Nedávno mne překvapil přihlášený přelet v Nepálu, většinou se lítá místně, zkouší se menší či větší trojúhelníky, ale tenhle přelet 11.3.16 byl jižní stranou Himaláje od Pokhary ke Kathmandu. Dalo mu to 137 km, místní tenhle spoj jedou autobusem téměř celý den, z vlastní zkušenosti vím 7 hodin.



A jak se tak dívám, kdo to letěl, je to nějaký Juraj Koreň ze Slovenska, vidím, že 8.3. už dal dokonce 144 km!



Pogratuluju mu a jak mne někteří znáte, požádám ho rovnou o článeček. Nakonec jsem od něho dostal povolení přeložit do češtiny a zveřejnit už jeho napsaný článeček z jeho blogu – http://durifuk.blogspot.cz/ Požádal jsem tedy Zdenču a ta se toho ujala. Prvně ji zarazila délka textu, ale pak z toho byla nadšená, má to moc pěkně napsané, podívejte se sami.

Sobota, 27.února 216

HIKEMALAYA /CZ/




Tatry, Alpy, Karpaty, Stará Planina.... Pěkné špice... co tak posunout svoje hranice? V prosinci jsem se zasnil, říkám si skočím si někam na Jih.... polétat i pochodit a hlavně zažít něco nové. V merku byl Atlas, Indie a Nepál. Do marockého Atlasu jsem nešel, místní tvrdili, že víc jak 3 hodiny termiky v únoru nehrozí, ani kdyby měl Ailos (pozn.překl.-vládce větru) výbornou náladu podporovanou nadměrnou konzumací ambrozie nebo něčeho... prostě slabota, inverzky a tak. Indie je dobrá až na duben a to se bude dát létat i tady v Evropě. Takže padla karta na Nepál. „Sto čertů ať mne rohy do boku bodá“ jestli nepojedu, řekl jsem si. A začal jsem vymýšlet, zjišťovat, co a jak. Přeci jen dálka je to přepekelná, letenka stojí docela dost a hory jsou tam jak jinak, nejšpičatější na tomto světě. Velmi děkuji hlavně Janovi za rady, jak na věc. Stanovi za typy ohledně počasí a vhodného termínu na návštěvu. A samozřejmě mým dobrodincům za zapůjčení nejrůznějších vychytávek, od vodního filtru či solárních panelů, kamery, foťáku... Tento vý-let by se nemohl uskutečnit bez podpory našich slovenských hlaviček, tedy od SKYBEANU, kteří mi dali peníze potřebné na letenku. Zajo mne patřičně vyzásobil novým matrošem, takže nevymrznu a k tomu jsem vyfasoval nového 3,5kg koníka, XC5 od Gradientu, tentokrát v ultralight X-alps verzi..... „anciáša“ překřtím ho na Avaxiáša! :D



Bude to asi pořádná nákládačka, neboť jsem si vybral „very strong“  (opravdu silný) termín, tak psali na google, tak to nejspíš pravda i bude. Do odjezdu zůstává pár dní a mne přepadá nečekaný strach, co když to tak nebude, co když nepůjde přeletět přes tam tu zasekanou oblast? Co když bude foukat silný západní vítr, nebo budou základny nízko? Co když nebudu mít co jíst, kde spát nebo přistát. Holt však tyto pochybnosti nezažívám poprvé. Pravda je ale ta, že oproti minulým akcím je tato o malinko drsnější a odvážnější a šílenější, daleká země, hory vysoké a podmínky silné... a protože nejedu „jen“ létat, ale i chodit... na starty z přistávaček, spát ve stanu kdesi, případně u místních.... takže zážitek zaručený.



Z toho vyplývá... že ano, bál jsem se! Ale už se jen těším!

