Modré
plechové nebe, kouř
stoupající přímo vzhůru, první
prosincové
nedělní odpoledne s knížkou od
Honzy Jurka „Moje dlouhá
cesta v oblacích“
(podle mne to nejlepší,
co jsem o
letectví kdy četl), když vtom mne začalo hřát Sluníčko do zad skrz
proutěné křeslo. Tohle bylo tím
posledním šťouchnutím. Už
ráno jsem
myslel na to, že dnes by to šlo - s balonem.
Představoval jsem
si, jak po letech zopakujeme s
Františkem meditační let
jako kdysi, když jsme létali v
balonu jako o život. Jo
to byla doba. Minimum razítek,
razítkovací barva nebyla až tak drahá,
jak ta dnešní, o pojistce nemluvě. A
právě tu nemám na zimu
uzavřenou. Holt letectví pod ÚCL
není LAA. Takže nic. Ale to počasí,
to je paráda. A tenhle pocit jsem
si nesl celé
dopoledne až do toho šťouchnutí. Tahle
pověstná síla mi podpořila vidinu,
že budu na Vrankovci zase po dvou měsících třeba
jenom sedět a koukat. Nastartuju
kombáska, krosničku do něj, síta, tyč a pytel,
kanystr s benzínem, tašku
s lítacími věcmi. A
hlavně padáček! Věřte mi to nebo ne,
díky natěšenosti být už
na letišti jsem zapomněl třeba
boty, kalhoty, spacák, trubku na pytel.
Ale to tak maximálně
jednou. Ale padáček, padáček jsem
už zapomněl doma dvakrát. Přál
bych Vám slyšet ty
Františkovy komentáře :-D.
Jediné, co ho ještě
nenapadlo je, abych si nezoufal, že mám
ještě jeden padák - na
krosničce, ten záložní....
Přípravy
sleduje z povzdálí moje
Jarmilka a komentuje to slovy - ne
abys někam letěl, abych pro Tebe musela jet!
Přimhouřil jsem v
zasnění oči a vidím
Vlastíkovu ESA Zdeničku......
Ta by měla jistě více pochopení.
Vyzvedla by Vlastíka i
kdyby doletěl třeba až na Hatě
a před mrazem se musel schovat u nojes junge medchen
- 20Eur. No ale
chápu Jarmilčinu výhrůžku - v troubě
má rozpečené vánoční
cukroví. A
představte si, že máte na
stromečku spálené andílky
a divícím se
návštěvám opakujete,
jak ale to létání
bylo
tenkrát nádherné. Tohle
by u nás neprošlo. Soused Pepa
mě před domem
zdraví - „Jedeš
na to? Tak ne abys spadnul!“
Můžu mu něco slíbit? Vrtím hlavou,
hledám slova a odjíždím. Na cestu
zrovna moc nemyslím, rovnám si v hlavě,
abych na nic nezapomněl a pro bezpečný let měl
všechny podmínky. Klid na
přípravu, přesné postupy, počasí.
Cesta na letiště to
není stejná
jako minule. Od té doby odešli napřed moji dva
další kolegové. Pavel Janík
a
Honza Lukeš. S oběma si bylo o čem
popovídat a zasmát se, přiučit se.
Jedu silnicí a v duchu se jich ptám
otázkou, na kterou nemůžu dostat
odpověď: Proč? Je mezi nimi
rozdíl tisíců
nalétaných hodin. Rozdíl mezi
létáním na padáčku a s
dopravákem. Před časem a gravitací jsme si
všichni
rovni, berlička stejná jako V nesprávnou dobu na
nesprávném místě. To nic
nevysvětluje, neřeší. Stále tam
zůstává to PROČ? Kluci, alespoň
naznačte!
Dvě
káňata a dvě volavky mě
vítají na pomrzlé jetelině,
zvedají se, aby
odletěly a uvolnily mi na chvíli prostor.
Dojíždím na start. Vyndám si jenom
židličku nebo i větrný pytel?
Sluníčko svítí a trhá
mrazivý vzduch
stojící nehnutě nad ztichlou krajinou.
Je to nádherná chvíle. Ticho,
klid,
nikde se nic nepohybuje.
No ale to přece není žádná
lítací plocha, když na
ní není větrný pytel.
