Žádná
sláva to dnes nebyla, ale občas to nosilo. Chtěl jsem letět za zkušenýma - Davidem
a Ondrou, ani ti se k ničemu neměli.
Dle
Slávka, když naberem 200 m nad startem, máme letět dál. Nikdo neposlechl, takže
první to opět zkouším já.
Pak
se
přidávají další, jenže v té
chvíli to zastiňuje vysoká oblačnost. Většina
je níž, propadá a přistává ve Vlastově údolí.
Že by údolí pak někdo přejmenoval, to jsem už neslyšel.
Já,
Ondra a David se držíme a letíme dál. Se žlutým MAC je Ondra.
Chtěl jsem
nabrat co nejvyšší výšku, ale najednou se utrhnul Ondra a letěl na Pokharu, pak
i David.
Pár
jiných bylo výš, chvíli jsem se
ještě zkoušel vyzvedat, ale byl špatný
interval
a tlačil mne čas, takže mažu taky.
Ve
čtyři hodiny máme mít odjezd na dvoudenní výlet, Ondra s Davidem letí na
Pokharu a ostatní přistáli a vrací se po zemi.
Takže
nečekám a vracím se taky. Ta políčka v
kopcích jsou úchvatná. Je tu stále na co se
dívat a čím být unešený.
Nejen
že mi to nevyjde na přistávačku u jezera, ale asi ani na plac uvnitř
města. Je to možná velké hřiště, ale co kdyby?!
Raději
to neriskuju a přistávám před Pokharou. Políček je
tu spousta a ten most mi učarovává už na dálku.
Chci ho vidět!
Přistát
u něho se bojím, jsou tam nějaké sloupy a dolů asi rokle. A jak tam bude
foukat? Ovšem cesta končí někde za zahradama!?
Přistávám
před vsí, můj let je ZDE. Tak ani dnes jsem nedoletěl ten zbytek vysněného trojúhelníku.
Kolemjdoucí mi radí, že na most musím obejít celou vesnici.
Klidně
jsem u mostu mohl přistávat. Žádný vítr tu
není a elektrické vedení je utrhané.
Nebyl tu už jiný padáčkář? :-)
Ovšem
most je nádherný, uchvacující,
okouzlující a dech beroucí. Jsem rád, že tu
jsem!!!
Když
při
focení stojím, cítím každý krok
přicházejících, když jdu rázně já i
s báglem na
zádech, ostatní ...... Nevím, nádhera!
Mám už
jen čtvrt hodinky, kdy máme odjíždět. Domlouvám taxi za 250 (na
naše 50 Kč) a doveze mne až k hotelu. Video ZDE.
Tady
mi ještě zastavil, asi to je něco důležitého, tak jsem dal snímek a jedeme dál.
Co to je? Poradíte mi? A opravna autobusů.
Takže
honem na hotel, pobrat naštěstí už sbalené a připravené věci a mažu před hotel.
A hele, co to jde za krásku? Kristy je v pohodě a že je ještě čas.
Teprve
jde na večeři. Kamil je už připravený taky, zato ostaní jsou v klidu. Tady
je totiž nejlepší si k přesně stanovenému času automaticky přidat
půlhodinku až hodinku, pak to vychází. To už znají
Želetaváci, ti to u nás také
tak používají. Ale zeleninová polévka byla
vynikající, ráno prý bývá
i hustší.
Přemek se s náma přijel rozloučit. Má tu svoji motorku, ovšem nesmí
mít nehodu, jinak prý jde vždy vina na bohatšího cizince!
Tohle
auto tam bylo včas, ale když zjistili, kam chceme jet, chtěli to nechat na teréňákovi.
To nesehnali a tak nás naložili a jedeme.
Jedeme
až po 17. hodině a tak je za chvíli tma. Navíc řidič ani pořádně nezná cestu.
Ukazatele u cesty tady neuznávají, ty prostě nikde nejsou. Často musíme z cesty
odklízet balvany, jinak prý dál nepojede.
Tady
potkáváme někoho místního a prý že
nás ubytuje v nedalekém příbytku. Řidič by se
nás i rád zbavil, my se ale nedali.
Po
prozkoumání map a GPS Kristy, Slávek a Ondra zjišťují, že musíme zpět a přes
most.
Dovezli
nás zpět a rádi se nás zbavili. Bereme
bágly na létání, spaní, a
jídlo a pití
na dva dny.
Kamil
je velký a zkušený lezec, pokud vím,
byl už v Ekvádoru a Bolívii, říkal
nám i své zážitky. Byl
nedočkavý a já, jelikož jsem chtěl být taky
napřed, se přidávám k němu. To, že jsme si
zašli a pak se vraceli, to už je jen takový
zážitek navíc.
Při
dohánění partičky, kdy jsem díky tmě neviděl na
cestu, se mi ulamuje kus hůlky. Po tmě ji ani nenajdu, na rozdíl
od ostatních nemám nic na svícení. Pak mi
trochu svítí Slávek, ulomená hůlka
nevadí, stále se jde hodně do vrchu. Prý to bylo
výškově jen 300 m, ale s tím nákladem toho
bylo až až. Vepředu mám ten batůžek s jídlem a
pitím.
Konečně
po ¾ hodince dorážíme do vesnice. Hned v první chaloupce se o nás
postarají. Okouknu vše, to ovoce bylo umělé.
Anglicky
tady neumí, Kristy to hned nechává na mně,
já se prý domluvím všude. Objednat čaj
problém nebyl, dostali jsme k tomu i nějaké
sušenky. S jídlem to už šlo pomaleji, paní
byla méně chápavá, zato s panem
domácím jsme si rozumněli. Chtěl jsem obhlédnout
hospodářství (hned mne s baterkou v ruce provedl po
všech budovách), poptával jsem se po kozách
a kravách (říkám méé a bůůů) a kde
budeme spát (ruka pod hlavou). Vše chápal a bylo
to bez problémů. :-) Spát můžeme pod
přístřeším u chlívku, hned vedle na place
sušící se hnůj snad ani nikomu vadit nemůže, že!?
A že byl cítit!
Tohle je
jejich kuchyňka. Chodí se tam bez bot a musí se sedět. Díky otevřenému ohništi
je u stropu moc kouře.
Venku
pod jejich přístřeším se může taky spát,
ale vstávají brzo. K večeři dostáváme
jejich typické jídlo „DALBÁT“.
Byly i pálivé papričky a trocha domácího alkoholu. Jen co
dojíme, myčka se studenou vodou se na to hned vrhne.
Takže
sem jdu spát jen já, Ctibor a Miro.V noci
nás jen vyruší procházející bůvol.
Je
ovšem vystrašenější víc než my a tak
je to
v pohodě. Zítra máme vyrazit na
pořádný výškový
výšlap, ale o tom zase až příště.
