypadá. Není přeletu, kdy bych si nevzpomněl na Milošova svatá přikázání 1. Nechvátej 2. Dotáčej 3. Nebuď posranej, kterých se snažím stále držet. Skoro mám pocit, že když letím opatrněji a držím si výšku i za cenu pomalejší rychlosti, tak nakonec na tom vydělám (sorry MacCready), protože kdybych letěl agresivněji, stejně nakonec přijde moment, kdy se budu zachraňovat a to mě zdrží stejně a k tomu navíc ty nervy ...

Kam poletím se rozhoduji podle mraků po dotočení prvního stoupáku. Snažím se dopředu pozorovat vývoj mraků (abych nevlétl pod rozpad) a na přeskocích vždy používám speed. Ten den byly krásné mraky s parádními dostupy a vyplatilo se hledat pod mrakem lepší stoupání. To dělám, pouze pokud vím, že ten den jsou silné stoupáky (předchozí stoupání) a že mám dostatečnou výšku (400m nad zemí jsem rád za ustředěnej 1m/s). Letěl jsem na západ, kam vedla řada mraků, a když jsem narazil na její konec, kde by byl další skok riskantní, tak jsem to otočil zpět. V hlavě se mi formovala myšlenka na triangl a proto jsem dotočil co to šlo a skočil větší díru k Javořici, nad kterou ovšem visel nepřetržitě nádhernej bubák s tmavou základnou. Ten nezklamal a mohl jsem se vydat za Třešť.

Když jsem viděl, že bych mohl dát 90km FAI, tak jsem to otočil zpět i s ohledem na to, že se to ve směru, kterým jsem se chtěl vracet, rychle čistilo. Ovšem díky super dostupům jsem u Javořice dotočil co to šlo a věděl jsem, že pohodlně dokloužu na start. Mezitím se obloha u Hříšice už dost vyčistila a proto bylo příjemné překvápko, když jsem se ještě zvedl a mohl jsem to protáhnout za Bábu. Protahoval jsem s větrem v zádech a bylo tedy nutné počítat s návratem proti zesilujícímu větru. Nechtěl jsem moc riskovat, a jak se ukázalo, bylo to dobré rozhodnutí. Bába nedala a kdyby mě nepřidrželo pár bublin, tak přistanu ještě před Hříšicí, takhle jsem to měl přesně na metr k autu. A to je nejhezčí pocit, přistát s tím, že víc už bych z toho stejně nevymáčknul, můj let je ZDE.

Sečteno podtrženo – krásný první let v sezóně, kdy jsem se opět utvrdil v tom, že pohodlí na palubě je základ. Ve skutečnosti jsem si ani na takový přelet nepomýšlel a vždycky doma hlásím, že když vydržím hodinu ve vzduchu, tak nemůžu nadávat. A když aspoň 2 hodiny, tak budu spokojenej. A to je taky důvod, proč nikdy neuletím pořádnej flák. Zjistil jsem, že 5-6 hod ve vzduchu je moje maximum, kdy mě to ještě baví, a nemám takové ambice, abych se tam trápil víc, i když by to šlo. Takže létejte pro radost, v teple, a když budete řádně vychcaný, tak vás Termoska odmění 