Je pátek ráno 20.3.15 a dešťové kapky mechanicky bubnují na okenní tabulky. Obloha se na nás mračí a od oceánu se blíží další a další černé cáry. Balíme a jedeme zpátky do prvního penzionku. Je to ten malý, čtvercatý se zahrádkou uprostřed. U Abdula. Cesta trvá přes pět hodin s jednou přestávkou na pumpě na jídlo. Bavím se tím, že fotím lidičky uhánějící na druhou stranu naší jízdy.


Když dojíždíme, zastavuje mi Bery u Berberů s velbloudy. Sláva, sláva - vyfotím si i velblouda z blízka. Ženu se k jednomu, abych si ho pohladila. Nějak divně po mě chňapá. Bery mi vysvětluje,  že je to matka, která si chrání mládě. Neva, je jich tu asi šest.


Jsme u Abdula. Kluci berou mazlíky a vyjíždí na kopec hned nad ubytováním. Blíží se déšť. Dávají sletík. Když přistávají, už začíná pršet.




K večeři máme místní slavnostní jídlo, polévku, jehněčí na švestkách a pražených mandlích se sezamovou omáčkou. Veeeeelikánská dobrota.


Pokračování příště.

Jana K.