Modré plechové nebe, kouř stoupající přímo vzhůru, první prosincové nedělní odpoledne s knížkou od Honzy Jurka „Moje dlouhá cesta v oblacích“ (podle mne to nejlepší, co jsem o letectví kdy četl), když vtom mne začalo hřát Sluníčko do zad skrz proutěné křeslo. Tohle bylo tím posledním šťouchnutím. Už ráno jsem myslel na to, že dnes by to šlo - s balonem. Představoval  jsem si,  jak po letech zopakujeme s Františkem meditační let jako kdysi, když jsme létali v balonu jako o život. Jo to byla doba. Minimum razítek, razítkovací barva nebyla až tak drahá, jak ta dnešní, o pojistce nemluvě. A právě tu nemám na zimu uzavřenou. Holt letectví pod ÚCL není LAA. Takže nic. Ale to počasí, to je paráda. A tenhle pocit jsem si nesl celé dopoledne až do toho šťouchnutí. Tahle pověstná síla mi podpořila vidinu, že budu na Vrankovci zase po dvou měsících třeba jenom sedět a koukat. Nastartuju kombáska, krosničku do něj, síta, tyč a pytel, kanystr s benzínem, tašku s lítacími věcmi. A hlavně padáček! Věřte mi to nebo ne, díky natěšenosti být už na letišti jsem zapomněl třeba boty, kalhoty, spacák, trubku na  pytel. Ale to tak maximálně jednou. Ale padáček, padáček jsem už zapomněl doma dvakrát. Přál bych Vám slyšet ty Františkovy komentáře :-D. Jediné, co ho ještě nenapadlo je, abych si nezoufal, že mám ještě jeden padák - na  krosničce, ten záložní....

Přípravy sleduje z povzdálí moje Jarmilka a komentuje to slovy - ne abys někam letěl, abych pro Tebe musela jet! Přimhouřil jsem v zasnění oči a vidím Vlastíkovu ESA Zdeničku...... Ta by měla jistě více pochopení. Vyzvedla by Vlastíka i kdyby doletěl třeba až na Hatě a před mrazem se musel schovat u nojes junge medchen - 20Eur. No ale chápu Jarmilčinu výhrůžku - v troubě má rozpečené vánoční cukroví. A představte si, že máte na stromečku spálené  andílky a divícím se návštěvám   opakujete, jak ale to létání bylo tenkrát nádherné. Tohle by u nás neprošlo. Soused Pepa mě před domem zdraví -
Jedeš na to? Tak ne abys spadnul! Můžu mu něco slíbit? Vrtím hlavou, hledám slova a odjíždím. Na cestu zrovna moc nemyslím, rovnám si v hlavě, abych na nic nezapomněl a pro bezpečný let měl všechny podmínky. Klid na přípravu, přesné postupy, počasí. Cesta na letiště to není stejná jako minule. Od té doby odešli napřed moji dva další kolegové. Pavel Janík a  Honza Lukeš. S oběma si bylo o čem popovídat a zasmát se, přiučit se. Jedu silnicí a v duchu se jich ptám otázkou, na kterou nemůžu dostat odpověď: Proč? Je mezi nimi rozdíl tisíců nalétaných hodin. Rozdíl mezi létáním na padáčku a s dopravákem. Před časem a gravitací jsme si všichni rovni, berlička stejná jako V nesprávnou dobu na nesprávném místě. To nic nevysvětluje, neřeší. Stále tam zůstává to PROČ? Kluci, alespoň naznačte!

Dvě káňata a dvě volavky mě vítají na pomrzlé jetelině, zvedají se, aby odletěly a uvolnily mi na chvíli prostor. Dojíždím na start. Vyndám si jenom židličku nebo i větrný pytel? Sluníčko svítí a trhá mrazivý vzduch stojící nehnutě nad ztichlou krajinou. Je to nádherná chvíle. Ticho, klid, nikde se nic nepohybuje.



