Blog o tom, jak Ďurifuk nejen z výšky svět poznává.

úterý, 13.září 2016

Kavkazem jako aeronaut, část první (slovenský originál je ZDE)


Přišlo špatné počasí a já prostě nevydržím jen tak sedět na zadku. Říkám si, sepíšu první část mého výletu… na telefon… bude to utrpení, protože nesnáším psaní na této maličké obrazovce s maličkými knoflíky…ech se silnými a necitlivými prsty.. ale lepší než nečinně sedět.
Pravda, Kavkaz mne lákal už delší dobu, ale příprava byla nulová, jediné co jsem si prohlédl detailněji, byly délky přeletů, abych věděl, kolik musím uletět, aby si mne tam zapamatovali. Mám jen 6ks sušeného jídla pro případ nouze a celý bágl váží 20kg. Letenku jsem si kupoval tři dny předem, kvůli počasí, proto také cestuji pofiderní firmou, i když se zvučným jménem – Pegasus. Letím přes Istambul, ne přímo a na přestup na letišti, o kterém jsem ještě neslyšel, mám jen 1,5hod. To při mém cestovatelském štěstí bude málo. Ve Vídni už má samoľot (letadlo!) zpoždění dobrých 45 minut. Sakra! A nejsem já jen zklamaný, to, proč jedu do Gruzie, mi uniká mezi prsty! Počasí….
Nejsem jen já nervózní, dokonce i samurajka v burce, co jí jen oči svítí, dupe do dlažby pěkně rebelantsky vyzdobenými podpatky. Ano, okované pravými rockerskými pyramidkami… směju se nesměle pod  řídké vousy, rebelii nezastavíš.
Dosměju se v Istambulu, letadlo jsme nestihli, 4 hodiny čekám na doklady a svoz do hotelu, který nám zaplatili. 4* ale co z toho? Já chci létat v horách a ne zabíjet čas na pokoji. Co když se mi zkazí počásko? Pokecám s nějakým Turkmenem, vyměníme si drobné z našich zemí. Aspoň se přiučím rusky.


28.8. Letím dnes dál.. na letišti funguje jen jedna vízová kontrola a lidí je milion… mnozí nestihnou.. já jsem přišel o 2 hodiny dřív a kdyby moje letadlo nemělo zpoždění, nestihl bych ani já. „Do dupy“ i s Turkotatary!
Sednu do letadla, zaspím start, let i přistání…. krása cestovat! V Tbilisi jsem ve čtyři ráno, hned si jdu zakoupit SIMku. Přede mnou je 5 španělek, škaredých jak jen můžou být (xpyr zkušenost), které řeší, kolik gigabajtů budou potřebovat na trapné selfíčko z hotelu kdesi ve městě… no je mi to fuk, ale prostě zdržují neskutečně….  jim to trvalo 55 minut a mě dvě?
Hned mne odrbe tak-si-kář, za 2km chce 15 lari. Lehám si do prvního pole chrápat, ale jen do svítání, tj. hodinu.


Ráno si koupím jídlo na benzínce a jdu na stopa. Chci jet až k hranicím s Azerbajdžánem, protože mi místní Anton doporučil startovat tam. 4x stop, jednou marshutka, to je místní busík a mám 200km.
Vystoupím si asi 10km od hranic a podle mapy by to tu mohlo jít…. mapa je ale sovětská, z roku pán bůh ví kterého, a i to 1:100 000.
Z toho plyne problém…. cesta, co tu měla být… není, nebo ji nemohu najít ani kdyby mi ji Médea (nejmocnější kouzelnice z řeckých mýtů) ukázala. Takže se v horku drápu křovím, maliním, prosekávám si cestu holí, morduju se dokonce potokem v džungli, za jakou by se ani Vietnam nemusel stydět. Ztratím flašku s vodou. Jdu si nabrat do řeky… tam 25m vysoký, 80° strmý svah plný maliní. Nebesa!!
Dotrhaný, dopíchaný, unavený a nasraný se vracím nazpět a do kopce.. nikde ani jen zvířecí chodník. V 900m (400m ascent?) se otočím, protože mi skoro už došla voda a další mít nebudu… smutný jdu nazpět.. a co jsem našel? Cestu, od které jsem byl tak 10-15m v křoví, a která by mi ušetřila času, vody i sil. No co už. Škoda jen, že mne ty mraky dnes nemohly přivítat, protože pěkné byly, ale první louky začínají až v 2000m a je hodně hodin, nestihnu se na ně dostat. Píšu Antonovi, jestli se setkáme, on že jde zítra do Akhasupeli… vesnice dvě údolí na Západ, že tam je startovačka v 900m! Do krásy…. dostopuju tam, najdu místo a chrápu.


