Přijíždíme
na pláž. Dost fouká.
Do vzduchu nejdu. Půjčuju mazla Honzovi a jdu hledat poklady v
písku.
Než
kluci dolétají, scházíme se
s Pavlem podívat dolů na pláž. Místo
písku
je tu perleťová drť.
Couráme
po pláži sem a tam, až přistává i
poslední křídlo. Jdeme za ostatníma.
Jsme pozváni od místního pilota k němu
do
domku vytesaného do skály na čaj.
Vracíme se zpátky k hotelu. Kousek před ním Bery zahlídne, že na Aglou beach se lítá. Odbočuje tam. Moc se mi nechce. Je půl šestý a lítáme už 9 dní v kuse. Ostatní jdou, křídlo mám rozbalené, tak jdu taky. A nelituju. Sice jsme tu už potřetí, ale západ slunce vyčarovává kouzelný, stříbrný lesk oceánu. Křídlo pomalu v tichosti klouže po větru. A vůně oceánu, pláže a roztodivných kytek se promíchává a hladí mě po tvářích. Tak vysoukávám mobil z bundy a fotím a fotím.
Kluci to pouští k nám na pláž. Letím taky, ale jen do chvíle, než Škrabka říká do vysílačky, že dolet je napínavý. Okamžitě otáčím mazla zpátky a letím přistát k autu. Honza hlásí, že přistávají na pláži pod hotelem. Sedáme do auta a jedeme tam taky. Cestou nabíráme Hudlu, který o jeden záliv nedoletěl. Nechal se vycukat Bzírou, který kousek před ním otočil padák a letěl zpátky. Hudy si myslel, že nejde doletět a přistál. Zatím co Bzíra si jen užíval podvečerní let a letěl si sem a tam na kochandu.
Kousek pod hotelem kluci svahují na kolonádě, k
velkému
nadšení
návštěvníků. Bery hned bere
padák a přidává se k nim.
Pokračování příště.
Jana K.