Tak
11.4.2020
se mi splnil sen podívat
se vzduchem ke Sněžce.
Bez jednoho dne 59 roků po
té, co jsem jel z
porodnice. Právě vyletěl Gagarin.
Tolik můj životopis.
Když
jsem před cca 13lety chodil na školení do Letňan,
o přestávce před učebnou jsem zaslechl hlasy
kluků, co už lítali
- jo, byli jsme se kouknout do Krkonoš.
Mě to zní v uších do dnes.
Teda do předvčerejška.
Až do Krkonoš? Při čundrech s Jarmilkou a
tatřičkou jsem tam na
čezetce navštěvoval letiště ve
Vrchlabí a
našel i práškařskou plochu vedle lanovky
s vápencem. To se mi teď může hodit.
Co kdyby to škytlo.... A
sny se mají plnit. A pak ty
další.
Zítra
by to
šlo, volá mi pro ten
den můj velící pilot.
A tak
se v duchu chystám a potichu těším.
Jenže v sobotu ještě támhle
to, tohle to a nakonec
přijíždím na
LKPN půl hodiny proti plánu.
Na letišti ale
vládne pohoda.
Zjistil jsem, že na
lítání jsou vhodní penzisté.
Oni nejsou štvaní termíny a
jsou více přizpůsobiví
časově. A mají zkušenosti. A
chuť lítat jim taky nechybí.
Chtělo
by to ale
přípravu, výstupní body, frekvence, kurzy.
Jasně. A tak jen co jsem dotankoval 15
litrů do poloprázdné
nádrže, vrhám se na lavičku
před věží a
v ostrém, hřejivém sluníčku tvořím plán. Můžu
se zeptat, jak se jmenujete?
Přicházející pán
se na mne při
té otázce dívá
a vzápětí jen co se mu
představuji zvolá: krajan! Jejda,
poznávám pána, co jsem jej oslovil
loni na školení na Ruzyni. Tehdy po
chvíli povídání vyšlo najevo, že je od
nás z
Ostojkovic a lítá na
dačickou plochu. Otcovsky se mne ujme
a hned mi poskytuje cenné
informace k letu. Pečlivě si zapisuji.
Slibujeme si, že přiletí na Vrankovec k
nám a vezme i kamarády s
éry. Kdepak, na letišti je
krásně.
Kontrola éra dokola, půjčit si
sluchátka
(ještě je nemáme),
mapa, sešit s poznámkami a
Databáze
do boční kapsy.
Nebyl jsem tedy
velící pilot,
ale spíš pytel vpravo.
Velící mě hned po
startu dal řízení a
úkoloval. Ale fest! Mapa,
změna frekvencí
(přípravu jsem měl,
ale nahoře to funguje jaksi jinak,
je tam docela časový
tlak). Komunikovalo se s Čáslaví,
Pardubicemi (viděl jsem vpravo
dráhu, co na ní sedal nedávno několikrát
Ruslan)
a ostatními INFO v ATZ,
která jsme přelítali. Já si
poprvé můj zamilovaný pohled
po křídle Blaníka
užil na dvě sekundy až po dvaceti minutách
letu!
Neustále po mě chtěl určovat
města a význačné body, to jsem
se teda potil
a chytal se všech mých
zeměpisných znalostí.
Řešení
GPS nepřicházelo v úvahu,
...
to je dobrý sluha ale moc zlý pán.
Zdechne
ti a jsi -
víš kde - mi
říkal. Z hlavy Ti to nikdo nesebere. A je
to fakt, když člověk jede autem s
navigací, tak zpět bez ní si není
jist, jestli tudy
jel.
Mikronek krásně
a klidně vrčel,
vrtule jako
by nebyla nastavena na cestovní
režim. To mi
přinášelo klid.
Ale byly to pichy, rychloměr šel pod 140km/h
málo kdy, jen když
se zvětšila termika. Mimo ni tam často
bylo i 180,
VIVATek lehce nahrbený se dral k
dalšímu bodu
tratě.
Měli jsme výšku cca
1500m AMSL. Více jak 300 m
nad vynořivší se Sněžku jsme se
rozhodli nedrat,
vrcholky hor byly bílé.
Vrchlabí jsem
našel, ale letiště mi
dělalo potíž. Je vedle
silnice, ale myslel
jsem, že tam bude v krajině
výraznější čára.
S
pomocí velícího jsem ho určil
-
no jasně tááámhle
a za ním křižovatka vlevo
do hor....
Tam jsme se něco při dovolené pár roků
zpět
najezdili s motorečkama.
Při
dělání přípravy na
stolku před věží se
mi teď hodily rady krajana. Do
Krkonoš na Sever
a kam že pak?
Chtěl bys na Liberec?
No tak to dáš Západ.
A pak domů cca 015,
brzy uvidíš chvaletický komín
hodně v
dálce, to je náš
maják.
Nad Vrchlabím jsme dali vlevo v
bok
a pohledem po horizontu vidím
v kouřmu
charakteristický tvar Ještědu
nad Libercem. Přejít budíky,
rychlost, palivo, teploty, žaluzie, tlak oleje -
vše OK - vijó Vávro
s VIVATkem na Liberec.
