Většina si tu dává čaj „Ginger lemon honey tea“ což je zázvorový čaj s citrónem a medem. Kamil objevil „Red bull“.
Majitel si zkouší můj bágl a diví se, že je to tak těžký.
Dorazil i Robert a zdravím Honzíka, vlastně Vietnamku Jen.
Jako vždy jdu první, stále jim tu dělám chrousta, ale tentokrát se mi to nevyplatilo. Za chvíli jsem byl dole.
Přemek mi trochu pomohl s domluvou odvozu zpět na start.
A já myslel, že tu kolečka či kotouče neznají a proto to nosí na hlavě.
Trochu zdržení u jejich agentury, já byl jak na trní, vždyť všem to už lítá, i když počasí tomu nenasvědčuje.
Proč tu mají konec zákazu troubení, to opravdu nevím. Tady se troubí pořád a za každých podmínek, jen my je nechápeme.
Dovezli mne pod startovačku a kluci to hned chtějí za poplatek odnášet na start.
A jak se s tím dřou. Prvně to nesl na ramenech, to mu nevyhovovalo a tak to dal na hlavu. Zkuste si to někdy sami!
Fotky od startu už dávat nebudu, teď tu jsou už jen z přeskoku.
Lítá se tu za ten hřebínek a zvedá se v kotlíku. To bylo na tom školení od Přemka, na kterém jsem chyběl.
No a tady jsem potkal slabý stoupáček, přepnul na jemné Pěčínské řízení a pomalu se zvedal.
Přilítnul nade mne tenhle obr a já se začal bát, jestli mi nebude trhat padáček, jako kdysi na Doládě – viz na konci článku ZDE.
Ovšem tenhle by mi to asi potrhal víc!!!
Touhle dobou to už od nás měli obletěné David – jeho let je ZDE a Ondra – jeho let je ZDE.
Mořil jsem se mořil, ale počasí mi už nepřálo. Chtělo to dřív a poslechnout si i ty rady v hospodě.
Prý se tam má lítat tak dlouho, dokud se člověk nevyzvedá alespoň přes 200 m nad školu.
A to já neudělal. Zkusil jsem to ještě pod kopec, jenže už nic a já hledal místo na přistání.
Přistávání na těch malých políčkách není nic moc. Můj ranní sletík je ZDE a tenhle let je ZDE.
Taky mi k tomu někdo něco anglicky napsal, asi že jsem neměl točit v té rovině, ale nevím, nevím.
Ovšem asi bych si nevyfotil toho dravce a ty zážitky z nečekaného přistání jsou zajímavější, než doletět na přistávačku.
Ptal jsem se, jak je to daleko na autobus. Řekli mi, že jeden kilometr.
Po více jak kilometru se opět ptám, jak je to daleko na autobus. Prý ještě dva. Tak teda nevím, směr byl pořád stejný!
Chlapi hrajou karty.
Tihle kluci mi chtěli půjčit pluh, já to odmítnul, ale pak jsem toho litoval. To by byla fotka!
I v tomhle zapadákově každý druhý či třetí dům měl otevřený obchod. To si u nás ani nedovedu představit.
Děti šly ze školy.
Pak mi sám od sebe zastavil motorkář a jestli nechci odvézt.
Chtěl jsem k autobusu, nabídl se, že mne vezme až na Lake Side (tam máme hotel) do Pokhary.
To je jen objížďka, před ní mne vysadil, já to obešel a zase mne vzal.
Video je ZDE. Tak ještě usmlouvat cenu – stálo mne to 500,- (děl pěti na naše).
A hele, Slávek je na bilbordu! I pro něho to bylo překvapení.
Zašli jsme do čínské restaurace.
Tyhle výborné krevetky s nudličkama jsem měl já. Móóóc mi chutnaly. Konečně nepálivé jídlo, na to si nepálci potrpí!
Nakonec jídlo kolovalo a všichni jsme ochutnávali. Ještě že ten stůl na to mají uzpůsobený.
A jdeme spát. Zítra nás čeká brzký odjezd na tři dny, ale o tom zase až
příště.