Z článků různých trekkerů, kteří absolvovali túru okolo Annapurny s batohem na zádech, jsem vyčetl něco jako nepálské přísloví: „Neměň Nepál, Nepál změní tebe!“ Takže zvědavost se mnou mává, jsem velmi, převelmi nedočkavý, co to se mnou a mým vnímáním světa udělá. Přeci jen osmitisícovky se nevidí každý den... trekkeři mají opravdu perfektní zážitky, ale třešničkou na dortu bude právě to létání. Duchovní rozměr létání se opravdu těžko popisuje, tuplem na takových místech jako jsou Himaláje!! Budu rád, když jejich majestátnosti poškádlím výškou 5000m, ty teploty výš si ani neumím představit. Ty stěny musí být něco úchvatného, určitě si budu připadat jako smítko, křehké a nezajímavé.





Plán je následující..... z BA osedlám Flydubai boinga do Dubaje, pospím si nějaký čas na letišti, přeskočím do jiného spoje do Káthmándú (cestou se budu připosírat z výhledu přes okénko dolů na hory, záměrně jsem si vzal místenku na tu stranu, kde budou největší štíty). V Káthmándú se rozhodnu, jestli poletím už hned z prvního kopce, nebo jestli pojedu do Pokhary (už tam bude lítačská výprava Orešanovců, tak se možná uvidíme).... a to ještě nevím jak. Tam si dám jeden nebo možná dva dny létání a osahávání nového Avaxiáše a místních podmínek ze Saranghotu a potom vyrazím vstříc dobrodružství směrem na západ, pod Annapurnu a Dauglíri. Našel jsem nějaké poutní místo se svatyní, které bych rád navštívil. Po cestě je však několik problémů. Největrnější údolí v Himalájích a 3500m kopce zalesněné a zaskalené vrcholy, úzké doliny a žádná přistávačka na cca 15km. To bude řádný bigbít! Když bude západní vítr příliš silný, vydám se na východ, pod Annapurnu a Manaslu, kolik to na východ jen půjde. Takový je plán, ale samozřejmě na 80% se to vyvine úplně jinak. Počítal jsem, že kdybych byl schopný za den uletět 50km, byla by to špica. Špicová hike and fly zkušenost v Himalájích (sice jen těch prťavých, ale i tak!), proto HIKEFLYMAYA!

Doufám, že si pořídím nepálskou SIM kartu a budu moct občas něco hodit na FB. Budu mít sebou SPOT-a, který, doufám, bude fungovat, a tady je stránka na LIVETRACKING. V batohu bude i turistický zápisník, kam budu poctivě zaznamenávat zážitky a drobnosti, když se budu večer nudit pod miliardami hvězd v těch nejpeckovějších kopcích světa.... které později po návratu hodím do digitální formy a dám je i přeložit do angličtiny, zveřejním je tady... (díky Michi, šlak tě z tolika keců trefí!)

Jestli se samozřejmě vrátím :)

NAMASTE!



čtvrtek 10.března 2016

HIKEMALAYA první půlka /CZ/




(předem upozorňuji, je to dost dlouhé, ale když jsem se už dostal k počítači, tak si říkám, že sepíšu první polovinu)

Vyrazil jsem….. vstříc neznámému.

Den první: Znáte to, na letišti mne straší, co všechno jsem zapomněl, nevzal nebo že toho mám hodně. Když v BA odevzdávám zavazadlo, napadne mne, že mám v kapse nožík, neboť „chlap bez nože, to je jako bez pipíka!“ Rychle mi pomohl L.V. s vrácením zavazadla a tak nemusím svého milovaného Švýcara nechat doma. Druhou chybou bylo to, že jsem si nevzal do příručního zavazadla spacák a nafukovačku, abych mohl těch 19 hodin v DBX přespat. Všechno jde stranou, neboť se těším na ty neskutečné výhledy z 11km nad Evropou, zapadající slunce…. Jak budu v Dubaji spát, to ani bůh neví. Let je příjemný, zima a déšť zůstaly daleko za a pod námi. Vidím rumunskou část Karpat vynořující se z mračen. Z výšky jasně rozeznávám svoji loňskou trať, je to pecka pocit, ten nadhled. Všechno jsem to přeletěl, přešel, přestopoval….:) I Starou Planinu na posledních závodech Transbalkan. Známé, přeletěné, pokoře(ně)né!