V mapě určovat přesněji města podemnou i polohu vůči zemi mi zabíralo celou
kapacitu mozku. Začalo to drncat - to je ta
ostřejší jarní
termika, říká velící.
VIVATek hopsal tak, že když jsem jednou natáhl ruku
na budík tlaku (zdálo
se mi, že
je více v horním provozním poli),
dostali jsme prdu, že jsem hřbetem
ruky klepnul do
plexiskla.
Tady musím říct, že mi
to v
tomhle éru vůbec nevadí.
Nevím čím to, ale
na rogálku nebo s pajdou bych
už měl let zkažený.
Ale jinak je s nimi to podvečerní
lítání bez chyby!
Koukněte
se mi do Datábáze, jak funguje letiště Liberec,
sedneme si tam na chvíli. Tý
jo, tak to by bylo! Tenhle
nový plán
se mi líbil.
Ale
v téhle termice?
Sáhl jsem po
Databázi, nahledal Liberec. Poloha,
dráhy,
frekvence a už jsme ho hledali.
Kruciš, vždyť
jsem na něm byl v roce cca 2002,
když jsme tu byli s dětmi a
Jarmilkou na dovolené
a s
Františkem zkoušeli lítat
coby padákem nepolíbení na místních svazích.
Aha -
támhle, jasně, bylo to mezi
Ještědem a městem. Stojí
tam žlutý Kryštof, helikopotvora.
Komunikace
s INFO
byla taková lidová, dal nám volno
a už si
to sypeme po větru levého
34, vrtule na startovní režim,
podvozek, po třetí
vysouváme klapky. No tohle jak
bude vypadat?
Termika bublá, práh
letiště hned za plotem a
nějaké
listnáče před ním. Hmmm, hmmm.
Viděl jsem už lepší přibližovací rovinu.
To
už řídil velící, samozřejmě, tak jsme byli
domluveni - starty a přistání
si udělá on. Práce s brzdami -
měl jsem tendenci mu nabídnout
asistenci, což rázně odmítnul.
To mám z
výcviku, tady sedím vpravo,
tak se do
toho nemám co s...
Sedli jsme jako
do peřinek,
letiště mají pěkně vyrovnané, zasypané.
Poděkovali jsme za -
poplatky nevybíráme a začali
se protahovat. Tak já jsem v Liberci!!!
Kocháme
se místem,
kterého jsem se
nenadál, kolem pobíhají a
chytají bronz body trička s
dlouhýma nohama a VIVATek
se jim asi líbí.
Nic pro nás, dojmy z letu jsou
silnější, ve vzduchu je
ve vzduchu! A tak za chvíli otočíme
éro na směr kraje dráhy 34,
nasedáme, startujeme Mikrona
na první
otočku, úkony, hlášení a
start.
Pětasedmdesát koníků na hofmance
nás táhne, konec dráhy je už daleko pod
námi, točíme pravou na Liberec.
Řídící na věži
se s námi mile loučí, zdraví
VIVAT a
přeje příjemný let.
Krásná letecká komunita. Asi
ho
tohle éro taky zasáhlo,
na obloze je
to majestátní,
elegantní stříbrný
pták.
Tak kudy to
bude, slyším v interkomu zleva. Pamatuji
si z přípravy na LKPN
že cca 015 a
pak bude komín Chvaletic. 015
dávám přes rysku
kompasu, komín je
ještě daleko, v kouřmu
dne vidět není. A zase.
Co je pod námi, co
je před námi. Motám
se v mapě jako kule v sudu.
Sever mapy ode mne a při
tom letíme se
sevrozápadem v zádech. Přehazuju si
to v hlavě, pravá
je vlevo, levá vpravo.
Vidím
Kozákov nad který míříme,
rychloměr 160 km/h.
Tam budou dnes
padáčkáři, bacha.
A první chmýří z pampelišky
-
byl žlutý, to točí na deváté
hodině v naší
výšce.
Vezmu to zavčasu nad Trosky,
velící kývá.
Vzdalujeme se
od Kozákova vpravo, a hodně dobře hlídám společný létací prostor.
Támhle další a tady
pod námi taky jeden.
Tak tady už bude klidněji.
Trosky po pravé ruce
pod námi.
Kde je Jičín? Ozve
se mi v interkomu.
Hledám ho podle Zebína,
kopce, pod kterým jsem v
roce 1986 strávil šest
týdnů vojenského cvičení. A
první
hlídku na bráně, kdy jsem nad ránem
nemohl udržet víčka. A
taky první dvě třiadvacítky s
otevřenou pusou,
cože to vidím
v podvečerním zapadajícím
Slunci
nízko nad zemí
letící
směr Mladá. Sekundy vzpomínání.
Hledám alej k Valdicím
a nejsem schopen určit ani město.
Tady, to je Jičín.
No a kde je letiště, kde
je naladěná frekvence,
ATZ. Cipísek, zkracuji v duchu nadávku
nad Jičínem a snažím se naladit
za čárkou 080.
