V Praze
z Florence přes dva přestupy metrem a dál autobusem na letiště. To zase
bylo ostudy. Prostě vesničan ve velkoměstě! Chtěl
jsem si koupit lístek do metra, cpu mince do automatu a né a né je tam dostat.
Až jsem se zeptal, tak prý prvně mám zmačknout knoflík, kterou chci jízdenku a
až teprve potom to bere peníze. Každý automat i na kafe chce prvně peníze, PRAŽÁCI
zase musejí mít něco extra!
Na
letišti jsme se potkali s Mirem ze Slovenska, Heřmanem z
Olomouce a Ctiborem z Brna. Bágly jsme si nechali zabalit, i když
při této ochraně ... A to pěkné děvče s náma
bohužel nejede.
Trochu
problémy s odbavením, protože Cyril sebou měl
bombičku k nafukovací vestě.
My ostatní je neměli a že já měl bágly o 2 kg
těžší, to nevadilo. Poslední české
občerstvení a nasedáme.
Hned po startu nabídka dlabance. A kudy že to letíme? Není tam psaná Telč? Hned startuju GPS.
Ta dnešní technika, místo aby koukali z okna, vždyť je to tam tak krásné.
Tak už jsme v Turecku na letišti v Istambulu. Let parádní a na čas. Video z letu je ZDE.
Máme tady 4 hodinky čas na přestup, dáme místní pivečko.
A hele, jediné letadlo, které má zpoždění, je zrovna to naše. A rovnou 5,5 hod. To je k vzteku. Dáme další pivko.
Miro sousedům ukazuje, odkud jsme, jinak to už začíná být nuda. Nebo že by to pivko? Aha, oni to rovnou byly sedmidecáky!
A tady se potkáváme s našima hlavníma průvodcema Nepálem. Slávkem a Kristýnou.
A tady je vidět, jak nás to čekání zmáhalo.
