Tady
se
mi ve vysílačce ozval Rumbi, že prý je už dva
týdny na lešení a na lítání
nemá
čas. :-(
Tak co,
Znojmo, Přímětice a v dáli Dukovany jste na předešlých fotkách poznali? Znojmo
bylo dlouho ve stínu, proto jsem to zkoušel více nad nahnědlými poli a nad
Příměticemi, ale nechytal jsem se.
Tady jsem
se jednou taky chytil, teď nic. Mám letět kousek zpátky, bude to tam už více nahřáté?
Nakonec
jsem to vzdal a zaletěl si raději udělat pár fotek nad město.
Možná by
město ještě něco dalo, ale co když ne? Místo na přistání by tam nebylo, za
město nedoletím a nouzově stadion raději zavrhuji. Otáčím a letím někam
bezpečně přistát, stejně mi to dnes už stačilo.
Uprostřed
silnice jsem ještě nepřistával, teď se mi nabízí ještě neotevřená část
obchvatu.
Přistání dobré, můj let
je ZDE.
Kus za mnou letěl Míra, teď jsme si zavolali a že
přistál v Olbramkostele a jede pro něho manželka, jeho let je ZDE.
Od této krásky
jsem dostal radu na nejbližší autobus, zastávka je až u nemocnice, kterou jsem přelítával.
Musel
jsem přelézt tato svodidla, jenže mne zaskočilo, že byla o trochu výš, než mám
rozkrok a navíc mne zradil ten ranec na zádech. Nakonec jsem tedy
neelegantně přepadl, přitom si sedřel ruku, a za sloupek se mi zasekl foťák,
který mne málem uškrtil. Zato pivo v druhé ruce snad ani nekáplo, jen
plechovka byla trochu pomačkaná. Naštěstí mne asi ani nikdo neviděl!
S Mírou
jsme se na poslední chvíli domluvili, že zajedu vlakem do
Moravských Budějovic a tam mne
vyzvednou. Do odjezdu jsem měl jen tři minuty a to jsem si ještě
musel zakoupit jízdenku. Na požádání mne
celá řada čekajících pustila a pak mě
pokladní ještě upozornila, že si ji musím na
peroně orazítkovat. Tam naštěstí byli
další ochotní, kteří mi poradili kde a při
nasedání už pískal
výpravčí.
Míra s Evou už tady na mne čekali.
Když jsem
letěl u Rumbiho a volal mi vysílačkou, říkal, že asi moc nefouká a ať to zkusím
zpátky. Na to jsem mu řekl, že to mne nebaví a že raději letím někam dál do
neznáma a miluju ty pozemní návraty. A i tentokrát to bylo se spoustou
neopakovatelných zážitků!
Velký dík
patří vedoucímu, že mne pustil, vlekařům za pěkný vlek do stoupáku, a Marečkům,
že mne vyzvedli a dovezli až domů.
