Moje
letošní první vzduchoplavba s OK 1021.
Pětadvacátého dubna 2015 byl Českým balonovým svazem (ČBS) vyhlášený hromadný start českých balonů nad českou krajinou s časem startu 18:25 jako připomenutí pětadvacátého výročí zahájení letů českých horkovzdušných balonů pod hlavičkou právě ČBS. Mě to akorát vycházelo, protože tento den mi začala platit pojistka. Technická od loňska OK, průkaz radiotelefonisty platný, zdravotní prohlídka u letecké lékařky taky dobře dopadla, roční školení na Balonovém zámku v Radešíně s testem, drobné opravy na vozíku a ona zmiňovaná zákonná pojistka uzavřely papírové podmínky k tomu, abych začal připravovat let. To začalo už v sobotu ráno, kdy jsem si rozložil mapu padesátitsícovku dačicka, buzolu, balonky, láhev s héliem a web. Na letu mne navíc lákalo to, že bychom mohli letět spolu s naší Jiřinkou, dcerkou, která se nám před čtyřmi roky zatoulala mezi umělce do Prahy a domů k rodičům jezdí jen když právě nehraje. Neletěli jsme spolu snad deset roků. Společnost na palubě nám měla dělat i manželka Petra Hečky, takže nedivte se, se dvěma děvčaty - už to je důvod se těšit. Pravda je ovšem i taková, že dáma v koši požívá úcty posílené její odvahou podstoupit let a je nepsané pravidlo dámu bavit a věnovat se jí hovorem s úrovní. Dotýkat se dámy je pro pilota nepřípustné. Naopak to neplatí :-). Jsou však některá přistání, kdy si na toto ani nevzpomenete. Můj optimismus lehce nahlodal telefonát od Františka Smrčky, že na Kostelní Myslové jsou nárazy až šest metrů, ale i větru jednou dojde dech a vývoj tomu nasvědčoval. Pouze jediné vnášelo nejistotu. V Počátkách u meteorologa - pozorovatele to hlásilo vítr ze směru 220 st., zatímco v Kostelní Myslové průměr hlásil 150 st. Spojil jsem se s Daliborem Adámkem. Ten hlásil v Táboře dobrý vývoj, což mne přesvědčilo, že to půjde. Oni byli té frontičce od západu blíže a viděli to OK. Sraz jsem stanovil na půl šestou před Zemědělkou na Jemnici. Petr Hečka dojel se svojí mladou ženou, která sršela optimismem a to bylo dobré znamení! Rozbalovat jsme začali na druhé loučce vlevo pod Vlažínkou u silnice na Jemnici. Trávník jak mech, to se bude obalu líbit! Udělal jsem bezpečnostní školení a Petr se ženou zalehli do trávy jak zamlada, aby nás spolu s jejich milým čtyřnohým hafajou pozorovali a byli ve střehu. Petra jsem nenechal odpočívat dlouho. Pomohl mi s košem, podržel stojáky hořáků. Mezitím si Jarmilka, moje Elitní Sledovací Asistentka, pro níž je otázkou cti být na neznámém místě přistání jako první :-) připravovala parašut, velice důležitou část obalu. Kontroloval jsem kromě spojů a uchycení i čas a tak v 18:25 jsme byli připraveni.
Po povelu "Pusťte koš" jsem začali krásně, pomalu a plavně stoupat do výšky nad louku, po té les, až se startovačka ztratila proti větru za námi. Člověk není nikdy dost pozorný. Tentokrát jsem pochybil v kontrole nastavení vysílaček. Moje balonová neměla nastavenou frekvenci, což se mi nikdy nestalo, než začal lítat náš syn Kája. Objevil tam takové funkce, které ani nepotřebuji, on ale ano. No a tohle byl důsledek. Tím jak jsem se snažil najít postup nastavení, neměl jsem čas věnovat se ještě kromě řízení letu i posádce. Těm to však nevadilo a švitořily si samy pro sebe. Když vysílajda naskočila do správné funkce, radostně jsem do ní zvolal pro Jarmilku: ,,Jak ku.va nemužete navazat spojééni!". Odměnou za lehkou nervozitu byl její zvonivý smích, co mne nabíjí. To už jsme byli v šesti stech a pod námi dvacetikilomerovou rychlostí ubíhala krajina.