Nehlásí
se, asi nemají službu. Jestli
to není
tím, že jsem naladil 085.....
Digitální bazmek v mých
gramlavých rukou.
Už
vidím kouřící komín,
je trošku v dáli vlevo,
mířím na něj. Éro
vrní,
ale jak se zadívám
do mapy, už mě velící upozorňuje, že neřídím.
Klesání pěti metry jsem
s hlavou v mapě ani
nezaregistroval. Stalo se mi to opakovaně. Hlava jako
by byla spojená
s kniplem. Hlava dolů, knipl
dávám od sebe. To
nejde, musíte si
to
hlídat a rozložit pozornost. Jsem
jako pytlem praštěný,
aha lidská výkonnost,
taky jeden z leteckých předmětů.
V mapě nemůžu
najít
ani čáru letu, co jsem si
namaloval. Pomáhám si
vyvážením, abych nebyl jak na houpačce
a hledám
se stále v mapě.
Na umělý horizont jsem se
za letu
podíval snad dvakrát. Je to asi
dobrý pomocník, ale dnes je
toho na mě moc.
Co je to za město vlevo a co vedle něj?
Nějak mi to nesedí.
Pode mnou jezera, blíží se D11.
A co kdyby to v dálce vlevo byl
HrKr a vpravo Pardubice? Ozývá se
v interkomu.
Šmarjá, vždyť jo, ten komín to jsou
Opatovice! Tak to jsem nezvládnul.
Rychle se rozhlížím po
Chvaleticích někde napravo.
Potvora tady je.
Ale nekouří, asi
vybírají popel,
tak netopí. Nekouřící
je blbě vidět. Uffff . To už jsem
se našel i v mapě
a tak hurá směr na
Čáslav, přeladit, hlášení
a pak dlouhé finále
(má se to
nazývat podle letošního zimního
školení jinak)
po levé zatáčce
na 07 LKPN.
Předávám po
chvíli knipl, pedály
a poslední minutu se kochám,
jak se blížíme k
podhořanskému svahu od Čáslavi.
Sedáme, točíme k
hangáru. Ani se mi
z éra ale nechce, hned bych si to
zopakoval, snad s menší
ztrátou kytiček.
Lítat, lítat, lítat, jinak
se pilot neotrká,
konstatuje pan pilot. Má pravdu, velkou
pravdu. V
duchu dodávám a nejlíp
někde, kde se musí komunikovat,
a hlídat si prostory.
Tohle zase mají pražáci
plusové, tam to jinak
nejde. A mají svět otevřený .
Jak tak ukládáme éro, zaslechnu bručení rotaxíka
někde za rohem. Stojím jak
před svatým obrázkem
a hltám
pohledem kolem jedoucí
rogálko-dvousic. To je Hájek z LAA,
slyším od spoluletícího.
Stojím opřený o křídlo
VIVATka a snad
počítám i otáčky jeho
vrtule rogálka. Motoruje na kraji
dráhy, krásné křídlo,
podvečerní klid, plný plyn
a když míjí hangár, kde
stojím, má už deset
metrů. Koukám se po něm, jak
se cáchá v
tom zklidněném vzduchu,
užívá si to i s pasantem
za zády.
Teda hned bych do
toho šel s ním. Je
to asi aerovirus .
Cestou
domu mi přišla SMS, za
deset minut budu nad Budíškovicemi.
Petr. To
mě chtěl svojí návštěvou
poctít Petr se SIERkou z
letiště Kramolín. Je to stále
a všudyletec, loni byl i v Rumunsku
na akci
CIDNA-CIFRNA. To mě mrzí, že mu
nezamávám.
Dovolal jsem se mu,
když právě sedl v Kramolíně
a že
mi pošle fotky, jak vyfotil moji plochu
Vrankovec. Trefil se, našel ji
správně.
Příště to vyjde.
Doma
si to vykračuji v
leteckých botách po obýváku.
Jarmilka se nadechuje k
dotazu nad mou neohleduplností k
její práci
na čisté podlaze.
Zastavuji její
výčitky ukázáním na
své boty a dotazem -
víš kde maminko
ty boty šlapaly trávu?
Až v Liberci! Sice na
pozadí nepadla, však obdivně
pravila: No tatínku, to musela
být
neuvěřitelná nádhera! Ale hned
se zuj! Ach jo.
Tím skončil
tento můj let, ten je ZDE.
Včera odpoledne mi
to nedalo. Vydal jsem
se za svým rogálkem, alespoň ho
zkontrolovat.
Dojel jsem ale k nějaké bouračce
a to mi vzalo sílu
jet dál. A
tak jsem si doma rozložil letecké
mapy a zkoumal je. Zvedám
se od nich z podlahy,
nahazuji mapy cz
a natahuji traťovou přímku z
Budíškovic. Dlouhou,
rovnou skoro 280km. Tolik jsme uletěli.
Táhnu ji
směrem na jih. Sakra to už bych byl skoro
u Mariboru. Za dvě hodiny. A tam o kousek dál je i
Bovec.