HIKEMALAYA druhá runda /CZ/


Den desátý Cesta do Pokhary by se dala nazvat krutá. Slováci se nemají čím pyšnit, ale aspoň někde se dá rozumně jet. Tady jsou díry v cestě tak do půlky průměru naší planety. Označení cesta je cosi tak popisné jako „charakter“ v našem aktuálním politickém dění. Ani zdaleka se tedy nepřibližuje tomu, co normální lidé chápou pod tímto slovem. Můj krokometr od bratra mi napočítal 66000 otřesů za 12 hodin, což je v průměru 0,65 otřesů (chápej jámy) za sekundu! To je co? Míchačka.
Co za pekelné stroje to tu může jezdit, když to vydrží…. jsou to TATA MOTORS a listová pera. No ale dost o tom. V přepychovém autobuse do PKH debatuji se dvěma zajímavými chlapíky: Portugalcem, který je jako typický turista ztracený a fotí přes okénko hned první výhledy, a nějakým Amíkem, který žije v Thajsku a rád jezdí na motorce. Má asi dva metry a při místních rozměrech jednak dopravních prostředků a lidí, mu to způsobuje množství problémů. Protože jsem v Nepálu už víc jak týden a kdeco jsem zažil, jsem jak „pánů a dávám jim různé typy ohledně smlouvání nebo odhánění kdejakých prodavačů snad i teplého vzduchu. V PKH jde dvoumetrový se mnou na Lake Side, tak se usmíváme všeličemu, co jsme si jen tak jako chodci všimli.


Den jedenáctý Ráno na kopci přemýšlím, co dál….. víza mám do 16.3., jedna možnost plánu je PKH – BHEMESHEWAR a tu jsem už dal, tak že bych to zkusil i na západ, do pořádných kopců? Přenechal jsem rozhodnutí na Greenwallu. Motanice na Saranghu ve skupince tandemistů, obyčejně bez brýlí, takže proti slunci vidí prd a netočí ostřeji. K tomu relaxační nevy-lítači a slabé podmínky té mělčiny. Dá to dost nervů, než se odtud vymotám. Když skončím velmi velmi vzadu, rozhodnu se letět tahem na východ. Doletím co nejblíž ke KTM a pojedu domů, protože na nejbližší dny to nevypadá použitelně (tj.přeháňky) a západní vítr zesílí.
Viditelnost je sice bídná, ale neletím tu poprvé…takže si můžu dovolit občas i jemně zariskovat na úkor zlepšení průměrky. Skybeaník si pípá radostně, Avaxiáš se svištěním řeže vzduch a Ďurifuk si opravdu užívá to pravé ořechové…letové.
Dotáčet si mráčky, čumákovat po dolinkách, dupat do speedu. No čistá radost!


V kotli mám jen 1400, ale nedám se, vydrápu se nahoru. Orlík mne buď neviděl, nebo tu není… mám štěstí! 2800 tady není žádná sláva, ale já do mraků nelítám, takže víc ani mít nemůžu. Ostatně na přeskok mi to i stačí, protože, podle mého odhadu z předcházejících ér, Axiáš daleko lépe klouže.


Na známých místech točím stoupáky a pokračuju. Za 3000m kopcem, kde jsem minule přistál, je už dobře známé startoviště, kde padlo 144km. Přemýšlím, jestli přistát nebo pokračovat….rozhodne za mne počasí! Mraky se mi akorát rozpadly, takže přeskakuji dolinu strašně nízko. Nalepím se na svah a hledám. Dost plytké svahy a ubývající výška mě postupně usměrňují na přistání. 
Už vidím lidi přibíhat, děcka slyším pokřikovat… no to bude sranda, když si představím, jak se zatváří kámoš, když přiletím ještě jednou.

Ale Skybeaník labužnicky zapípá, sice jen 30-50m nad zemí… vyvrácené hlavy mne sledují… ustřeďuju a po dostoupání hrany to už pořádně bere nahoru. No, sláva se nekonala….

