Tak a je tu pátek. Budí nás sluníčko a slibuje pěkný, letový den. Hned po snídani vyrážíme, připraveni si zalítat. Je ještě brzy, kopce jsou zahaleny do závoje z mraků.

Tak se jedeme podívat na nedalekou cyklostezku, poblíž městečka Coripe. Jmenuje se „Via Verde de la Sierra“ a je vybudovaná z vlakové trati. Dlouhá je 38 km a prochází třiceti tunely. A právě u Coripe je ten nejdelší z nich, dlouhý 777 m. Tak to si nemůžeme nechat ujít. Parkujeme u bývalé nádražní budovy, která je přestavěná na ubytování a restauraci. Honza říkal, že tunel je zvláštní tím, že má senzor pohybu a rozsvěcí se jen, když v se něm někdo pohybuje. Ale to nevím jistě. Prý to někde četli. Tunel svítil a vypadal tajemně.

Jdeme dál a dál, procházíme už třetím tunelem, nad hlavou máme jasnou oblohu. Ještě jednu fotečku a jdeme zpátky, ať si polítáme. Hudla se pořád mele, jak se těší, tak je na panoramatické fotce trochu rozmazaný. Ale nedá se nic dělat, další focení už nechce podstoupit.

Jedeme na start. Je tu plno pilotů, ale vyčkávají. Fouká trošku z boku.

Přejíždíme na druhý, menší start. Tady nafukuje krásně a první piloti už letí. My zatím vyčkáváme.

Když to vypadá, že se dá ve vzduchu udržet, jdeme taky. Hudla si od samého radování a poskakování, že je konečně letovo, cuknul s kolenem. A máme prvního svozaře. Promiň Tome.

Vybalujeme křídla, když z druhé strany kopce vychází mladík s batohem. Vendelín je tak zklamaný, že nešel na start taky pěšky, že hází batoh zpátky do auta. A máme svoz pro druhé auto. ;o)

Než se všichni nachystáme, vítr lehá. První jde Petr Sch., start je trochu problém. A tak, po té, co láskyplně ovine křídlem olivovník, odlétá. Bohužel nic nepotkává a záhy si prohlíží přistávačku pěkně zblízka. Nemrzí ho to. Další člen Ganter-klubu si tu otevírá pojízdné občerstvení. A tak si Petr buduje útočiště poblíž a sleduje barevné hadříky nad hlavou.

Další startuje Lacoš, vymetá křoví pod startem, ale bez problémů letí. Dalším vymetačem jsem já a po mě Hanča. Když Termoska viděl, že odlétáme i přes jeho nástrahy, mávnutím proutku znovu nechává nafukovat vítr na startovačku. A další starty jsou už celkem nuda.

Vzduch je klidný. To je jiný kafe než ve středu. Krásný, klidný stoupáky. Kolem lítají orlosupi a prohlíží si nás. Sundavám si rukavice a fotím. Nedělám to často a v kopcích už vůbec, ale tady panuje pohoda.

Honza letí na konec hřebenu. Lítá s bandou orlosupů a má moc pěkný fotky.

Petr L. letí s ním. Má trochu menší výšku a tak pomalu proklesává. Sleduju, kam letí. Přistává kousek od přistávačky, vypadá to na nějakou loučku nebo pole.

Přestává mě to ve vzduchu bavit, kromě Honzy jsou už všichni na zemi. Jdu taky na přistání. Jenže mazlíkovi se na zem ještě nechce. Ví, že tohle je náš poslední, rozlučkový let a chce si to pořádně užít. Doma v ložnici na mě čeká nová Nevada 2 a tak se se „Starým Petráněm“ (jak mi ho Vendelín pojmenoval) loučím. Koukám, kudy se vykracují ostatní křídla. Nakonec si jedno vybírám a kopíruju ho. Když zahučí do roští vedle přistání, jdu si po svým a přistávám kousek od naší bandy. Musím se smát. Ne proto, že nějakej chudák vymotává křídlo z vysokých keřů, ale proto, že občas mám tu čest já. A zrovna jsem si vybrala jako vzor tohohle týpka.

Slyším Vendelína, jak se domlouvá s Lacošem, kam má pro něj přijet. Přistál ve vybrané společnosti a je o něj velký zájem. Fotky z toho prominentního místa nemám. Tak jsem poprosila Petra L. a Vendelína, jestli by mi nějakou fotku neposlali. Vendelín svolil jen pod podmínkou, že jeho jméno se nikde neobjeví. Prý má slušnou pověst, tak aby si lidi o něm nemysleli, že si fotí nějaký prasečinky.

Klábosíme na přistávačce, když volá Honza a posílá souřadnice, kde přistál. Chvíli se ještě domlouváme, jestli někdo nechce jet na start. Peter, který si zkouší nově koupenou lehačku o tom uvažuje. Jenže než to promyslí, přilétá nad přistání červené křídlo. Pilot přetahuje padák a padá asi ze 3 metrů na zem. A je rozhodnuto. Jedeme pro Honzu a do Algodonáles. Vždyť poslední let se má vynechat.

Jdeme na kávičku. Tu tady dělají opravdu výbornou. Dáváme si s Honzou tu mlsku, co baští Vendelín s Hančou. A užíváme pohodu.

Večer - poslední večeře. Konečně si dávám pravou španělskou paelu.

Balíme a šup do pelíšků. Bylo to tu fajn. Viděli jsme spoustu věcí, užili jsme si plno legrace a nikomu se nic nestalo. Na těhle pár stránek se nedá vměstnat všechno a každý má svůj pohled na věc. Myslím, že jsme si to tu užili. Člověk by si měl hýčkat chvíle, kdy je šťastný a to já zrovna jsem. Choulím se pod peřinu a pomalu usínám. Ještě slyším, jak se z vedlejšího pokoje ozývá Lacošovo spokojené pochrochtávání.....

Díky všem, co jste dočetli až sem.

Jana K. 
http://www.pgv.cz/