No ale to přece není žádná lítací plocha, když na ní není větrný pytel. Slyším ho skučet v kombáskovi. Chce se provětrat, taky se těší, tady na ploše je doma. Šup, šup, už s ním běhám, kam jej zapíchnu. Odkud na něj budu vidět, kde mi nebude vadit, kdybych nááhodou, ale jen čistě náhodou chtěl odstartovat. Jenže to už kňučí i krosnička, síta i padáček, všichni chtějí ven, ven na plochu, na sluníčko, na vítr. No co s Váma, přátelé moji? Tož ja, pome ven. No ale to znamená, než vyndám krosničku, že ji musím ještě dolít benzínem, jako když jdu létat. Tak že by přece jenom? Benzín z kanystru je v krosničce coby dup. Zastavuje se na značce šesti litrů. To by se dalo vyměnit za pěkný kus nad krajinou. Takhle daleko ale dlouho nemyslím. A když už vyndavám aparátek z kombáska, tak přeci nenechám síta ležet na zemi, jak by to vypadalo. Do minuty je krosnička kompletní, už to jde podle zažitého scénáře, šest sucháčů, jeden, druhý... šestý. OK. Čtyři držáky motoru, šrouby na vrtuli, šrouby na výfuku, uvázaný filtr, přezky na vyvázání krosničky se sedačkou, zasuchovaný záložák, natažené, seřízené hodinky, vynulovaný výškoměr. Á, copak je tohle? Startovací rukojeť. Tak to už je jasné, jdu do toho. R 120cítka startuje jako by dva měsíce nestála. Motorovka - pomalé ohřívání, pak minutu na plný výkon. Ruka mne bolí, jak tlaku od vrtule kladu odpor, abych nebyl rozmačkán o auto.

Potom volám Vlastíkovi, určitě někde píše po nebi přípravu pro jeho další článeček "Jak jsem..." Vždyť je tak hezky. Hned jak mi zvedl telefon, hned mi došlo, proč je u nás hezky. Byl totiž u mladých na severu. To bych mu mohl na konci poděkovat, že jo?



Směr bezvětří - od Slatiny. Tak si nacházím správné místečko na krosničku. Vybaluji padáček, rovnám šňůry, Áčka volná v horní vrstvě. A teď, když jsem připnul popruhy ke karabinám, koukám, že bezvětří od Slatiny se změnilo na bezvětří od Jemnice. Ach jó, a vzpomenu na rogálko. S ním bych tohle neřešil, start by se prodloužil o deset metrů. Tady už vidím, jak klopýtám pod nevztlakujícím pajdou, hnaným odzadu bezvětřím šňůrama rovnou do wollnerky. Klíííííd. Měním stanoviště, žádný problém. Zimní doplňky ale způsobily, že navlékání do krosničky nejde až tak jednoduše. Nesnáším, když mne něco, nebo někdo škrtí. A tohle zažívám, než provleču revmatickou pravičku popruhama. To už se i trošku potím. A dvakrát tolik se začnu potit, když po uvázání zjistím, že moje letní letecké rukavičky zůstaly na původním místě startu. Kruci! Lezu ven z popruhů a znovu vzpomínám na pohodlné rogálko, kam v létě nastupuji pomalu v kroksech, kraťasech a v tričku. No něco za něco, to platí a platit bude. S rogálkem bych to zase v zimě neriskoval. To rád v téhle teplotě a vlhkosti přimrzne karburátor a nouzák je hned. A nouzák u rogálka, kde je potřeba se trefit do pomyslné volné krabice v prostoru a mít ještě rovnou plochu, na které kolečka nezakopnou, to chce mít více štěstí. S pokorou se tedy vysoukám z krosničky, dojdu si pro rukavice, které leží o kus dál a mrkají na mne děravým palcem. Ruské těplušky - palčáky z králičiny mám s sebou také, ale ty se nehodí, nejde ovládat plyn a řidičky s citem. Ty by nahoře byly dobré, ale to je teď neřešitelné. Znovu ukurtován, spony zkontrolovány, záložák, klika, sucháče OK. Motůrek mezi tím zpívá volnoběžnou a těší se na to, jak zamává s vrtulí. Tak se ukaž, říkám v duchu sobě, jak jsi zlenivěl od posledka. To platilo na mne. Zvednout se ze země s plnou nádrží, po obědě, jedno kafíčko a krtkův dort. A tak si vzpomenu na tu mistryni v aerobiku - no honem, jak se jmenuje... Jako že stojí vedle mne - no a už stojím taky. Polechtám motor, pohled na pytel - stále bezvětří od Jemnice, vlevo na padák a okolí, vpravo.  Ruce nad hlavu, dva rychlé kroky, plný plyn a ... A už běžím letu vstříc. Jak jsem nabalený, nemůžu zaklonit hlavu, abych zkontroloval padák. Spoléhám na cit a řídím se tahem v popruzích. Délka startu mi vychází podle plánu, už jsem na kraji pole, kde končí rovina. Kontruji moment od vrtule a lehce přibrzďuji, abych dostal vztlak a mohl si už nasednout. Letííííííííííím!