Chtěl bych se dočkat dne, kdy si řeknu, že všechna možná i nemožná horstva jsem takto překonal. J, tak mám co dělat celý život.

Den druhý: V Dubaji je to hrůza, 15 euro taxík, 33 euro hotel a to jsem na pokoji se dvěma Indiány, kteří chrápou tak, že se nedivím, že se Amazonský prales zmenšuje. Však nařezali asi polovinu z něho! Před odletem se jdu podívat do města laciným a perfektně vysutým metrem do centra konzumu, jmenovitě Khalifu. Osmsetmetrová obluda z oceli a skla, tsee, to je proti Himalájím desetina výšky a jaké řeči okolo toho, ani pěkná není! V metru se cítím zvláštně, jsem totiž nejvyšší a nejsvětlejší. Sklatba cestujících je: Plachtaři (mohamedáni s bradkou a koránem v ruce), Indiáni (v žabkách), Číňani a já. Nejvyšší, nejtěžší a to nejsem doma ani náhodou. Všichni koukají J. Město nic moc, samá brutální auta, telefony, drahé obchody, žádný park ani nic. Nedivím se, že jediné, co tu řeší, je mít co nejdražší věci…. ať už mohyly, řidiče či oblečení nebo mobily. Tady jít sportovat nebo se jen tak projít venku je výkon, horko jako v japonských bunkrech na Okinawě. Nic pro mne.

Na letišti před odletem ještě kreslím spící lidi a těším se….že jdu het. Celý let jsem nalepený na skle a čumákuju, jaké je počásko v Íránu, jaké jsou tam bezva hory a vůbec… V Indii už skoro není vidět na zem, vzduch je špinavý jak předvolební řeči.

V KTM zažívám první stresy, ztratili mi totiž zavazadlo….. Kurnik šopa! 3500 euro jen padák, sedačka a záložka, a to ještě nemluvím o ostatní výbavě, ať už elektro nebo outdoorové. Celý naštvaný vyplňuji papíry a jdu na hotel. Tím pádem ztrácím jeden den.

Den třetí: Ráno je v KTM pochmurně, díky časovému posunu jsem se moc nevyspal, smogu je tolik, že ani stíny přes den nejsou. Nic pro mne….

Musím třikrát volat na letiště a to jen proto, aby zjistili, že moje zavazadlo tam mají, nezapomněli ho v DBX. „Anciáša im“ (pozn.překl.: K čertu s nimi!) Zbytečně mě to stálo 35 euro. Neva, asi to tak mělo být. Ale nechci být ve městě, chci do těch HOR!!! Hledat ten správný moment, to pravé místo a správný zážitek…. abych si mohl říct… uff, to bylo fakt hustýýý!

Setkáváme se s kluky z expedice Everest Hard way, velmi inspirující. Chlapi správně horami poznačení i nějaký ten prstík v čudu J Když si představím, že slovačiska jako řepy jdou podniknout nejtěžší cestu na nejvyšší horu světa, jsem uchvácený. Držím vám palce, chlapi… určitě to zvládnete a zvládnete se i vrátit zpět živí a zdraví!

HIT dne: My máme sice hodinky, ale Nepálci mají čas!

Den čtvrtý: Dorazím na autobusovou stanici v KTM. Po dobu osmihodinové cesty do Pokhary si přes okénko všímám spousty krásných i udivujících detailů. Vojáci sbírají odpadky v mundúrech (asi jediný v celém KTM). Uprostřed křižovatky kadí pes a celá čtyřproudovka stojí a troubí, pes se ani nepohne dokud neskončí….. potom to všichni rozjezdí.

HIT dne: Když máš klakson, trub, nejlépe bez přestání. Když předjíždíš, když přichází zatáčka, když svítí slunce, když prší… prostě trub. Nepotřebuješ zpětná zrcátka ani blinkry.