Slyším ho skučet v
kombáskovi. Chce se provětrat,
taky se těší, tady na
ploše je doma. Šup, šup, už s
ním běhám,
kam jej zapíchnu.
Odkud na něj budu vidět, kde mi
nebude vadit, kdybych nááhodou,
ale jen čistě náhodou
chtěl odstartovat. Jenže to už kňučí i krosnička,
síta i padáček,
všichni chtějí ven, ven na plochu, na
sluníčko, na vítr. No co
s Váma,
přátelé moji? Tož ja, pome ven. No
ale to znamená, než vyndám krosničku, že
ji musím ještě
dolít benzínem, jako když
jdu létat. Tak že by
přece jenom? Benzín z kanystru
je v krosničce coby dup.
Zastavuje se na značce šesti litrů. To by
se dalo vyměnit za
pěkný kus nad krajinou. Takhle
daleko ale dlouho nemyslím.
A když už
vyndavám aparátek z
kombáska, tak přeci nenechám
síta ležet na zemi, jak by to vypadalo. Do
minuty je krosnička kompletní, už
to jde podle
zažitého scénáře,
šest sucháčů, jeden, druhý...
šestý. OK. Čtyři držáky motoru,
šrouby na vrtuli,
šrouby na výfuku,
uvázaný filtr, přezky
na vyvázání krosničky se
sedačkou,
zasuchovaný záložák,
natažené,
seřízené hodinky, vynulovaný
výškoměr. Á, copak je tohle?
Startovací rukojeť.
Tak to už je jasné, jdu do toho. R 120cítka
startuje jako
by dva měsíce nestála.
Motorovka - pomalé
ohřívání, pak minutu
na plný výkon. Ruka mne bolí,
jak tlaku od vrtule kladu odpor, abych
nebyl rozmačkán o auto.
Potom volám Vlastíkovi, určitě někde
píše po
nebi přípravu pro jeho další
článeček "Jak jsem..." Vždyť je tak hezky. Hned
jak mi zvedl telefon, hned mi došlo, proč je u
nás hezky.
Byl totiž u mladých na severu. To
bych mu mohl na konci
poděkovat, že jo?
Směr bezvětří - od Slatiny. Tak si
nacházím
správné místečko na
krosničku. Vybaluji padáček,
rovnám šňůry,
Áčka volná v horní vrstvě. A teď, když
jsem
připnul popruhy ke karabinám, koukám,
že bezvětří od
Slatiny se změnilo na bezvětří od Jemnice. Ach
jó, a vzpomenu
na rogálko. S ním bych tohle
neřešil, start by se prodloužil
o deset metrů. Tady už vidím, jak
klopýtám
pod nevztlakujícím pajdou,
hnaným odzadu bezvětřím
šňůrama rovnou do wollnerky.
Klíííííd.
Měním
stanoviště, žádný problém.
Zimní doplňky ale způsobily, že
navlékání do krosničky nejde až tak
jednoduše. Nesnáším, když
mne něco, nebo
někdo škrtí. A tohle
zažívám, než provleču revmatickou
pravičku popruhama.
To už se i trošku potím. A dvakrát
tolik se začnu potit, když po uvázání
zjistím, že moje letní
letecké rukavičky zůstaly na původním
místě startu. Kruci! Lezu ven z popruhů
a znovu vzpomínám na
pohodlné rogálko, kam v létě nastupuji
pomalu v kroksech, kraťasech a v tričku.
No něco za něco, to platí a platit bude. S
rogálkem bych to
zase v zimě neriskoval. To rád v
téhle teplotě a vlhkosti přimrzne
karburátor a nouzák je hned.
A nouzák u rogálka, kde je potřeba se
trefit do pomyslné volné krabice v prostoru a
mít ještě rovnou plochu,
na které kolečka nezakopnou, to
chce mít více
štěstí. S pokorou
se tedy vysoukám z krosničky, dojdu si
pro rukavice, které leží o kus
dál a mrkají na mne děravým palcem.