Hned si všímám, že pode mnou, kam nebylo ze země vidět, jde krajinou osoba s koněm na vycházku. Točím od nich pravou a snažím se načíst velikost a směr větru nahoře. Je to v pohodě, klid, žádný snos. Všemi směry to letí stejně.



Nabírám stopadesát metrů a krásný pohled a libé pocity začíná narušovat chlad do podpaží a hlavně - na ruce. No to jsem mohl čekat. Mě stačí, aby zima přišla do Švédska a mě už mrznou ruce v Budíškovicích. Tohle budu muset vyřešit a napadají mne rukavice a bunda na baterku od Miwaukee, co dělají nářadí. Mířím nad Budíškovice, resp. je oblétávám a ty ruce mi fakt mrznou.



Taky jsem v tu chvíli myslel na Vlastíka, když svůj poslední let - přelet do Krumlova, komentoval něco ve smyslu - bylo trochu chladno, ale šlo to. Pak jsem si vzpomněl na kluky s padáčky, co letěli na K2 a vzpomínali, jak jim ruce mrzly. Nedovedu si to ani představit.



Poprvé vidím na zahradě našeho Baryka - jeho bílý konec ocasu, jak se mele, jasně udává svoji polohu. Vidím i Jarmilku, přerušila práci v interiéru a šla dělat do exteriérů. Co asi? Další ptačí budku do zahrady. Ten plán jí pomohl splnit Kája, právě ji tam instalují. Takže jestli se divíte, že je u Vás ptactva málo - je u nás. Z obchodu je přiváženo obden nejen krmení pro mne, ale i pytle semínek pro naše malé letce. Fakt je, že krmítku za oknem říkáme televize a je to zábavné a poučné víc, jak v té opravdové. A navíc je to ještě pravdivé.



Toulám se kolem Budíškovic a uvažuji o výletu nad Slatinu. Pode mnou se u Manešovic schovávají v křoví srnky, odlétám pryč a sleduji svůj stín letící přede mnou po zmrzlé zemi. V dálce lezou mraky z páry z Dukovan, viditelnost jinak žádná velká. V duchu vyjmenovávám s pozdravem své blízké a kamarády, co se s nimi dole už potkat nedá. Poprvé tedy s Honzou a Pavlem. Pravidlo rovnováhy je přítomné i tady. Proto je to létání tak kruté, když dokáže být takhle krásné.



Tady nad krajinou, s větrem ve tváři, ve volnosti, kterou dává jen tenhle pohyb vzduchem, omezen jen palivem v nádrži, západem Sluníčka a - zimou na ruce. Ta teda dneska vítězí. Obracím ruce v řidičkách tak, aby mi foukalo na hřbet rukavice, schovávám prsty do popruhů. To je naprd, akorát si zabrzdím padák, když budu řešit tohle. Nalítávám nad plochu a koukám, že kam vítr, tam pytel.