Den pátý: Konečně jsem tu v PKH, dokoupím baterky do UV filtru, litr benzínu na vaření a vyrážím na Saranghot. Celkem slušně přeloženej se do toho vrhnu, ani dole na jezero není vidět. Čerta, kvůli tomuhle jsem se trmácel 6000km?



V slaboučkých podmínkách se sunu na západ. Po 15km klesám níž pod hřeben a čauky. Přistávám v kamenitém korytě řeky. Naštvaný, s těžkým báglem na zádech kráčím vzhůru na asi 600m převýšení. Nahoře si dávám pořádnou porci nepálského žrádla, přidávají, dokud neřeknu dost, jsem neforemná koule.

Batoh na záda a jdu si najít nocleh. Těsně před začátkem bouřky se mi ho i daří najít. Problém je tu v tom, že existují jen políčka a kopce. Kopce strmé jako svět a políčka jsou vyspádovaná tak, aby do nich natekla voda. Když postavím stan, tak mě vytopí jak myš…. strašné cosi. Spát tedy jdu pod střechu jakéhosi baráku, kde nikdo není. Nadávám, přemýšlím…. je to opravdu „ten“ Nepál? Počasí je jedna velká katastrofa, hory jsem ještě neviděl, každý den liják……

TRACKLOG





Den šestý: Ráno mě očumují okolojdoucí Nepálci jako „čudo-ľudo“. Nechce se mi moc po probdělé noci vstávat…. Když se vymotám, je skoro deset hodin. Najdu si jakous-takous startovačku. Jaká je? Dva kroky na rozběh, potom kolmý, asi 3m vysoký sráz, před tím elektrické vedení…. a potom rovina. No nádhera, hlavně když si představím, jak jsem přetížený, s obratností srovnatelnou se Sulíkovým slonem v porcelánu, se vrhám do vzduchu. Po 20 minutách jsem 500 metrů níž s patřičně naštvanou náladou. 500mX25kg=hodina dvacet! Na start mě už pronásledují místní. Alespoň mi pomohou s padákem, protože už přestalo foukat. Naštěstí jsem řádně nasraný, takže se mi podaří se vyzdvihat a skočit dozadu, blíže k horám. Tam je to onačejší muzika, pecky, bomby, šupy. Ve vzduchu si to rozmyslím, že se radši vrátím do PKH, protože nemám kabel na nabíjení elektroniky a foťák už mám vybitý na totálku, protože se mi zapnul v kapse. „Arci budha mu!“ Dotočím podle Skydropu nějakých 3000 na greenwall-e a honem rychle přistát před bouřkou, 10 minut a leje! Co se ale nestane? Přijel jsem do Nepálu a potkávám samé známé. Hned na přistávačce mě osloví Bogdan Bozjuk, kluk co uletěl na Ukrajině 400+km na Aspenu. No krása!


Den sedmý: Včerejší bouřka byla hodně slabá, to je dobrý předpoklad využitelného počasí. Ráno se zatajeným dechem sleduji ty majestáty, ty nebetyčné svatyně, které fascinovaly mnohé přede mnou a mnohé budou udivovat i po mě. Tak úžasné, tak obrovské, tak strmé, tak nepřístupně vražedné! Tato Veličenstva naší planety, panovníci v mrazivém větru hrdě čnějící. Některé jsou krásně ladné jako žena v rozpuku, jemně vyhlazené vyfoukaným sněhem, ale přeci nebezpečné…. jiné to dávají najevo už jen svým nepřístupným výrazem, holými skalisky netušených rozměrů. To je ono!! To bude ten správný moment, ten správný zážitek… porazit osmikilometrovou horu, nepřízeň podmínek a počasí. Všechny ty nástrahy… raz… a potom vzletět dolů na padáku… to bude ten správný cíl pro tento život… říkám si v duchu a mráz mi běhá po zádech.

