Ráno vyskakujeme z postelí a rychle vyrážíme na Gibraltar. V průvodci sice píšou, že máme zaparkovat před ním a dojet autobusem, ale není sezóna, tak zkusíme dojet až tam.

Cestou se stavujeme na pumpě na snídani. Slečna, která obsluhuje, nerozumí anglicky ani slovo.  Tak si pomocí překladače v mobilu objednáváme ve španělštině. Peter objednává po svém. Píchne prstem směrem k chobotnicovému salátu. A je to... S plnými bříšky přejíždíme k cíli naší dnešní cesty - Gibraltar.

  

Přijíždíme k majáku. Fouká tu silný vítr. Vlny se tříští o útes a vítr nás sprchuje slanou, studenou vodou. Ale to nás nezastaví, když už jsme dojeli až sem. Probíháme studeným deštěm k moři. Je to paráda. Afriku sice nevidíme, jen podle šipek můžeme tušit, kde je. Třeba na druhém, 14 km vzdáleném břehu, na nás taky někdo kouká.

 

Další plán je jasný. Jsme řádně prosolení, tak můžeme nahoru za místními slavnými gibraltarskými opicemi. Máme problém najít parkování, ale nakonec se přeci jen podařilo. Zvažujeme, jestli jet nahoru lanovkou (zpáteční za 18E/os) nebo přijmout nabídku místních taxikářů. Taxi by vyšlo na 20 E/os, ale byl by v ceně i vstup do systému podzemních obranných chodeb. A také do tunelů z 18. století, které byly během 2. sv. války ještě rozšířeny.

Nakonec volíme romantiku, jedeme lanovkou.

Nahoře už nás vítají místní celebrity. Vypadají roztomile, ale zároveň budí strach. Nechtěla bych mít tetování od jejich zubů někde na těle.

 

Jdeme to tu prozkoumat. Výhled je krásný. Jen fouká. A tak mám k natuženým vlasům i foukanou. Z výšky si prohlížíme letiště a čekáme, jestli náhodou něco nepřiletí. Letadlo přilétá zrovna ve chvíli, kdy odcházíme. Běžíme zpátky na vyhlídku, ale letadlo už stojí pevně na zemi.

 

Pomalu scházíme dolů. Fotím si ještě místní květiny, opičky i dopravní značky. Vtom letí na přistání další letadlo. Paráda. Sledujeme jak přistává. Přes dráhu vede silnice. A tak auta musí zastavit a nechat letadlo dosednout. Je to zvláštní, když člověk ví, jaký jsou u nás problém s předpisy. Tady zastaví provoz, letadlo sedne a žádný štráchy.....

Cestou potkáváme telefonní budku. Volám domů, ale psindy mají asi párty a tak to nikdo na druhé straně nezvedá.

  

Odjíždíme, začíná se stmívat. Ještě si fotím přejezd letiště.

 

Kousek od pobřeží se stavujeme na baštu. A hurá do Algodonále na A5ku a do pelíšku. Zítra má být letovo, tak ať nám něco neuteče. :o))) 

Pokračování příště.

Jana K.