Bezvětří z jemnického směru se nezměnilo. Nedá mi to, abych si nezaletěl ještě na konec plochy a otočil se kolem kapličky. Klid a mír nabíjí poslední procenta kapacity baterky uvnitř mne, pomalu se vracím a prohlížím si díry od divočáků. Bylo jich dost, to bude rachota je na jaře najít a všechny zahrabat. Dělám si rozpočet, trošku naberu výšku, abych měl čas stabilizovat klesání. Ubírám plyn, tisknu stop a klesám. Řízeně klesám, padák, krosnička a já bezvadně spolupracujeme. Teď si uvědomuji, co je to za dar, tohle řízené klesání prožívat beze strachu. Díky za to, osude! Došlapuji na větší rychlosti, ač mám řidičky pod sebou, přece jenom bezvětří mi nepomáhá ani při přistání. Nohy mi trochu sklouzly po zmrzlé trávě. Už ale kmitají a stíhají. Stojím, pajda se skládá nalevo ode mne. Paráda! Dvacet minut.

Vyvlékám se z popruhů a oproti standardnímu postupu neskládám aparátek hned, ale jdu si pro křesílko. Sedám tak, abych prožíval sluneční lázně přímo ve tváři. Zavírám oči. Prázdné ticho. Z desetikilometrové výšky a ze západního směru se blíží po koridoru A380 sledována kondenzačními čárami. Londýn - Dubaj. Asi se podává svačinka, někdo tam sedí u baru, někdo spí v ložnici první třídy, pět set lidí nade mnou udržují v naději šťastného cíle cesty počítače, relátka, hydraulika, servomotory, čerpadla, nosníky... Do toho bych s rodinou nikdy nesednul, moc neznámých na jedné hromadě. Ale technicky geniální a neuvěřitelně zhmotnělá lidská myšlenka, letící mi nad hlavou. Podívám se vlevo na ten můj aparátek a vidím v něm dokonalost také. Totiž ta představa, když jsem poprvé sednul do Blaníka na Čápáku, že se bude dát létat i jinak, než v těchto překrásných érech z duralu, by byla v té době bláznivá. Měl jsem štěstí, že se moji rodiče potkali ve správném století. Být to dřív, mohl jsem se radovat z toho, jak se otáčí větrný mlýn, či obdivovat   kožený měch, co umí rozpálit výheň a roztavit  železo. Nebylo by to ono. Vítr do tváře a dnešní 3D volnost, co ještě dalšího může být?

Jak tak koukám vlevo na krosničku proti  horizontu nebe - země, vidím na něm pohybovat se člověka vedoucího koně. Toho, co jsem se mu po startu z dálky vyhnul. Lidé, viděli jste někdy takovýto obraz? Člověk, kůň a horizont. Koukám na ten obraz, vypadající jak z minulosti a potichu sedím. Jde z dálky ke mně. Pan Švec z nedaleké Vesce. Vítáme se pozdravem zdviženou rukou na dálku a podáním ruky zblízka. „To je krása, co?“, ptá se mne. Jsem rád, že na to nejsem sám a on to vidí také tak. Kůň se nám pase nablízku, povídáme si tak dlouho, až nás přepadne chlad jdoucí za zapadajícím Sluníčkem. Loučíme se.



A proto dnes suším padáček, protože když jsem k němu přišel, loupala se z něj slída z ledu. „Tak co, tatínku, bylo to  pěkné?“, ptala se mě doma u stolu s vánočním cukrovím maminka Jarmilka. A tak jsem díky ní jedním slovem spojil kruh zážitku, který se začal odvíjet po nedělním obědě. „Bylo!“, odpovídám jí.

Ať je Váš i můj řetěz z těchto kruhů co nejdelší.

Děkuji Vlastíku, že jsi nebyl doma.

Zbyněk z Budíškovic

http://www.pgv.cz/