Jak
člověk nemusí startovat, je to sranda. První startuje Honza, pak Janek, Zbyňa a
Pavel. Kluci okamžitě nabírají výšku a mizí nám z dohledu. Honza se sice trochu
zahrabal s focením Patu a vyráží na trať s 10 km zpožděním.
Než
s
Petrem sjedeme dolů, je taky v trapu. Pouštíme si PC,
abychom mohli sledovat,
jak kluci letí. Jsou na 10 km. Vidíme i Toma s Charliem,
jsou už na 100 km. Pavel
hlásí, že přistál. Dnes dělám
krátký svoz. Nadšená, že mám
úkol, nechávám svůj
vak s věcma na posteli a mažu pro Pavla. A tak, já trubka
splašená, nemám s
sebou ani svůj spot, ani GPS na dohledávání.
Naštěstí se s Pavlem po chvíli
hledání nacházíme, nebo spíš
Pavel zahlídne mě.
Mezitím Honza dohání kluky, ale v zápětí sedá. Pavel rozhodl, že jedeme
pro něj. Najít ho už nebyl problém. A nebýt toho, že mi Pavel zavřel anténu
vysílačky do okýnka u auta a udělal mi z ní specoš ohnutou, co má Petr, se nic
zajímavýho neděje. Honzu vytahujeme od oběda a jedeme zpátky.
Jenže
teď pro změnu zase Honza rozhoduje, že svoz natáhneme až pro Zbyňu s Jankem. Je
škoda se vracet. Zbyňu nabíráme v Pereiru.
Má prima fotky ze svého originálního přistání na této náhorní planině. No posuďte, kam všude se dá přistát.
Na
konci světa, na úplném konci náhorní planiny, nedaleko od srázu, Zbyňa zaklepal
na dveře jediné chýšky a světe div se. Otevřel mu chlapík, který mluvil
anglicky. A odvezl Zbyňu do města.
Janka honíme v Solonópoli. Píše Petr, jak jsme na tom, jestli půjdeme společně na večeři. Jsme od něj 4 hoďky a 250 km cesty. Musí jít sám. Ale má štěstí, Tom přijíždí do Patu a Petr má příjemnou společnost.
My se vracíme do Pereira. Dáváme si večeři u milých lidí. V hospůdce je zaparkovaný auto a točí se kolem nás celá rodina. Jídlo je tradičně vynikající. Po večeři nás paní domu zve na prohlídku kuchyně. Zbyňa projevuje přání se s ní vyfotit. Razí teorii, že fotky s mladýma brazilkama chce každý a jak k tomu ty ostatní přijdou? Tím strhává smršť fotek každého z každým.
Janka honíme v Solonópoli. Píše Petr, jak jsme na tom, jestli půjdeme společně na večeři. Jsme od něj 4 hoďky a 250 km cesty. Musí jít sám. Ale má štěstí, Tom přijíždí do Patu a Petr má příjemnou společnost.
My se vracíme do Pereira. Dáváme si večeři u milých lidí. V hospůdce je zaparkovaný auto a točí se kolem nás celá rodina. Jídlo je tradičně vynikající. Po večeři nás paní domu zve na prohlídku kuchyně. Zbyňa projevuje přání se s ní vyfotit. Razí teorii, že fotky s mladýma brazilkama chce každý a jak k tomu ty ostatní přijdou? Tím strhává smršť fotek každého z každým.
Domů
přijíždíme okolo 22 hod. Pokecáme s vysmátým Tomem a šup do pelíšků. 500 km za jeden den, to jsem ještě neujela.
Tak přeci nějaký ten osobáček mám! Naše dnešní lety jsou ZDE.