Když toto všechno ve snech přežiju, je třeba se vrátit do reality, naskočit do auta na kopec a vyrazit na východ. Kolem půl dvanácté do toho skočím, dost dlouhou dobu se nedokážu zvednout, protože se přivalila výškovka a už i tak dost zamlžený kopec Saranghot nedává už vůbec nic… a to mám ještě dobrých 10kg nadváhu.


Skočíme dozadu na Greenwall a tam se odděluji, nejdu nalajnovanou trasu stokrát olétanou, letím pryč, za nosem… na Východ. Okopávám listí, jsem dost nízko, ale postupně se do toho dostávám… vždyť právě to je to místo, kam patřím. Letím dost vepředu až po takzvané „pokutové“ údolí, kde nemohu přistát. Tam to zrovna přijde, evidentně jsem vyrušil mistra místních nebes orla, který tento nepoznaný nesmysl považuje za hrozbu a tak jde po mě…. v 7m/s stoupáku dělat vzdušný souboj s orlem na EN-D padáku… zažil jsem už ledasco, ale tohle byla fakt pecka. Útočí od slunce jako správný stíhač, naštěstí mám brýle a tak ho vidím. Drapnu wingover a on mne mine. Podruhé totéž… potom mne už nechá být. No ale ne nadlouho. Někde už jen musí nabrat výšku a pak do mne, hajzl, jde o stoupák dál. Takže nejenže musím řešit navigaci v neznámém prostředí, případné přistávačky, údolní větry, mraky a pilotování, ale ještě musím svádět souboj s naštvaným orlem!! Parádička!


Naštěstí mu dojde, že jsem v pohodě a tak mne nechá jít… Doplácám se až pod kopec, který má cca 3000m a tam přistávám. Zvrtnu si kotník, ale co. Jak se nahoře kochám a čůrám, doběhne chlapík v žabkách, nord face bundě a chce selfie…J s iPhonem nebo co to měl. Welcome Nepal!
 
Jakž takž s výronem  kotníku odstartuju… trošku naberu ve večerní termice a kloužu na bod, který mi Stan dal jako dobrý start na zítřejší ráno. Krásné klidné máslíčko ve vzduchu. Přistávám přesně a hned je tu celá vesnice, nikdo neumí anglicky, všichni úplně mimo z toho, že jsem sem doletěl z PKH. Dostanu kytky a jdu rozbít tábor do borovicového hájku. Večer zjistím, že benzín z flašky teče, takže musím udělat oheň a na něm si udělat večeři. Místní mi zapálili startovačku kvůli tomu, aby líp narostla tráva…. :D Nevadí. Je mi nádherně, protože jsem si krásně poletěl cca 80km, viděl majestátné hory a přistál tam, kde jsem chtěl. Kochám se noční oblohou a 6600m horou hned před nosem.

TRACKLOG
TRACKLOG













Den osmý: Vzbudím se pod ztemnělou oblohou, nafotím si hory a zalehnu znovu. Borovicový hájek nádherně ševelí ve větru, uspává mě to. Ze stanu je výhled na vrcholy a to má už celkem slušný šmrnc.






V nějakých osm hodin se vydám do vesnice, oslovím šerpu, který mne dovede do restaurace. Vlastní ji kluk, který pracoval 10 roků v Japonsku jako robot. Potom si uvědomil, že s tím není spokojený a chce žít. Tak se vydal do jakési zapadlé vesničky v Himalájích, pěstuje brambory, cibuli, chová slepice a kochá se…. svět knoflíček J Jde mi potom pomoct se startem, vezme jakousi plachtu, abych neměl ušpiněný padák od popela. Nepodaří se mi sice odstartovat, ale uvidím lepší a hlavně nespálený start. Přesunuji se na něj, druhý pokus – mám uzel na řidičce, takže přistávám na startu a na třetí pokus už letím doopravdy.

