V úterý
4.6.19 se
našlo pár zájemců o
létání, já nemohl, musel jsem být
v práci. I
tak jsem si alespoň sebou vzal vysílačku, abych slyšel,
jak jim to jde. Prvně
slyším Rumbiho, jak se pěkně zvedá, pak Jirku, že
pomaleji, ale také dobrý. Rumbi po chvíli
hlásí základny ve 2.200 m. To se nedalo
vydržet, naštěstí se
kolegové nade mnou slitovali, že už to za mne
dodělají, ať vypadnu. Před
jednou tedy ujíždím domů pro věci a volám
Frantovi, aby mi neujeli, že na vlek také dorazím. Jenže
prý už jsou stejně
všichni na zemi. Jak
je to možné?!
Není
to tak hrozné, někteří se přeci jenom ještě drží a další to zkoušejí.
A trávu
už komentovat nebudu.
Je
opět vedro, bezvětří a starty nejsou jednoduché.
Tak
konečně už letím i já. Není to žádná sláva, ale držím se.