Jenže úplně jinam, než jsem doma pracně vyměřil. Tak to Dačice netrefíme. Jenže to by nebyla vzduchoplavba v tom krásném vzdušném živlu. Stačilo nad boreckou skládkou začít klesat a ejhle, Dačice se blíží, průsečík našeho letu na zemi jde přesně přes budovy HM Metal, koukáme do komína Pragovky (tam v tom samém místě jsem už byl tak před dvěma roky).
Potom nádraží, to už máme tři sta metrů, letíme v horizontu směr Dolní Němčice. Ono se to ani nedá popsat, jak mi zase v tom koši bylo. Opět ve vzduchu, pohoda, klídek, ticho, když hořáky na chvíli přestanou chrlit energii. Začal mi zvonit telefon a to mne vždycky rozhodí v topení. Proto je neberu. Ono stačí prodloužit interval ticha a už si to sypeme metrem, dvěma, dolů. To už ale poznám podle toho, že cítím spálený propan, takže aniž bych se díval na vário, opravuji výšku přitopením vhodným intervalem. Ve vzduchu jsme nebyli sami. Jednak na dačickém letišti lítali kluci s modýlkama (zapomněl jsem napsat, že jsem se u nich stavil cestou na start pozdravit se s nimi a pouštěl jsem tam balonek na směr větru. Zároveň mi slíbili, že se mi nebudou koukat se svými modely do koše, až poletím kolem. Z těch obřích modelů jsem měl tedy opravdový respekt). Kdesi za Telčí plul po obloze kolega s velkým balonem. Pán, co byl u mne dnes v prodejně, pravil, že je tam viděl startovat. Obrovský balon s velkým košem. Viděli jsme také MPG padáčkáře. Byl to ten, co ho má v článečku Vlastík, viz ZDE. Mizel směrem na jihovýchod.
Do dálky vidět moc nebylo. Oblačnost od západu pomalu se natahující, udělala své. Tou dobou byl nejblíže se svými balony Dalibor Adámek startující na táborském letišti a jeho syn Dalibor junior ve druhém balonu startující tamtéž. Kvůli nižší dohlednosti jsme se ale neviděli. V koši byla pohoda, rychlost se ve třech stovkách snížila na dvanáct kilometrů. Do vysílačky se mi ozval František Láník s přáním pěkného letu. To potěšilo. Vysílajda je operativnější než mobil a tolik nerozptyluje.
Štěkot psů odspodu byl každou chvíli doprovázen pozdravy ze země od lidí i dětí. To je pro balonové lítání specifické. Jsou slyšet zvuky odspodu a lidé běžně na nás do koše volají. Zkuste zavolat na pilota Airbusu, když vám letí nad hlavou.... Určit však rychle, odkud se kdo ozývá, bývá nad zástavbou těžší. Tak voláme také opětující pozdravy. Bylo tomu tak i při přeletu nad hasičárnou u silnice na Kostelní Vydří. Sloužící směna vyšla ven a zdravili jsme se navzájem. Jarmilku, coby doprovod, jsem směroval na Volfířov, kde jsem se chystal vzhledem k povaze terénu a času do západu Sluníčka, přistát. Dále už se krajina zvedá a přistání na výše položených loukách je doprovázeno možností rychlejšího proudění. Nenechal jsem si pro sebe ujít svých pár vteřin radosti .. To dělám tak, že se tváří opřu o jeden ze čtyř stojáků hořáků. Ten je obalený příjemnou kůží. Přivřu oči na pár vteřin a říkám si: Tak se mi to nezdá! Ruku mám stále na ventilu právě používaného hořáku, kterému vděčím za to, že letíme.
