Díky tomu jsem prolétal 5 skvělých dní na Donovalech. K finiši vždycky malinko chybělo, ale mě těšily ty lety samotné. Bral jsem je jako poslední letošní zajímavé létání.
Počasí už jsem nesledoval, takže ani nevím, jestli přes nás přefičela fronta, nebo proč se vlastně dnes udělalo tak hezky. Každopádně ráno velké překvapení při pohledu na předpověď, půlhodinka telefonů a jedééém! (Matýsek mi odpustí, že jsem kvůli tomu zmeškal odpolední grilovačku s maminkama ve školce - vezmu ho za to na vyhlášení ČPP :)
Jedem zavčas, přesto pozdě - kumuly naskakují od 10 hodin, od 11 je to regulérně letový, my tak tak stíháme na 12 Pěčín. Pár kilometrů před Pěčínem Honza zastavuje a hledá hajzlpapír... dost vrčím, že zbytečně zdržuje, načež Honza kontruje: "tak si zatím přidělej odviják, já tě cuknu, ať nemusíš čekat ve frontě" a mizí ve vzrostlé kukuřici. Ok, na to já slyším... takže než se rozestoupila kukuřice se spokojeným Honzou, je odviják na autě a Stříbrňák instruován, že poletí hned po mě, že na něj počkám a že poletíme spolu!!
Rychle do vzduchu, čtvrthodinu po odepnutí nuličkuju, mezitím jde do vzduchu Stříbrňák a kus odemne potkává silnější stoupák, dotáčí kumul a skáče na trať. Já dotáčím s pětiminutovým zpožděním a pouštím to v plném speedu za Silverem. Za Bábou infarktovka - skáču do míst, kde se Stříbrňák už dávno zvedá, ale nic mi tam nenechal... už to vidím na vyhnívku, nadávám, kleju, "modlím" se, rozhlížím se po záchranných káňatech - co kdyby něco z toho zabralo. Mířím nad kukuřičné pole – ikdybych s tím měl prásknout do kukuřice, třeba se z ní vykřeše kousek termiky.
130 m výšky... třičtvrtěklap (můj první na Merkuráčovi a překvapivě v pohodě), než to rozchodím, jsem v 80m nad zemí, rozhlédnu se na přistání... 60 m... v tom mě to krátce, ale prudce zatáhne za ucho. Intuitivně tahám adekvátní řidičku a bublinu otáčím. S vědomím, že řachnout si padák může klidně znovu, ale já tu bublinu prostě nepustím! Na mou oblíbenou levou to nejsem schopný ustředit, měním směr točení, pravá je tentokrát ta správná a za chvíli jsem znovu ve hře. Neskonale šťastný!
Stříbrňák nabral dobrých 10 minut náskok a až na konec prvního ramene z nich nestáhnu ani píď. Naopak minuty mé ztráty lehce přibývají, jak ve Stříbrňákově stopě chytám jen ocasy jeho stoupáků.
Na prvním otočňáku se ztrácíme a letíme každý po svém. Teď je to jízda... průměrku prvního ramene 16 km/h zvyšuju během druhého ramene na 19 km/h. Stačí mi ho natáhnout na 25km a rychle zpátky na sever na Pěčín.
Pod posledním kumulem dobírám výšku, vytahuji kilometr na západ, vracím se pod... ne, už to není kumul, už se vracím pod rozpad. Finta nevyšla, výška chybí. Nebýt tolika vyhnívek v posledních dnech, risknu to a skáču velký přeskok rovnou na sever. Teď ale měknu a raději ztratím spoustu času takticky nesmyslným letem na jih, kde se ale vyzvedám.
Od západu rychle mizí kumuly a nasouvá se vysoká. Skáču pod zmenšující se chmurky... Ještě 12km na Pěčín. S výškou 1200m nad zemí jedině zázrakem (ok, do tolerance se snad vejdu). Urbanečský vrch vedle Peče pode mnou naposledy slabě vydýchne, kumul už se z toho neudělá, ale mně to stačí na pohodlné doklouznutí do Pěčína a lehké natažení na hranici výseče FAI trojúhelníku.
U auta jsem první, Honzu nabírám vedle Urbanečského vrchu (byl tam v blbý čas), v Telči Silvera. Výborná večeře a ještě stíhám v Brně čtvrteční padáčkářskou "schůzi". Znavený Silver by raději, abych ho autem hodil domů... to se mi nechce - spěchám za partičkou, ale navrhuju, že to k němu budu mít cestou z hospůdky domů (zkuste hádat, slyší Silver na takovou výzvu ? :))
Famózní to bylo. Krásná viditelnost, stoupáky sice neucelené, ale časté, kamarádi a poletový rozbor převážně neletových záležitostí. A změnit pořadí v ČPP v den podzimní rovnodennosti, to tu ještě nebylo. Nabit energií, zvedám i Vlastou hozenou rukavici a ve 3:05 dopisuji tyto řádky, ať z toho úžasného dne zůstane nějaký záznam.
Dnešní přelety z Pěčína jsou ZDE a takhle mě viděli z kosmu, koukni ZDE.