Když sme s Mírou z Borovný v neděli seděli na zahradě, pekli buřty a vedli inteligentní debatu na vysoké úrovni, nešlo nezmínit i plány na pondělní lítání. Míra se po delší době lenošení zase dere do vzduchu a evidentně mu to svědčí, takže po druhém pivku bylo na čase probrat zítřejší cíle. Podle předpovědi to mělo jít na Znojmo a tak sme stanovili Vokurkov jako cíl a samozřejmě Pálavské vrchy sme zasunuli do škatulky zbožných přání. Míra říkal, že kdyby dal Pálavu, tak tam někde zakempí, koupí si dobré víno a spěchat domů nebude – vždyť má taky dlouhou dovču.

Ráno vypadalo na obloze moc pěkně a já musel do práce. Bohužel se to s přibývajícím časem horšilo (mráčky se začaly rozpadat) a proto sem měl pocit, že není kam chvátat, a dostal sem se na start až před 14. hod., což jak všichni víme, není zrovna včasné. 

Na startu bylo pár pilotů a od nich sem se dozvěděl, že Míra von B odletěl (pak mi volal že sedl někde za Morávkama, takže ještě jednou gratulačky, rychle se s tím trabíkem sžíváš) a Janča byla taky někde na přeletu. Na start sem moc nechvátal – přede mnou to zkusil FrantaL a Rumbi. Ostatním se na start moc nechtělo, tak sem se začal pomalu chystat. Na startu foukalo dost dlouho zboku, tak sem se nějaký čas pekl v hadrech, než na chvíli polevil větřík a já dal kejvanec na Víťu.

Rumbi se jako vždy chytil a začal se zvedat pod mrak. Já šel po něm a nad lesíkem sem začal něco chytat. Docela foukalo a tak sem se nechal snášet k Bábě, kde sem si málem čuchnul k základně. Dosáhl sem ale výšky 1500m, což je hranice, kdy opouštím rodný kompost a zkouším štěstí v dalekém, nebo v případě vyhnívky „blízkém“ okolí. 

Pustil sem to teda za hřeben a najednou sem v dáli uviděl křídlo. Ptal sem se do vysílačky, zda to není Rumbi, ale řekli mi, že už sedl (a ve vzduchu se ke mně ani nechtěl přiblížit, když sme se potkali nad kopcem, asi proto, že neměl vysílačku ;-) Když sem k němu dolétl blíž, viděl sem, že je to nějaký Axis a ze země mi řekli, že to musí být někdo ze Všechova, což se později ukázalo jako pravda pravdoucí, neb to byl Dorďák a jeho přelet dechberoucí - jeho let je ZDE.

Snažil sem se ho trochu držet, ale ulítával mi, čímž se opět potvrdilo, že lítám rychlostí  větrem unášeného pápěří a to i co se do techniky řízení týče. Stoupáky se mi nezdály nikterak silné, ale o to rozbitější byly a někdy bylo o nervy točit 1-1,5m/s a přitom to bylo výživný jak přesnídávka. Před Morávkama sem měl první krizičku a zrovna okolo projížděl Dan, ozval sem se mu do vysílačky a pak už sem neměl čas odpovědět, za což se dodatečně omluvuju. Takže sem se tam dost zasekal a mezitím mi Dorďák zmizel z dohledu. Znojmo bylo na dohled a motivace splnit úkol byla tedy vysoká.

Bohužel předpověď počasí dle Flymetu opět vyšla a proto se sice okolo mě vyskytovaly mraky, ale byly moc daleko a tak nezbývalo než to letět od Morávek v čisté. Je s podivem, že většinu svých hezčích přeletů sem letěl v bezoblačné a dnešek to zas jen potvrdil. Zato když je parádní kumulydej, tak to podělám. Každopádně postupně sem se propracoval až vedle Znojma a Pálava byla na dohled (viditelnost ten den byla pěkná), takže sem si jen hlídal prostor Náměště a letěl dál.

U Mikulovic to se mnou vypadalo prachbídně a už sem pomalu šel na přistání, ale cca 150 m AGL, když už sem to chtěl otočit na přistání vedle koní, přišel stoupáček. Ze začátku to bylo trochu divočejší, ale ve výsledku zvedal, tak sem věřil, že mě přenese aspoň přes les a místa, kde nebylo kde přistát. S rostoucí výškou se stoupáček začal krásně ucelovat a zase sem byl ve hře. Dál sem měl ve směru letu krásně zlatá pole s obilím, kterým sem věřil, že budou dávat a tak sem byl o trochu klidnější.

Vedle Hrušovan sem si nalétl nad takový vršek s obilím a hezky sem poprosil Termosku o stoupáček a asi 2 sec po tom přišel další zved a já letěl dál. To už sem měl Mikulov a Pálavu na dokluz a plánoval sem, kde přistanu, neb mě tlačil urinus. Nakonec sem se rozhodl, že nad Pálavu nepoletím, páč neznám místní pravidla lítání a zdálo se mi, že tam není moc kde přistávat. Vyhlídl sem si teda pěkný plácek na kraji města, protože jinak jsou tam všude okolo vinice a pole s obilím a zalítnul se ještě podívat nad Svatý Kopeček. To už se vítr stáčel trochu od severu a samozřejmě i ten stoupáček tam byl. Takže potlačit ještě na chvíli základní potřeby, zatnout zuby a letět. 

Víceméně sem to už chtěl dotlačit jen do Lednice a tak sem točil jen tak na pohodu, jak se na takovou pokročilou dobu sluší a patří. Když sem byl nad Lednicí, tak sem se rozhodl, že to bylo krásné a není důvod si kazit tak super den vlhkýma trenkama a sedl sem u benzíny na zem. Můj let je ZDE.

Po zabalení jsem obvolával, kdo by pro mě přijel a Macek se uvolil, že mu to neva. Tak sem si teda došel na benzínu pro přeletové pivečko a zkusil sem mu stopovat naproti. Teda jestli sou moraváci tak pohostinní, jak berou stopaře, tak nevím nevím. Po skoro dvou hodinách stopování mi nezastavilo ani jedno auto a čekal sem tam teda až na Macíka. Ten přijel brzy a celou cestu zpátky sme probírali, kde najít nejvíc zlata, za kolik ho prodat a kdy se ten přeběhlík vrátí k lítání. Domů sem se dostal před 23:00, což byla pohoda a usínal sem utahanej jak splachovací šňůra od hajzlu.

Celkově se mi to lítání zdálo ze začátku rozbitější, pak když to začalo být bezoblačné, tak klidnější, ale musel sem točit trpělivě i malé stoupání.  Prostě trocha trpělivosti a vůle a obrovská dávka štěstí a zase můžu nějakou dobu tvrdit, že mě lítání baví taky proto, že nikdo nikdy neví, co se z toho dne vyklube a co se podaří ulítnout. Ty krásné zážitky za to prostě stojí. Díky Mackovi za svoz, Víťovi za vlek  a všem, kteří dočetli až sem. Dnešní přihlášené lety jsou ZDE a jen z Pěčína ZDE.