Před sedmou vychází sluníčko. Vše máme ojínělé a vypadá to, že jsme to přežili všichni, dokonce i já.
Že jsem si koupil spacák asi jen pro Nepálce, jsem zjistil až v noci. Byl mi nějak malý - úzký a krátký.
Jak vyšlo slunko, rychle se otepluje a my se připravujeme na odlet.
Počasí nám moc nepřeje, nasouvají se mraky, škoda.
I tak se připravují přelety a domlouvají vhodná místa na přistání.
Karimatku nechávám v baráku, nemám ji kam dát. Spacák přidělávám za popruhy k sedačce, vezmu ho alespoň domů vnukovi.
Před náma už teplo kondenzuje a mění se v mraky. Stoupáky jsou tam!
Je po desáté a první startuje David.
Chvilku po něm Katka a Ctibor.
Jdu do toho taky.
A tady jsem s Mirou. Pěkně nabíráme výšku, ale Slávek nás vybízí k odletu, než se to tu zatáhne celé.
Stáčíme to do údolí ve směru na Pokharu.
Jak se objeví náš stín na mraku, je kolem něho duha, což málokdo ví. Většina motorářů to zná, mí zdejší kolegové ne.
Na fotce je to jen trochu vidět, foťák si s tím tak neporadí, na vlastní oči je to lepší. A hlavně když je to ještě blíž.
Nad mraky samozřejmě termika není, je to klidné a pohodové. Vzadu, kde jsme byli, to moc dobře nevypadá.
Slávek si taky udělal vlastní fotky. On se ale u toho i usmívá a sluší mu to. Pěknou fotku si udělal i Heřman - viz ZDE.
Více fotek je i ZDE. Dole to už každý zkouší jinde. Já přeskakuju údolí a vsázím na tenhle hřebínek.
Chvíli nic, je přeci jenom brzo, pak něco malého potkávám na začátku. Přepínám na jemné pěčínské řízení, na focení to ale není.
Přeskakuju další údolí a zkouším zářez ve svahu, nad kterým lítáme ze Sarangkotu. Nic tam není a tak přistávám. Můj let je ZDE.
Nedaleko před chvílí přistáli další, slyšíme se ve vysílačkách. Ctibor to bral víc k městu a ostatní ani nevím. A ani to nepřihlásili.
Balím
si věci, je toho už méně. Hůlky jsem včera nechal nosičům,
karimatku nahoře,
spacák mě za letu navždy opustil a
poškozený batůžek tady daruju nějaké
paní, ona si
ho opraví. Moc mi ty zde koupené věci dlouho
nevydržely.
Takhle se tu pere prádlo a na stromech suší.
Jak dojdu k silnici, zastaví tohle auto a na ceně se dohodneme, takže na bus nečekám.
Kousek od hotelu mne vysadí. Video je ZDE. A tihle pracanti tu za pomoci ruční míchačky asfaltují silnici.
Na
hotelu ukecávám další, že
ještě vyrazíme na Sarangkot,
vždyť je teprve chvíli po poledni a dnes poslední
možnost
si tu zalítat. Zítra
totiž odjíždíme na další
terén
blíž k hlavnímu městu a už se
nevrátíme.
Nepovedlo se. Nikomu se už dnes letět nechce. Beru si taxi a jedu
sám.
Taxíky tu mají malé a v každém kufru velkou reprobednu. Bágl se tam díky tomu skoro nevejde.
Dnes to chodí slušně. Je nás tu málo a pěkné klidné stoupáčky.
Dnes by to bylo na přeskok na Dickie Danda, jenže vzadu jsou všechny kopce v mracích. Ještě že jsme tam ráno nezůstali dýl.
Za údolím je vidět ten hřebínek, kde jsem se dopoledne zvedal, a vidím i domek, kde jsem přistál.
Letím dnes i blíž k městu.
Chci si více nafotit tu část, kde bydlíme. Ovšem počasí mi nepřeje, začíná se mračit. Škoda.
Ale co ty mraky? Neměl bych raději rychle přistát? Vývoj počasí tu neznám a tak se raději vracím na přistávačku.
Kolem jezera jich je několik, mám to tu už i prochozené a teď si to ještě nafotím.
Letí to pěkně, dokonce mi to vyjde až na tu poslední a námi nejvíce využívanou přistávačku. Zato návrat bude delší.
Mé přistání si fotí nějací Japonci, naštěstí se mi to podaří a ještě si před fotografy zablbnu. Můj let je ZDE.
Kupuju si svačinku a přeletové pivíčko. Najednou všichni přistávají, že by je počasí taky vystrašilo?
První motorkář mi zastavuje, pivo v mé ruce mu nevadí. Dokonce si batůžek přendává ze zad na břicho, abych se vešel.
Dovezl mne na hlavní křižovatku a za cestu ani nic nechtěl. Díky. Děti se vrací ze školy a asfaltéři ještě pracují.
Stromy na hlavní silnici se mi moc líbí. Jsou zvláštní a takové jsem nikde neviděl.
Často tu na mne volali holiči či kadeříci, abych šel k nim. Co bych tam ale dělal? Heřman to zkusil a byl spokojen.
Ještě
se vrátím
k místnímu
létání, třeba se to někomu bude hodit.
Takže od 10
hodin létají tandemáci a podle nich
lze poznat, jak to chodí a do jaké
výšky.
Jak se nabere alespoň 400 m nad start a v horách
nejsou nízko mraky, dá se
skákat na Dickie Dandu. Přímo před
školou je potřeba se vyzvedat alespoň 200
nad ní a pak letět dozadu na svah. To pak
oblítnout až nad nejvyšší
kopec. S min.
výškou 2.500 m n.m. se odtud dá skočit
zpět k jezeru, tak to od nás dali David
a Ondra – viz ZDE a ZDE. No a ti
lepší a
zkušenější, jako např. Přemek, ti to
dávají výš a dál
– viz ZDE. To jsme už byli doma, ale
podle mne tam v horách musí
být na
takový výkon bezoblačná termika.
Ovšem Přemek tu skoro pořád žije,
létá tandemy
a těch pokusů má i víc.
A nejlepší to tu asi bývá
koncem února a začátkem března.
Ptal jsem se ho taky, jestli se tady dá
předpovídat
počasí a termika
i podle nějakých webovek, ale to prý ne. No a
dnes to tam
letěl nějaký Michal Roušal jinak a taky pěkně -
viz ZDE. Dokonce
první let v Nepálu a zrovna pěkný dal
dnes i nějaký Petr Bič - jeho let je ZDE.
Prodejce píšťal a že jich tam má! A pokud si dobře pamatuju, nikdo tu nepoužívá kočárky a ani žádná hračkářství jsem neviděl.
Večer jdeme na steaky!
Zajímavě udělaný svod od okapu až do místnosti.
Tuhle bankovku nám ukázal Slávek. Tu asi ani většina Nepálců nezná, řekl bych.
A tady je ten Přemek. Přišel se s náma najíst a rozloučit před naším odjezdem.
Někdo si dal polévku a samostatný steak.
O tyhle dva velké steaky na tácích jsme se na večeři podělili - každý pro tři lidi.
Davidovi to zase nestačilo a tak si dal přídavek.
Při
návratu na hotel si Ctibor ještě u
místní
pradleny vyzvedává oblečení.
Ráno to
tam dal a nyní to má vyprané,
suché,
vyžehlené a poskládané. I takovou
službu
tu mají, vychází to 20Kč za kilo, a
využívali jsme ji
všichni. Ta to asi u potoka nepere. :-)
