Článeček z letectví na budíškovicku.

Zbynďo, došel Ti mejl, co jsem Ti v něm oznamoval datum našeho aeročundru s táborskými paragány a v AN dvojce?

Nedošel Petře, kdy to bude?

No teď v sobotu, devátého, bychom u Tebe chtěli seskočit a přistát. 

Polil mne studený pot v tomto horkém počasí. Já se na to chystám od loňska, co jsme o tom s Petrem mluvili a ono je to tuhle sobotu, když:

- mám otevřenou prodejnu

- v Dačicích výstavu na Nivách

- slet v Kramolíně s rogálkem

- poruchovou pohotovost na pile

Tak jsem začal kombinovat. Největší problém byl s tou výstavou, ta je slíbená, domluvení zákazníci. Docela rád jsem přijal s úlevou zprávu dačické úřednice, že výstavu zrušili a psali mi to mejlem. Žádný jsem nenašel.... To už je druhý kiks elektronické doby. Zlatá doba ledová pana Humla. 

Plánování dostalo otáčky. Přesné souřadnice plochy, rozměry, příletové podmínky, časový plán seskoků. To jsme si s Petrem vyměnili a já mohl začít zajišťovat zázemí. Nejdůležitější je pro spokojenost letců, aby nebyli hladem. To mi vyřešila Jarmilka s Kájovou nevěstou Anetkou. Udělaly plán - bude guláš, kafčo a nápoje. Od poloviny týdne se začal plnit kout k tomu určený. A co že to mělo vlastně být za akci? Petr Lapačka, zkušený pilot, co létá od roku 1961, teď vozí i parašutisty (to je stejně zvláštně složené slovo, že jo?). No a slovo dalo slovo, a že dají aeročundr jako připomenutí a na oslavu sta let od vzniku Československa. Vyletí ráno z Tábora, a do večera několikrát vyskočí a přistanou, zabalí, odletí, vyskočí a  přistanou. No a na cestě z Tábora by se jim hodilo něco na naší Jihozápadní Moravě. Tak jsem jim nabídl plochu tady u nás v Budíškovicích, kterou jsem po třiceti letech vymeldoval jako vzájemně výhodnou dohodu s místním družstvem a na které startuji s MPG a rogálkem. Shodou okolností první seskok toho dne dali na letišti Kramolín u Třeboně, které dobře znám a kde to dobře zná i moje rogálko. Tak to už jsem se v  popisu dostal až do sobotního dopoledne, kdy mi kluci z Kramolína volali: "Už máme hlavy zakloněné a už koukáme, jak skáčou". Za hoďku pak volali, že AN 2 startuje a míří ke mně. Na ploše za vsí na Horní Slatinu se zatím sešla desítka místních a zaujali místo na lavičkách pod  pártystanem s českou vlajkou. Den před tím jsem to dal vyhlásit rozhlasem. Sice mi to hlášení osekali, ale i tak z toho bylo patrné, že něco přiletí. Říkám si, že tak za pětadvacet minut by tu mohli být. A byli! Za dvacet minut se objevila Andulka nad Dačicemi. Bylo mi divné, že zatím nedorazil pozemní doprovod, co je měl navádět. Řekl jsem si, no co, souřadnice mají, větrný pytel vidět je. Jeden z koukajících se dalekohledem ale zvolal, že z éra něco vypadlo. Proč hází fléru nad Dačicemi, takový vítr není a navíc fouká od Lomů, říkám si. A další a další, volá  pozorovatel. Ale to jsou paragáni! Tak a to mi zatrnulo. Na  ploše už několik desítek lidí, guláš navařený, a oni skočí jinde?! Sedám do električáka a valím do Dačic. Tam, na ploše na Jemnici, se právě dotáčí čtyřlistá vrtule a parašutisté už na zemi balí padáky. Trefili jste se na plochu, ale na tu špatnou, dámy a pánové. Tady guláš nebude! Zvedli hlavy od balení. Ty vole, my jsme vyskočili jinde! Pozemní doprovod zůstal chvíli nechápavě stát, ale záhy mu to došlo, že dal kříž díky nějakému informačnímu šumu sem. Petr vystoupil od beranů a povídá - mě GPS ukazoval, že to je ještě pár minut, ale kříž byl tady. No nic, zabalte a skočíte si dnes jednou navíc. Nevěřil jsem, že se jejich padáky tak rychle balí.. 

