Můj milý deníčku, je čtvrtek 23.února. Podle předpovědí má přes Algodonásel přejít silný déšť. Kluci se včera radili s Gerhartem, kam se mrknout. Na pobřeží má déšť ustat nejdřív a dá se posvahovat na dunách. Duny jsou dlouhé 15 km a lítání je tam prý moc pěkné. Jedeme.

Na začátku cesty jen prší, ale čím víc se blížíme k pobřeží, déšť houstne. Obloha má barvu žluto-růžovou a déšť se valí  proudem. Koukám z okýnka auta. Nevypadá to na létání, ale mazlíky máme všichni s sebou. Najednou se obloha rozsvítí a objevuje se veliký, zlatý pavouk, který se roztahuje přes celé nebe. Kruci, přeci tady mělo být líp.... 

Cestou se stavujeme na snídani. Pan majitel nerozumí anglicky. Píšu do překladače, že chceme kávu s mlékem a míchaná vejce. Nerozumí ani překladači. Nevíme si rady, čím méně si rozumíme, tím více hospodský přidává na hlase. Když už řve na plné hlasivky, přináší na talířku „molletu“ (tak se jmenuje místní pečivo) a jedno vejce. Kýváme, že ano. Za chvíli máme před sebou talířek s jedním volským okem a opečenou molletou. Což Hanku vůbec netěší, protože v téhle úpravě vejce nejí. Ale o nějakou domluvu se už nesnažíme, nemá to cenu. Hanča křoupe suché pečivo a na jejím vajíčku si pochutnává Hudla.

Jedeme dál, déšť ustává a my jsme na konci cesty, doslova. Cesta končí kruháčkem v písku. Kluci se po něm chvilku honí. Pak parkují. Ženeme se k dunám. Jsou tak 30 – 50 metrů vysoké. Působí to tu krásně, ale smutně a hodně opuštěně.

Touláme po vršku dun. Začíná znovu pršet. Schováváme se pod stříšku jednoho z opuštěných karavanů. Koukáme na radar – voda se žene přímo na nás.

Naštěstí déšť trvá jen chvíli. A začíná se vyčasovat. Jenže západní vítr, který bychom potřebovali, nefouká. Jdeme se pocourat po pobřeží a najít nějakou tu mušličku.

Stavujeme se na kávičku. A taky vyzkoušet chuť čerstvých mořských potvor. Objednáváme si a přináší nám syrové krevetky. Jsou jen osolené hrubou solí. Ukazuji panu hospodskému, jak se to má jíst? Přináší si další kousek a ukazuje, že jako uvařené. Oddělit trup od ocásku a sníst. Je to dobrota, jen mi trochu vadí ty jejich očíčka.

Potkáváme se s dalšími piloty, kteří taky chtěli na dunách polítat. Říkají, že jsou z Algodonáles. A že mimo dneška lítali každý den. Asi nějaký lepší oddíl. ;o)

Jedeme zpátky. Cesta ubíhá nějak rychleji a tak za chvíli jsme už zase „doma“. Dáváme spát mazlíky a sami jdeme na večeři. Vaří tady výborně. Vendelín s Hančou propadli chuti místních zákusků a pokaždé si nějakou tu dobrůtku dopřejí. Však sezona je teprve na začátku, to ještě vyběhají....