Ruské těplušky -
palčáky z
králičiny mám s sebou také,
ale ty se nehodí, nejde ovládat plyn a řidičky
s citem. Ty by nahoře byly dobré, ale to je teď
neřešitelné. Znovu ukurtován,
spony zkontrolovány, záložák,
klika, sucháče OK. Motůrek mezi tím
zpívá
volnoběžnou a těší se na to, jak
zamává s vrtulí. Tak se ukaž,
říkám v duchu
sobě, jak jsi zlenivěl od posledka. To platilo
na mne. Zvednout se ze
země s plnou nádrží, po obědě, jedno
kafíčko a krtkův dort. A tak si vzpomenu
na tu mistryni v aerobiku - no honem, jak se jmenuje... Jako
že stojí
vedle mne - no a už stojím taky.
Polechtám motor, pohled
na pytel - stále bezvětří
od Jemnice, vlevo na padák a
okolí, vpravo.
Ruce nad hlavu,
dva rychlé
kroky, plný plyn a ... A už běžím letu
vstříc.
Jak jsem nabalený, nemůžu zaklonit hlavu,
abych zkontroloval padák.
Spoléhám na cit a řídím se
tahem v popruzích. Délka startu mi
vychází
podle plánu, už jsem na kraji pole, kde
končí rovina. Kontruji moment
od vrtule a lehce přibrzďuji, abych dostal vztlak a mohl si už
nasednout.
Letííííííííííím!
Hned si všímám, že pode mnou, kam
nebylo ze země vidět,
jde krajinou osoba s koněm na vycházku. Točím od
nich pravou a snažím se načíst
velikost a směr větru nahoře. Je to v pohodě, klid,
žádný snos. Všemi směry to
letí stejně.
Nabírám
stopadesát metrů a krásný pohled a
libé pocity začíná
narušovat chlad do podpaží
a hlavně - na ruce. No to jsem mohl čekat.
Mě stačí, aby zima přišla do
Švédska a mě už mrznou ruce v
Budíškovicích. Tohle budu muset
vyřešit a napadají mne rukavice a bunda na
baterku
od Miwaukee, co dělají nářadí.
Mířím nad Budíškovice,
resp. je oblétávám a ty
ruce mi fakt mrznou.
Taky jsem v tu chvíli myslel na
Vlastíka,
když svůj poslední let
- přelet do Krumlova, komentoval něco ve smyslu - bylo trochu chladno,
ale šlo
to. Pak jsem si vzpomněl na kluky
s padáčky, co letěli na
K2 a vzpomínali, jak jim
ruce mrzly. Nedovedu si to ani představit.
Poprvé vidím na zahradě našeho Baryka
- jeho bílý konec ocasu, jak se
mele, jasně
udává svoji polohu. Vidím i
Jarmilku, přerušila práci
v interiéru a
šla dělat do exteriérů. Co asi?
Další ptačí budku do zahrady.
Ten plán jí
pomohl splnit Kája, právě ji tam
instalují. Takže jestli se divíte,
že je u
Vás ptactva málo - je u nás. Z obchodu
je přiváženo obden nejen krmení pro
mne, ale i pytle semínek
pro naše malé letce. Fakt je,
že krmítku
za oknem říkáme televize a je to
zábavné a poučné víc, jak v
té opravdové. A navíc
je to ještě pravdivé.
Toulám se kolem Budíškovic a uvažuji o
výletu nad
Slatinu. Pode mnou se u Manešovic
schovávají v křoví srnky,
odlétám pryč a sleduji
svůj stín letící přede mnou po
zmrzlé zemi. V dálce lezou mraky z
páry z
Dukovan, viditelnost jinak žádná
velká. V duchu vyjmenovávám
s pozdravem
své blízké a
kamarády, co se s nimi dole už potkat nedá.
Poprvé tedy s Honzou
a Pavlem. Pravidlo rovnováhy je
přítomné i tady. Proto je to
létání tak
kruté, když
dokáže být takhle krásné.
Tady nad krajinou, s větrem ve tváři, ve volnosti,
kterou dává jen tenhle pohyb vzduchem,
omezen jen palivem v
nádrži, západem Sluníčka a - zimou na
ruce. Ta teda dneska vítězí. Obracím
ruce
v řidičkách tak, aby mi foukalo na hřbet rukavice,
schovávám prsty do popruhů.
To je naprd, akorát si zabrzdím
padák, když budu řešit tohle.