Velitel seskoku udělal společně se všemi rozbor, nastavení výškoměrů (na to dbali s velikým důrazem). No a poleť s námi, ať nám ukážeš plochu. To mě ohromilo, s tím jsem nepočítal! A už se soukám do toho překrásného éra s devítiválcovým hvězdicovým motorem o tisíci koních. Moje místo bylo u kabiny pilotů, motor naskočil ihned, ohřev, nastavení žaluzií, nahřátí oleje, klapky a páka plynu dopředu. Továrna na vztlak šla do svého živlu.. V půlce letiště jsme byli ve vzduchu, rychlost cca 130, spíše více, stoupání 1m/s se pomalu zvyšovalo, polední termika ukazovala svou sílu. Nad Budíškovicemi jsme byli hned, plochu Petr identifikoval a začal stoupat v levých kruzích. Místy to šlo i 5m/s, parašutisté se postavili do řady u otevřených dveří. Pár pokynů pilotovi, ještě kousek, ještě kousek a už začali skákat jako do bazénu. Pod námi se mihlo mlíčko mráčků, zem byla vidět stále. Půlka jich vyskočila, pak návrat zpět a žádost o sto metrů navíc. 6x hop a byl jsem v trupu sám. Dveře zůstaly otevřené, poslední se nenamáhal za sebou zavřít. Z letu před třiceti roky poprvé s AN dvojkou nad Brnem vím, že je nemám jít zavírat, ale zůstat sedět. Čekal jsem nožový let dolů jako tenkrát, ale Petr s druhým pilotem-mechanikem, nejsou žádní divoši. Nad Jersicemi to otočili, dvě sestupné kružnice a už sedáme přes Petrovec. „Nemám se snad vejít na dráhu před kapličku?“ ptá se mě Petr trochu nejistě? "Ne, ne, za ní máš kilometr, tam sedni". Dnes si několikrát vzpomínám na ten sestup, jak se dráha blížila. Petr si s tím velkým érem hrál a ono ho poslouchalo se strojařskou přesností. Ani jsem necítil dotek s dráhou.. Krátký výběh a už začaly syčet asi vzduchové brzdy na jednotlivá přední kola, jak jsme se přes ně otáčeli.

Parašutisté už byli mezi tím na zemi, balili. Sešlo se snad na padesát lidí z Budíškovic. Posádka po zastavení motoru zajistila řízení a pustila zájemce dovnitř. Za PGV přijel Boeing (Vlasta musel do práce) a konstatoval, že se za knipl nevejde kvůli kolenům. Taky se jmenuje Boeing a ne Antonov, že jo? 

Lidé okomentovali i to ladné přistání, líbilo se jim. Petr mi doporučil kousek posunout tu kapličku. I paragáni to komentovali, že kapličku uprostřed dráhy (ale zkraje) ještě neviděli. Ale že je to dobrý orientační bod. Došel čas na občerstvení, jídlo se pomalu ztrácelo v hladových krcích. Mezi parašutisty byla i mladá maminka. Po přistání nakojila svůj malý poklad a ten se vezl v doprovodném pozemním autě a hned jel s doprovodem na další štaci, tentokrát do Znojma. To v požadavcích nebylo, to bylo dobře, nevím, jak bych asi sháněl mateřské mléko, nejlépe s původním obalem.

ANTONOV AN 2  z  Letecký klub VINTAGE, z.s. Tábor  a paragáni byli SKYDIVE Tábor, www.tandem-seskok.com

A co že tu máte za vesnickou slávu, co  slavíte, ptají se parašutisté. Plno lidí, auta.... Cože, to je všechno pro nás? Tak to jsme ještě nezažili! Jarmilka s Anetkou to zvládly na jedničku. Byl o ně zájem, protože po jejich slovech – „Co tu zbylo si, jestli chcete, vemte s sebou.“ - popadli každou z nich do náručí a nesli si je do Andulky... To jsou kamarádi. Petr vydal čas odletu, protočili jsme vrtuli, to už byli naskládaní s padáky uvnitř. Nevěřím vlastním očím. Anetka nastupuje taky - že by se s nima svezla do fríportu u Znojma? Holt nová doba a měla jejich sympatie! Dejte nám na ni pozor, volám ještě do trupu a loučím se. Nebóóóój, dáme, volají a smějí se jak hladoví vlci. :-D 

Tisíc koní zaburácelo, mávli jsme si na pozdrav a Antonov, z roku 1962, poslední kus dodaný do ČSSR z výroby ještě v CCCP, se plavně odpoutává od budíškovického katastru. Tak ahoj a někdy  příště. 

Přál bych Vám se s ní, spolehlivou bábinkou, jak jí Petr říká, svézt. Právě třeba až přiletí příště. 

Zbyněk z Budíškovic, červen 2018
http://www.pgv.cz/