30.8. Ráno je zadekované, dospávám do devíti. Potom se horkotěžko zvedám, už je horko. Kráčím do kopců…  přes vesnici poslední, po kravských lejnech, přes most zbudovaný ještě za cara. Na motorce mne dojede Anton, jdeme dál… pod kopcem jsou vojáci, nějak to s nimi vyřídí a můžeme nahoru. 20kg krát 35 stupňů a kopec nahoru… nashledanou. Ďuro ve vlastní šťávě smažený. Převýšení 400m, vzadu hory vysoké 2700m s mraky… nevěřil jsem, ale našli jsme to.. to, co mě dělá šťastným a svobodným, to, co mne na chvíli zbaví zemské tíže, to, co z nepřekonatelných skal a nedostupných hor dělá hřiště. Termiku… tak úžasně jednoduchá hra… Ďuro proti Fyzice. Teplejší vzduch mne bere jako pírko, do dálek a do výšin, otevírá mi kraje a žene do dobrodružství nebo nástrah neznáma.
Tak mne drapne i kavkazská termika, ale něco je špatně… divně se mi zatáčí doleva.. podívám se lépe a hrkne ve mně. Hlavní nosný popruh není zapnutý v karabině, visím jen na dvou šňůrkách… samozřejmě mne to zvedá jedna radost. Co teď? Když vyhodím záložku, tak visím jen v jednom, to nechci. Tak jdu radši vyklesat na první holiny v 2000m, dá to zabrat, ale podařilo se. Rychle, rychle zapnout karabiny co jsou potřeba, protože už na mne štěkají ovčácká psiska.
Odpálím to a valím dál, problémem jsou slabé dostupy a údolí délkou připomínající průměrný soud na Slovensku. Kokso, jak já se vybál! Po třetím takovém přeskoku už zapomínám. A ono někdy tam ta přistávačka i je, ale ji přes kopeček nebo žebírko není vidět. Po 50km mne i cosi překvapí - přeskok na svah, kde to fouká a svítí po kose, nemohu nastoupat. Kdybych letěl víc horami, jistě bych se chytil, ale tu přistávačku bych neviděl. No nic, zítra budu moudřejší! Sbalím inštrumenty a na cestě mne bere první auto, nějaký sakra obrovský náklaďák. Když zastaví, vyskočí, ale spíš z něj vypadne pytel brambor, opilý dřevorubec, ale na bomby!
Přesedne do druhého, co jede za námi a frčíme zpět.


Super. Přijel jsem do Gruzie bez nějakého jasného plánu, tedy jen zkusit místní podmínky, to tady vypadá dobře, vyzkouším ještě jednou letět to samé, vím, na co si mám dávat pozor.
Dostopuji se k vojenské základně pod horou, v družné ruské debatě mi vysvětlují, že nás sledovali, že zítra jedou nahoru s náklaďákem a donesli mi i nějaké konzervy.. „spasiba, molodci!“ ("děkuji, hoši")
Pes štěká celou noc, nahání lišky okolo. Nevyspal jsem se.

31.8. S Antonem sedíme ve vojenském náklaďáku, ve zkratce jsem málem o zuby přišel, hlavu mám omlácenou a střeva vytřesená. Nemusel jsem ale šlapat až 1000m převýšení a 8km po cestě. Ne že bych byl líný, ale našlapal jsem se dost na xpyre a kde všude, kolena šetřím ještě do operace.
Krásná planina na hoře, vysekané a vypasené a možnost vrhnout se na V. Opilí dřevorubci nás zvou na vodku a koňak…. taky jsou jak bomby.