Nalítávám
nad plochu a koukám, že kam vítr, tam
pytel.
Bezvětří z jemnického směru
se nezměnilo. Nedá mi to, abych si nezaletěl
ještě na konec plochy a otočil
se kolem kapličky. Klid a mír nabíjí
poslední procenta kapacity baterky uvnitř mne,
pomalu se vracím a prohlížím
si díry od divočáků. Bylo jich
dost, to bude rachota je na jaře najít a
všechny zahrabat. Dělám si
rozpočet, trošku naberu
výšku, abych měl čas stabilizovat
klesání. Ubírám plyn,
tisknu stop a klesám.
Řízeně klesám,
padák, krosnička a já
bezvadně spolupracujeme.
Teď si uvědomuji, co je to za dar, tohle
řízené klesání
prožívat beze
strachu. Díky za to, osude! Došlapuji
na větší rychlosti,
ač mám řidičky
pod sebou, přece jenom bezvětří mi
nepomáhá
ani při přistání. Nohy
mi trochu sklouzly po zmrzlé trávě. Už ale
kmitají a stíhají. Stojím,
pajda se
skládá nalevo ode mne.
Paráda! Dvacet minut.
Vyvlékám se z popruhů a oproti
standardnímu postupu neskládám
aparátek hned, ale jdu si pro křesílko.
Sedám tak,
abych prožíval sluneční lázně
přímo ve tváři. Zavírám
oči. Prázdné ticho. Z
desetikilometrové výšky a ze
západního směru se blíží po
koridoru A380
sledována kondenzačními čárami.
Londýn - Dubaj. Asi se podává
svačinka, někdo
tam sedí u baru, někdo spí v ložnici
první třídy, pět set lidí
nade mnou
udržují v naději šťastného
cíle cesty počítače, relátka,
hydraulika, servomotory,
čerpadla, nosníky... Do toho bych s rodinou nikdy nesednul,
moc neznámých na jedné
hromadě. Ale technicky geniální a neuvěřitelně
zhmotnělá lidská myšlenka,
letící mi nad hlavou.
Podívám se vlevo na ten můj aparátek a
vidím v něm dokonalost také.
Totiž ta představa, když jsem poprvé sednul do
Blaníka na Čápáku, že se bude
dát
létat i jinak, než v těchto
překrásných érech z duralu, by byla v
té době bláznivá.
Měl jsem štěstí, že se moji rodiče potkali ve
správném století. Být to
dřív,
mohl jsem se radovat z toho, jak se
otáčí větrný mlýn, či
obdivovat
kožený měch, co umí rozpálit
výheň a roztavit železo. Nebylo by to ono.
Vítr do tváře a dnešní 3D
volnost, co
ještě dalšího může
být?
Jak tak koukám
vlevo na krosničku proti horizontu nebe - země,
vidím na něm pohybovat se
člověka vedoucího koně. Toho, co jsem se mu po
startu z dálky vyhnul. Lidé,
viděli jste někdy takovýto obraz? Člověk, kůň a horizont.
Koukám na ten obraz,
vypadající jak z minulosti a potichu
sedím. Jde z dálky ke mně. Pan Švec z
nedaleké Vesce. Vítáme se pozdravem
zdviženou rukou na dálku a podáním
ruky
zblízka. „To
je krása, co?“, ptá
se mne. Jsem rád, že na to
nejsem sám a on to vidí také tak. Kůň
se nám pase nablízku,
povídáme si tak
dlouho, až nás přepadne chlad jdoucí za
zapadajícím Sluníčkem.
Loučíme se.
A
proto dnes suším padáček, protože když
jsem k němu přišel, loupala se z
něj slída z ledu. „Tak
co, tatínku, bylo to
pěkné?“, ptala se mě
doma u stolu s vánočním cukrovím
maminka Jarmilka. A tak jsem díky ní
jedním
slovem spojil kruh zážitku, který
se začal odvíjet po nedělním
obědě. „Bylo!“,
odpovídám jí.
Ať je Váš i můj řetěz z těchto kruhů co
nejdelší.
Děkuji
Vlastíku, že jsi nebyl doma.
Zbyněk z Budíškovic
http://www.pgv.cz/