Viditelnost se zhoršuje, já uklidňuji svoje ambice a přestávám se hnát, nechám se unášet jednak větrem, jednak každým jedním momentem této vzduchoplavby. Musím každý stoupák jít na jistotu, protože je už dost hodin a slábne to. Točím si v máslíčku, kochám se, nasávám atmošku. Na druhou stranu přeskoku už není vidět…. naštěstí mám perfektní fotografickou paměť a tak si vytáhnu všechno potřebné z ní. (xtrack má vypnutou obrazovku, battery saving).

Přitočím si další s krkavci… myslím, že je to poslední, ale přeci by to stálo za pokus, mířím dál. Západní svah jako svět s pagodou na hřebeni mi dá potřebných 10 – 20metrů na přehupsnutí se do závětří. Říkám si, že to už jistě přistanu. Hučím 3-5 m/s dolů, slunce už téměř zapadá, ale termika ještě nevypla, slabounké prdy, ať už z krav nebo z ohňů zanášených západním větrem, mi pomohou předriftovat ještě pár kilometrů k cestě, té hlavní, co vede do Tibetu.

Teď jak přistát, musím počítat, že mám přetížený padák, EN-D tedy celkem rychlý a ta políčka, co tady jsou…No nic moc. Totiž strmý kopec a hlavně hodně moc stromů a kabelů mezi nimi. Vyhlídnu si jeden plácek široký jako nic a dlouhý dvakrát tolik končící srázem. Na první pokus to nevyjde, přeletí ho, klukovi, co šlape srázem, skoro přeběhnu po hlavě. Do pekla, co teď? OK, jiné políčko… na cestě k němu mi pípne vário…hmmm. 17,45, slunce už skoro za obzorem a já si zanořený v dolině ještě přitočím? Proč ne, zkusím a podařilo se… nakoupím dostatečných 20m a letím na druhý pokus. Ten vyjde za křiku okolostojících, bušení srdce a přebržděného padáku.

Celkem to rozdýchávám. Hned jsou všichni u mne. Toto je jedna z věcí, které nemám moc rád… let je pro mne jakési duševní cvičení, boj o to, jestli se fyzika dá osedlat mnou nebo mě překvapí a zahraje si ona s Ďurifukem. Proto, když přistanu, delší čas jen sedím na zemi a přemýšlím, co ksem udělal špatně, co mohlo být lepší a naopak, který fígl mi vyšel. V tichu ševelícího větru většinou užívám čerstvě nabyté emoce, výhledy, zkušenosti.


Ne hned každému říkat odkud jsem a odkud letím a proč a co je toto a co ono… no všechno má svoje pro a i proti. Lidé mi ochotně pomohou s kdečí, tak netřeba být chladný. Trošku pokecáme, sbalím se, jdu na večeři a spát.

TRACKLOG

Celou noc trávím na toaletě, evidentně mi v restauraci v PKH „máma“ uvařila něco na památku. Čert ji vem! Tak probíhají poslední dva dny v KTM. Moji bezmocnost osvětluje setkání s chlapci z GO FOR NEPAL, kteří se o mne na doporučení Lubice, postarají.

Každou chvílí se můj domov blíží, každá je však pekelná. Trpím. Nemohu nic sníst, skoro ani čistou vodu pít. Když dorazím na rodnou hroudu, jsem jako věchýtek. (jako kdybych před tím nebyl), hladový jako vlk po 4 dnech, ale nemohu nic. „To je tréning!“

Tak a je to za mnou… zmáknul jsem to na 80% a mám další do série VENI  VICI  VOLANTIS (přišel jsem, viděl jsem, letěl jsem – to mě jen teď napadla taková parafrázička!) Spím v měkoučké posteli, na záchodě nečupím, ještě kdybych mohl pořádně jíst, z radosti bych se zbláznil… ale i to bude!

Teď jdu k lékaři…. :D

A co nejdřív do Tater, že Marku?

Mám v merku napsat i nějaký ten článeček čistě jen pro lítače, o létání, počasí  a jiných „HINTOCH“, co jsem odkoukal… jen mi dejte ještě nějaký ten čas.

Juraj Koreň (Ďurifuk), překlad Zdenča

http://www.pgv.cz/