Nultý den super výLetu

Všechno to začalo o víkendu na chatě na Novém Světě, kde jsme s Terezkou byli na rodinné sešlosti a při té příležitosti jsem se zeptal Míši (abych osvětlil vztahy – Míša je Terezky sestřenice), zda by neměla chuť jet s námi na výlet. Míša se před pár týdny vrátila z Irska, kde pár let žila a protože zatím shání práci a má volno, kývla na moji nabídku dělat svozařku na volné noze. Pak už jen s Prezidentem domluvit termín odjezdu (vždyť už od středy mělo být krásné počasí) a mohli jsme v úterý v 17:30 vystřelit směr Jih.

Cesta probíhala bez problémů a po zjištění mezičasu na Asfinagu za Grazem jsme spokojeně konstatovali, že kolem půlnoci budeme u Igora. Jak dalece jsme byli od pravdy, jsme tehdy opravdu ještě netušili. Po odbočení v Tarvisiu nás zarazila před výjezdem na Predel cedule zákaz vjezdu s nápisem CHIUSO – prostě zavřeno. A tehdy začala naše anabáze. Vymýšleli jsme různé varianty, kudy vniknout do mekky paraglidingu – Slovenie. Vrátit se a jet přes Karavanky jsme zamítli. Míra si vzpomněl, že kdysi jeli pro Boeinga do Itálie cestou přes průsmyk u městečka Žaga. Naťukal jsem tedy náš cíl do GPS a vyrazili jsme. Vše probíhalo OK a dokonce závora s cedulí zákaz vjezdu byla zvednutá a tak jsme směle vyrazili na kopec. Byla to taková cesta na Kobalu s lepším asfaltem a v každé zatáčce jsme projížděli kupou starého listí. Když už jsme byli cca 3 km od sedla průsmyku, tak přišly komplikace. Na silnici byly vyjeté kole v čistém ledu a nezdálo se, že by to za pár metrů končilo. Míra jako chrabrý řidič zkusil průjezd, ale po pár metrech byl nedobrovolně zastaven a poté i odcouván (klouzat se po ledu pozpátku z kopce je opravdu adroš). Když jsme vydýchali tento nečekaný zážitek, výprava demokraticky rozhodla, že vzrušení už bylo dosti a proto jsme zvolili cestu bezpečnější – pojedeme přes Udine na Lijak a polétáme první den tam. Takže jsme dorazili kolem druhé ráno do kempu k Mladovanovi, rozdělali jsme ležení, dali si Srnečka na úspěšný příjezd a šli jsme unavení do spacáků.

Ráno bylo krásné počasí a bylo jasné, že Lijak byl pro ten den dobrá volba i s ohledem na rozlítání po zimě. Dali jsme snídani, očistili svá znavená těla a Mladovan nám při placení ukázal, že má přehled. Nejenže nám řekl že Predel je zavřený kvůli sesuvu, ale ještě přesně věděl v kolik jsme dorazili. Poté jsme vyrazili na kopec a Míra Míše vysvětloval, kudy zpátky do kempu.

Na startu nebylo moc lidí , ale podmínky byly ideální a tak jsme s Mírou odstartovali a vozili jsme se podél kopce, co hrdlo ráčilo. Opravdu super den na rozlet a po přistání v kempu a svačině jsme vyrazili přes Merkator, kde si Míša koupila krásný plechový hrneček, do Tolminu. Dnešní lety na Lijaku jsou ZDE.

Tam jsme se ubytovali a když už jsme chtěli jít s Mírou spát, tak nás odchytla partička z Moravy a museli jsme koštovat jejich slivovici, vedli jsme moudré rozprávky a vůbec jsme byli vysoce erudovaní. Každopádně do příjezdu našich kamarádů jsme nevydrželi. A co se dělo potom popisuje Vlastík ve svých článečcích 1., 2. a 3.

Doplňující foto – start Kobala

Doplňující foto – Míši výlet na vrchol

Poslední den výLetu

Když obě auta po létání na Lijaku odjela domů, vydali jsme se zpět do Tolminu s vidinou fantastického zítřejšího polítání. S Mírou jsme neplánovali nic menšího než Gemonu a probírali taktiku společného přeletu a hlavně nezaspat na startu. Ráno bylo jako malované, dojeli jsme si pro čerstvé pečivo, Míša si koupila vysněné hutné koblížky s marmeládou a po snídani jsme vyjeli na kopec – Míše jsem celý výjezd natáčel na kameru, prý aby se pochlubila doma.

Na startu jsme byli včas, a když se začali chytat první piloti, neváhali jsme (termika už začala přetlačovat vítr z východu) a odstartovali. Já startoval ještě na východ, protože jsem stihl poslední závan, Míra už startoval na západ. Oba jsme se bez problému vyzvedali (jak by taky ne, když mi vário ukazovalo i přes 6m/s) a skočil jsem k Mrzlému, což s výškou 2500 AMSL není až takové dobrodružství. Na Mrzlém jsem dobral a ještě jsem si říkal, že to vezmu přes Krn a pak na Stol. U Krnu jsem ale jen padal a místo toho, abych letěl na osvědčené místo, tak jsem se zahrabal a zas mi trvalo, než jsem se vyzvedal. Míra mě mezitím přelétl a když jsem skákal na zastíněný Stol, Míra hlásil, že to splachuje a otočil to na přistání k benzině. Já jsem měl víc výšky, ale celý Stol byl ve stínu od mraků a moc to nedrželo a proto jsem to ještě před vysílačema otočil zpět, s tím, že aspoň za včas přistanu v kempu, uděláme si oběd a vyrazíme jako lidi k domovu. A tak jsme po přistání dali oběd, v klidu pobalili věci a vyrazili domů.

Cestu zpět jsme zvolili přes průsmyk Vršič a byli jsme za to odměněni nádhernými výhledy v Triglavském národním parku (dokonce mi to tak učarovalo, že jsem tam už na příští rok naplánoval cyklo-ferrato-canyoningo-památkovo-chodící dovolenou). Zastavili jsme taky v místech, kde se Soča zakusuje hluboko do skal a kde se dělá canyoning (super varianta na neletové počasí) a byli jsme očarování.

Sjezd z průsmyku k městečku Kranjska Gora (což je taková Slovinská Pec pod Sněžkou se skokanskými můstky) byl taky zážitek (mají tam cedule, které nabádají k zařazení 1. převodového stupně, tak je to tam prudké a dlouhé) a viděli jsme i únikový pruh v případě selhání brzd. Ten byl ovšem tak příkrý, že by se auto, které do něj najede ve veliké rychlosti, snad zlomilo vejpůl. :-) Vyjeli jsme kousek od Villachu a pak už jen tradá domů.

Závěrem musím poděkovat Míše za to, jak bravurně se zhostila role svozařky, Prezidentovi za včasný start poslední den  a všem za super zážitky. Jak pravý klasik, jen houšť a větší kapky.