Nádherně to šlape, ale netroufám si první dolinu skočit rovně takhle brzy, protože svah na druhé straně je dost na JZ a bojím se údolky. Tak si nalétávám dopředu….. chci si hlavně polétat a nenahánět nějaké kilometry. Však na další start to mám jen 49km vzduchem.


Nádherně to odsýpá….. za chvíli mám 50km, přehodím navigaci na další den. Všude samí orli, pravděpodobně letím po jejich migrační trase… Každý druhý se mne přijde zeptat, co jsem zač. Vidím mnoho svatyň, poustevníků po kopcích. Poznávám kraj ze vzduchu, přesně takhle to mám rád.


Dostanu se na cca devadesátý kilometr a tam trošku přifoukne, vítr 10m/s v takovýchto horách není úplně slast. Tuplem, když je neznám a jsem nevylétaný, mám nové křídlo a tak podobně. Ale Avaxiášek mi dává všechno hned vědět a nezklame…když hučím v závětří 80km/hod a 5m/s dolů, ani jednou mi to neklaplo, ostatně za celý let se nic nestalo, vždy jsem to podchytil. Zabojuju, postávám na místě, zfukuje mne z kopců dolů…. ale jsem odměněný tak silným stoupákem, že Skybean zůstane zticha, tj. je to víc jak 7m/s… a do čtyř kilometrů!!! Potom už letím pod mraky, podupávám do speedu a nasávám atmošku. Za mnou se temní bouřka a přede mnou je dálka. Na tacháči něco přes 100 km.


Na 143. kilometru mám problém, trošku jsem přecenil už i tak slabě nasvícené žebro a tak se nedokážu zvednout. Bojuju dlouho… kdyby se mi to podařilo ještě jednou nastoupat, mám 160-180km v kapse. Ale přetíženému a pozdě večer se mi to nepodaří. Skončím na 144. km (druhý den se dozvídám, že je to nový nepálský rekord – na čtvrtý let v Himalájích to není zlé!)

Přistanu ve vesnici na poli a ta je hned nastoupená! Nikdo neumí anglicky. Ale nohama rukama se dokecáme. Udělají mi „khana“, což je jídlo, šéf vesnice mi to zaplatí a ubytuje mne. Večer debata, i když si nerozumíme. Dám mu na památku 5 dirhamů z Dubaje a šéfík je tak naměkko, že mi rukama vysvětluje, že si bankovku schová na památku hned vedle obrázku Budhy u postele. Zlatý je! Tohle se mi velmi líbí, pravý a ničím nefalšovaný kontakt s místní kulturou v zapadlých místech. Do poslední chvíle jsem nevěděl, kde přistanu…. v tom je to kouzlo!

TRACKLOG


Den devátý: Výhled na hlavní hřeben je nepopsatelný. Sedím na kameni, mrznu a….. a… těším se? Je to radost? Nebo stesk, pokora nebo uchvácení?? Batoh na záda a hurá na kopec. Dvě možnosti mám v hlavě – když bude dobře, poletím dál k hlavní cestě, nebo to přejdu pěšky. Vystoupám do 2600m n.m. a zjišťuju, že moc fouká. Dávám si na kochačku piknik a jdu na stopa. Stopnu autobus…. takový ten pravý nepálský, lidi namačkaní, několik jich trčí ven z okna, z reproduktorů řve hudba, lidi sedí na pytlech s bramborama, slepice jsou v batozích…… absolutní pecka! Řidič jede jako samotný pekelník, kopec – nekopec, jáma – nejáma…… 100km jedeme 4 a půl hodiny, za tu dobu se dvakrát přehřejí brzdy, jednou je vymění a tři nepálky mne lákají do chomoutu :D Pravý kontakt s místními, musím uznat!

Přespím v KTH a další den 7 a půl hodiny busem nazpět do PKH na druhou rundu. :)








Tak to je první týden…. zážitků mám mnoho – přemnoho a všechno to sem nenapíši, neboť byste tu zatím zestárli……


, překlad Zdenča, úvod Vlasta

http://www.pgv.cz/