Brazilie 10.dil 2013

Úterý 26.11. ráno. Jedeme na start i s Tomem. Dal si cíl - letět na sever, kde má sraz s Charliem. Dneska slouží Honza s Pavlem. Obloha je vymetená. Nikde nic, jen sem tam slabá špínka. Startujeme.

Tom, Jenda, Petr, já a Zbyňa. Chvilku se tam honím s ptáky. Pomalu se zvedáme. Já po chvíli zase pomalu klesám a přistávám u paty Patu. Přímo v ohradě u oslíka. Válím se v prachu a oslík má dojem, že za ním přiletěla obří slepice a popelí se mezi jeho bobky. Kluci odlétají, ale podmínky jsou slabé a tak po lítém boji s Termoskou posedávají po 10 km. Jen Tom letí za svým cílem. Janek taky vyhrává a maže stejnou stopou, co včera kamsi do dáli. Kluci se vrací. Zbyňa nechává místo sebe letět Pavla a bere si krátký svoz. Další start a stejný scénář. Pro mě pata Patu. Kluci přistávají po 10 km. Janek je na 100 km. Teď už jedu nahoru sama, aby mě po chvíli opět přivítala otevřená náruč paty Patu. Jede pro mě Zbyňa. Cestou naproti svozu potkávám domeček. Žije v něm starý pán a ukazuje nám domek. Má tam samý krásný starý věci.

Jedinou novou věc má lednici, nabízí nám chlazenou vodu, ale máme trochu strach, děkujeme a odjíždíme. Zbyňa fotí. Jenda nám letí na Quixadu, nakonec si to rozmýšlí a otáčí ke svozové silnici. Přistává těsně před 200 km. Se západem slunce. Zpátky mu už nic nejede. Posunuje se do civilizace a přespává tam. My s Honzou a Petrem jedeme na večeři. Zbyňa s Pavlem vyráží okouknout okolí pousady.

Dnešní lety jsou ZDE.

Ve středu ráno jedeme na kopec jedním autem. Je nás o jednoho míň. Janek je stále na své pouti po krásách Brazílie. Snaží se stopem posunovat směr Patu. Službu má Zbyňa. Startujeme. Honza, já, Pavel a Petr. U mě klasika - pata Patu.

Honza s Petrem mi chtějí udělat radost a sedají taky. Pavlovi se podařilo vytočit nad kopec a pouští to po větru. Zbyňa pro nás peláší. Chvilku přemýšlí či jet či nejet.

Ale nakonec nás vyváží zase na kopec. Mezitím se ozývá Pavel. Hlásí, že přistál. Zbyňa nás vysazuje na startu a jede pro něj. První startuje Petr, pak já a Honza. Hned po startu mě bere poryv. Chvíli to vypadá, že zůstanu viset na stromech vedle startu. Nevadě se viset nechce a maže si to do vzduchu. Chvíli lítáme s Honzou přilepení na skálu a čekáme na stoupák. Pomalu proklesávám dolů. Říkám Honzovi, že to balím a letím přistát. Vidím před sebou ptáky. Poslední možnost. A co bys deníčku řekl? Byl tam. Kloktavej, drncavej stoupáček, který nás s Honzou zvedl až pod základny. Vydáváme se na výlet. Honza mě za sebou táhne jak kačenku na provázku. Letíme krajinou, která mi připomíná Afriku. Je krásná.

Ve vysílačce slyšíme, jak se kluci sbírají a jedou znovu na kopec. Petr střídá Zbyňu a dělá svoz. U Pau dos Ferros slyším ve vysílačce Janka. Hlásí, že se blíží autobusem k městu. My letíme ve velké výšce nad ním. Blížíme se k planině, kde včera přistál Zbyňa. Jsme nad ní. Chytám paniku. Mám strach z kopců. Pocit, že tam zůstanu, mě dohání k šílenství. Přesto, že mám velkou výšku zmatkuju, že to nedám. Honza na mě huláká do vysílačky, ať letím k němu a točím. Lítám jak splašená sem a tam a proklesávám dolů. O to víc plaším. Honza 3x stáčí pode mě a doslova mě vykope zpátky do stoupáku. Kousek ještě letíme, ale promarněná výška chybí. Přistáváme kousek od vesnice na hřišti. Sbíhají se lidičky.