Před jedenáctou letí Anton, já chci hned za ním, ale rozfouká se mi, potom se mi nějaká tráva zamotává do šňůr… asi to tak mělo být, Anton hnije, já se držím víc v horách a letím v dál. Krásné, nádherné a osamělé chvíle plné tichého svištění větru v uších. Držím si výšku, už to tu znám, jde to lehčeji. Kritický bod ani nemám… včerejší problém jsem letěl víc horami, takže pohoda. Přeskočím do široké doliny s vesnicí, tam, kde včera Anton na 70km vyhnil a byl tak šťastný jako já po 140FAI. Studuju v mapě přistávačky v další dolině, protože ji přes kopec nevidím. Jsou tam. Mráčky dotáčím, opravdu se nesmírně těším, až dám kilo. Vítr však zesiluje a točí se na Z, to znamená protivítr. Dokoupím do 2800 pod mrak a valím proti němu. Mám 97km na tacháči, rekord už mám, ale chce to trojciferné číslo, ať to pěkně vypadá. Do stínu mířím, je tam 98,5 a jsem nízko… pípne skybean maličko… A už sviští Avaxiáš ve stoupáku… že prý posledním, protože deka je už pořádná… potom ještě jeden.. a ještě jeden.. a skoro poslední, ale ten se strašně po mírném svahu plazil.. málem mne to do lesa shodilo.


Při Prométheově bradě… Mám stošest kilomertů!!! Trvalo to 5 a půl hodiny, ale mám to!!! Hned mne přijde kontrolovat nějaký chlapík, ale říkám, že nic nepotřebuju, díkec.
Rozbalím stan na opuštěné zahradě, Anton píše, že vyhnil po 15km a že mě zabije, protože jsem překonal rekord, že v Tbilisi je bouřka a zítra bude fučák.


1.9. Vítr mlátí stromy, mraky se válejí nízko… ale je chladno, to bude pofrontálka jako svět. Vydrápu se po necestách na první kopec a skáču do toho s plánem letět nazpět s větrem. Fučí jako svět, je hodně moc cirrů, altostratů i lentilek. Proto se prvních 30km vybojím do zásoby, zafoukne mě víc do lesů, nemohu pořádně dobrat výšku, pořád přelétám z údolí do údolí těsně nad stromky.. no prdel.


Ale zlepšilo se to, deka jde stále se mnou a buď dotáčím poslední prdy, že se zrovna zastínilo, nebo první nesmělé stoupáky ze světla. V nějaké vesnici mne shodí až na zem, ale zdvihám se… větřík fučí čistě západní a silný jako ďas, ale zanáší mne to dobrým směrem.


Když přeletím nad Akhasopeli a vojenskou základnu… mám na tacháči 100km… deku jsem částečně předběhl, ale musím lovit po prvních kopečkách v dolině.. ještě tři přeletím, ale nejde to nahoru.. stačil by jeden stoupák do 1200-1400 a doletím na hranice.. to by bylo 130km a věřím, že bych tím místní nasral ještě tutověji!
Každý den jeden rekord.. hahaha.


Přistávám ve vinici, trochu jim ujím hrozna, sbalím se a vyrážím na stopa do Kvareli, do hotelu, protože mám už všechno vybité, smrdím jako rezident osad situovaných hlavně na východním Slovensku.
Zítra by mohlo být počásko, to ale taky nevím. Žádné SHMU, Flymet ani XCmeteo tady není.. podíváš se a uvidíš. Tedy meteoblue.com tu jde, ale stojí to za prd. Synoptika hlásí níži v Turecku.. bude to asi na nic a taky je. Prší už tři dny, tak jsem si řekl, že vám aspoň něco napíšu.
Jsem u Georgia, kluka z Lagodechy, který lítá na rogalu, teda učí se, hodně nasáváme a není to kavkazský vzduch!

Přeložila Zdenča
http://www.pgv.cz/