Pondělí 18. prosince jsme
prolenošili. Každý jsme se věnovali, co nás napadlo. Vendelíni vyrazili na
výlet po pobřeží, Janek pospával, Míša malovala opičky, které jsme včera
nafotili, a my s Honzou jsme vyjeli na moře
na paddleboardech.
Na úterý 19.prosince
vstáváme brzy. Chceme vidět východ slunce. Jenže zaspáváme a když v 5,40
vycházíme na cestu, sluníčko už na nás kouká z oblohy. Nevadí. Jdeme se projít
po stopách Vendelínů - po pobřeží, však zítra je taky den a je škoda lézt zase
do pelíšku, když už jsme se vysoukali.
Poprvé je voda oceánu příjemně osvěžující, asi 30 cm je chladivá, níž už
zase hřeje. Brouzdáme se vodou a pískem, koukáme jak krabi vyhazují přebytečný
písek ze svých domečků a prohlížíme, co nám oceán nechal na pobřeží za
dárky....
Chvíli po snídani nám Yash posílá auto, které nás odváží znovu na severní pobřeží. Sice jsme si udělali mezinárodní řidičáky, ale do místního provozu se nám nechce. Jezdí se vlevo. Pokaždé, když vidím jet proti sobě auto, leknu se, že jede bez řidiče, nebo že ho řidí malé dítě... Když jsme jeli na skútrech, Vendelín to poslal do pravého pruhu a zaútočil na autobus... ale Dáša se mu včas zakousla zezadu do krku a donutila ho řidítka strhnout na stranu. Tím možnému střetu zabránila. Proto se raději necháváme vozit.
Přijíždíme na místo, odkud nás převezou k ponorce. Podepisujeme nějaké papíry, na jeden píšu jména nás všech, aby nám po ponoru vystavili certifikáty. A už se jede.
Chvíli po snídani nám Yash posílá auto, které nás odváží znovu na severní pobřeží. Sice jsme si udělali mezinárodní řidičáky, ale do místního provozu se nám nechce. Jezdí se vlevo. Pokaždé, když vidím jet proti sobě auto, leknu se, že jede bez řidiče, nebo že ho řidí malé dítě... Když jsme jeli na skútrech, Vendelín to poslal do pravého pruhu a zaútočil na autobus... ale Dáša se mu včas zakousla zezadu do krku a donutila ho řidítka strhnout na stranu. Tím možnému střetu zabránila. Proto se raději necháváme vozit.
Přijíždíme na místo, odkud nás převezou k ponorce. Podepisujeme nějaké papíry, na jeden píšu jména nás všech, aby nám po ponoru vystavili certifikáty. A už se jede.
Malou lodí nás přivážejí
na větší, ke které jsou připevněny dvě ponorky. Jedna je pro nás. Náš kapitán
se jmenuje Rudy. Chvilku povídá, co se bude dít a už klesáme dolů. V deseti
metrech vodní hladina odfiltrovává barvy z našeho oblečení i z obličejů. Za
chvíli vypadáme jako banda avatarů.
Ani
oceán kolem nás
nehýří zrovna barvami. Všechno je modré a
nevýrazné. Vidíme obří želvu, vrak
lodi a plno rybiček. Nemo má na Mauriciu černou barvu a Dory
taky není krásně
modrá.... ale plave stejně jako ve filmu, tak je to v
pořádku. Vidíme Perutýny,
Rejnoka a rybu rozpláclou jako by jí přejel parní
válec. Chvilkama není jasné,
kdo si koho prohlíží. Pojímám
podezření, že sem vozí lidi pro pobavení rybek.
Zvědavě nahlíží do okýnek a koukají, co jim
to Rudy zase veze.
Celý ponor trvá 40 minut a už se zase vynořujeme. Dostáváme napít a vezou nás zpátky.
Na
lodi dostáváme
certifikáty. Bohužel jsem nenapsala naše jména
dostatečně čitelně a tak na
ozdobném papíře stojí napsáno: Jara
Krátká, Jar Krátký, Verdelín a
Jerda...
Verdelín říká, že mu Dáša doma
říká i hůř...
Po
návratu domů jdeme na
jídlo. Honza s Jendou si objednávají krabí
polévku. Když jí přinášejí, Honza se
na ni moc zvesela netváří, tak si jídlo
mění s Míšou a závěr dne dopadá
dobře....
