Maroko 12.3.19

Úterý 12.3. 2019

Ráno, když sedíme jak vlaštovky na drátě u snídaně, objevuje se mezi námi Oman. V sobotu 9.3. měl narozky a oslavu protáhl až do Maroka. Upřímně se diví, že máme sežehnuté obličeje od slunce, zatímco on je v pohodě. Kdosi mu říká, že on se z nás namazal nejlíp. Oman se mazal 52% slivovicí, snažící se přepít Boeinga (kdo zná Boeinga, ví, co je to za naivní nápad) a my se mazali pouze faktorem 50. Spokojeně se usmívá a usedá mezi nás. Ani brvou nehne, když mu jeho maličká žena Milča oznamuje, že po snídani jedeme na projížďku na velbloudech. Jen se maličko zavrtí na židličce, jakoby si už zkoušel nejvýhodnější posed.

Po snídani vyrážíme. Je nás 9. Na prvním největším velbloudu sedí Vendelín s Hančou, druhého osedlal Vlastík, potom jedu já, Oman, Míša, Peter, Marýsek a Milča. Milči velbloud jede sám, není připoutám k ostatním. Vlastík se po chvilce otáčí a jede pozadu, aby mohl lépe fotit, co se děje za ním. Nikdo z naší karavany se tomu nediví, bez foťáku jsem ho snad ještě neviděla. Velbloudi kráčí pomalým, měkkým krokem po vyprahlé cestě. Spolu s námi jdou na procházku i Honza s Kozleekem, k velbloudům pojali nedůvěru a tak jdou raději pěšky. Výlet trvá asi půl hoďky, ale naše pozadí by stejně víc nezvládli.

Ti, co nejdou na camelvýlet zatím vyjíždí na kopec nad naším ubytkem. Boeing hlásí do vysílačky, že jim instruktor nějaké školy říká, že je kopec zavřený, kvůli vyšetřování. My máme povolení k letu a jedeme za ostatními nahoru. Musíme kousek pěšky a než dorazíme na start, vidíme, jak Bidlo letí k přistávačce. Ta je hned vedle našeho ubytka. Jak přistane, naloží ho a odvezou za námi.

Startovačka je krásná, vítr fouká na komoru, žáčci francouzského instruktora už se drží ve vzduchu. Je čas odstartovat. Ještě poslední fotečky a šup do vzduchu.

Nebe se plní barevnými hadříky. Za chvilku to vypadá jako když někdo vyplaší hejno motýlů a ti se teď vznáší nad barevnou krajinou. Je na co se koukat, červená, hnědá a béžová zem je protkána světlými cestičkami, šťavnatě zelená políčka a tmavší stromy. Dohromady to působí jako ohromná patchworková deka rozprostřená do širokého okolí.

Dvě Honzovy fotky letícího Vlasty.

Naše bydlení a přistávačka dohromady.

Lítáme nad tou krásou a komu to nevychází, je znovu vyvezen na kopec a zbytek dojde.

Okolo páté navrhuje Bery, že bychom mohli zajet do Marakéše. Některým účastníkům zájezdu došlo pivo a tak byl nápad přijat vcelku s nadšením. Pravdou je, že pár kluků ještě lítá, ale po hlášení do vysílačky stáčí dolů a rychle balí.

Nakonec odjíždíme všichni, až na Honzu Hájka. Ten volí raději chvilku klidu a ticha, když ubytko opouští 21 jeho spoluvýletníků.

Dvě velká auta jedou přímo na trh a malé auto, kde jede Dan, Boeing, Bidlo a Honza jedou doplnit zásoby piva. Trochu kufrují. Nemohou najít obchoďák, kde jsme byli včera, ale nakonec nalézají jiný obchod s alkoholem. Když ho opouští, spokojený obchodník zavírá krám, už není co prodávat.

V ulicích Marakéše je plno lidí, vzduch je prosycen vůněmi koření, ovoce a pečeného jídla i nevůněmi syrového masa, ryb, odpadků a moči. Je tu rušno a musíme si dávat pozor na batůžky, peněženky a vůbec, abychom se neztratili. Prodíráme se davem a mizíme ve spleti uliček marakéšské tržnice. Bery nám ukazuje, kde se dá co koupit a říká, jaká cena je přijatelná.