Procházím do bezcelky a šmejdím ještě po nějakým hopsafráčku pro Janka. Když jeden najdu, přichází mi SMSka od Honzy: "Ztratil jsem letenku, pošli mi e-mail s letenkama." Posílám. Za chvilku volá Bery, ať zdržujeme nástup do letadla, jinak Honza neodletí. Vybíhám z obchůdku a říkám klukům, že musíme brzdit nastupování. Kluci souhlasí. Otáčím se na podpadku a běžím zpátky do obchodu. Přede mnou platí pár. Jsou děsný, dokola přepočítávají zbytek peněz z dovolči a neví, co koupit. Začínám nervoznět. Ukazuju na pomyslné hodinky, napodobuju letadlo. Jakože spěchám. Děs běs... Mezitím Honza zjistí, že po projití kontrolním rámem nemá letenku. Musela se někam nalepit, zapadnout nebo tak... Poslední kontrola ho posílá zpátky. U kontrolního rámu mu nabízí dvě jiné letenky, ale někam úplně jinam a na jiné jméno. Musí zpátky, ven. Na check in, pro vystavení nové letenky. Berymu začíná poslední zkouška. Dostat Kraťase do letadla! Naštěstí ještě neodjel z letiště. Bery se snaží slečně za okénkem vysvětlit situaci. Když slečna slyší, že se jedná o letadlo do Milána, mává rukou, že to už Honza nestihne. Přesto vystavuje letenku. Honza jí drapne a probíhá kontrolou. První, druhá, třetí ... poslední je okénko, kde musí dostat razítko do pasu. Je před ním dlouhý had odletuchtivých lidiček. Tlačí se dopředu, předbíhá všechny a konečně strká úředníkovi pas pod nos. Ten má dost času, v klidu listuje pasem, urovnává si papíry, kam ťukne razítko. Ale nakonec cvaknutím razítka pouští Honzu k letadlu. Honza dobíhá na poslední chvíli. Stihl to. "Kde je Jana?" Začíná hledání mě. Já mezitím zaplatila a šťastná, že mám dárek pro Janka, si to šinu k letadlu. Kluci jsou už na oplach."Vy jste teda dvojka!" Usedáme na místa v letadle. Nevím, kam jsem si dala pas. Kapitán letadla hlásí, že máme nějakou poruchu. Čeká se na inženýra, aby potvrdil, že můžeme odletět. Čekáme hoďku a čtvrt. Mezitím se ujistím, že pas mám. Usadíme se a čekáme. Letíme zpátky.
Spokojeně se vrtím v sedačce. Myšlenky poskakují sem a tam. Vracím se zpátky, plno věcí jsem vynechala. Jak za Bzírou přišly po přistání malé holčičky a donesly mu kytičku, jak jsme kupovali se Škrabkou boty, jak jsem se bála, že jsem si spálila dekolt a nakonec smyla spáleninu ve sprše, jak Bery koupil místním dětem kopačák, aby si měly s čím hrát.... a plno dalších. Byl to skvělý výlet s bandou senzačních lidiček. Bery se o nás staral, jak nejlíp to šlo. Vím, že sem se vrátíme zpátky a už se na to těším.
A abych nezapomněla, moc děkuju Vám všem, co jste Marocký deníček četli. :o)
Jana K.