Pak mám ještě jeden takový rituál, tam nahoře. Pozdravím v duchu všechny ty, kteří mne doposud doprovázeli životem, ale už museli odejít na druhý břeh. Mám nahoře takový pocit, jako bych jim tam byl nějak blíž. To už se ale blíží nám mnohým pilotům MPG známé pole mezi Dolními Němčicemi a Volfířovem. Tam jsme už taky několikrát startovali právě s MPG. Směrem k Volfířovu je ve svažující se stráni les a za ním louka končící právě u vsi. Tam jsem si v hlavě přepnul na jemné vyvažování. Za tím lesíkem je při tomhle směru větru lehký rotor. No a když chci zkopírovat jeho reliéf v klesání a nevyskočit výše, či o kousek dál neplesknout s košem dole o loučku urychlen tím rotorem, musím podle toho na citovku topit. Tentokrát se to povedlo a odměnou nám byl pohled zpět na pomalu se vzdalující les, který byl výše než náš balón. To jsou hrozně fajn pohledy. Loni jsem takhle před přistáním zkopíroval údolíčko uprostřed hlubokého lesa. Nebylo odsud balón ani z balonu nikam vidět, letěli jsme a ten pohled, že jsme naklesali do lavóóru lesa byl bezvadný. I tentokrát se pod námi krajina upravila a učesala na přistání, ještě proběhly pod košem vyplašené srnky a už cítím závan protivětru do tváře. To je můj kámoš, co funguje v určité vrstvě nad zemí, kde se výrazněji mění jeho rychlost. A protože u země fouká méně, vytratím v této vrstvě předchozí vyšší rychlost a zbylou vybrzdím o matičku Zemi. Ony ty dvě a půl tuny, byť si letí třeba právě osm km/h u země, svoji energii mají. Bývá-li někde obilí, naklesám do něj v horizontálním letu tak deset čísel pod vršek klasů. Začne to šustit, případně přítomné dámy se přitisknou ke kraji koše ve směru letu, nademou plůca, přivřou oči a já v tu chvíli lituju, že nejsem Di Caprio, o kterém si asi zasní. Radost se mi vrací hned po tom, co si ale uvědomím, že nejsem jako on na Titaniku, ale v mém milém OK 1021. Zavelím „Uchopte se rukojetí“, dáma pomyslně vzdychne ach jo, a v hlavě se jí možná promítne ještě scéna se Škopkovou sledující naměkko v televizi Angeliku.
A i tentokrát přistáváme na koš a stojíme, náš let je ZDE. Z vesnice se jdou podívat děti s rodiči, prarodiči, přijíždí pár aut. Zdravíme se, děti se jdou podívat ke koši, ale často se bojí zahučení hořáků. Stejně tomu bylo i teď. Mám ty chvíle rád. I mě se nesmazatelně zapsalo do hlavy přistání prvního Čmeláka v Budíškovicích někdy v pětasedmdesátém roce. Třeba si na to jednou vzpomenou, až budou třeba hledat alternativu ke 2D světu jejich chladných obrazovek, meškadel od Gatese. Rád jsem příchozím sdělil, odkud kam jsme letěli a navíc jsem přidal i jeden důvod, který jindy není. Že letíme na výročí dvaceti pěti let založení Českého balonového svazu, který pomohl najít místo pro toto krásné létání na obloze v naší zemi. To už je tolik let? Ano, tolik let. A tolik letů! Také díky nim byla ta léta krásná. Blíží se západ Sluníčka, balíme obal, uklízíme koš, zavíráme vozík. Zbývá křest, letěl-li jsem s někým, kdo byl v koši poprvé. A věřte mi, je to taky moc hezká chvíle. Sluníčko se snad ještě na chvíli zastaví, aby samou zvědavostí shlédlo, jestli je to ve vzduchoplavbě stejné jako před více jak dvěmastyčtyřicetitřemi lety, kdy se dívalo na Francouze, bratry Montgolfiery, kteří začali něco, co ve svém principu funguje už tak dlouho - balonová vzduchoplavba. Není to na dnešní dobu, kdy je všechno jenom na chvíli, fantastický úkaz? I tento den se uzavírá odchodem světla nad Atlantik, voní tráva, příroda se ztišuje, polohlasně si sdělujeme, co jsme viděli a prožili. Nádherné chvíle vyrovnávající misky vah měřící jinak dennodenní klopotění. Tentokrát moje Jarmilka dovezla originální francouzské šampáňo vynikající chuti. Nikdy mi tak nechutná přípitek, jako po letu v blízkosti fajn lidí. I tentokrát tomu tak bylo. Těším se na další let.
