Po mně
jde ještě jeden místní pilot, kterému se první pokus nevydařil. Honza skoro na zemi
chytá stoupák, zvedá se a vyráží na trať.
Dnes
se letí svozová cesta B. Nám třem ostatním to může být jedno, protože se
snášíme jak listí na podzim pěkně k zemi. Zbyňa pro nás jede.
Bereme
nahoru i místního pilota a hurá zpátky na start. Tentokrát jde první Pavel, pak
já a Petr. A další čistý průstřel. Ani
ťuk. Přistávám kousek od kluků. Ve vedlejší ohradě. Jsou tu jen dvě kravky a
přenechávají mi svoje místečko. Tak holky a jsme tu tři. Otráveně znovu balím
mazla. Pot se ze mě řine proudem a skrápí
vyprahlou zem. Vtom mě na zemi zaujme blejskolák kousek ode mě. Sbírám to ze
země a promotávám mezi prsty. Vypadá to jako čočka k něčemu. Je to hezký,
lesklý a tak to soukám do kapsy, třeba se to bude hodit Petrovi. Na Quixadě
nějakou čočku ztratil, tak třeba mu jí to nahradí. Lezu přes ostnatý plot,
usazuju se ve stínu na batoh a čekám, než kluci dobalí. Už jsou tu, dopíjíme
zbytek vody a já tahám z kapsy tu blejskavou věc. Petr vyvaluje oči a ptá se, kde jsem vzala
jeho rybí oko? "No leželo to kousek od mého křídla." povídám mu.
"Já to ztratil na Quixadě, když jsem ti pomáhal na startu. Hned ten první
let." Tak to je fakt náhoda. Muselo mi to spadnout někam do sedačky a já
tu čočku vozila 4 lety s sebou.
Voláme
se Zbyňou vysílačkou, že jsme o kousek dál než poprvé. Jenže netušíme, že cesta
je schovaná za bránou a Zbyňa jí míjí a jede dál. Jdeme mu naproti. Cestou
hledám kamínky pro Gitu a fotím. Je tu bezva vrásčitej pán pro Míšu. To mě
pochválí, libuju si.
Konečně
se nacházíme se svozovým autem. Zbyňa
vykládá, co kde potkal a dává nám
pití,
které koupil. Jedeme do Pousady. Honza letí na 100 km a
my, celý umoření,
lezeme do sprchy. Než jsem odjela, říkala mi neteř Terka, že v
Brazílii se
říká: "Smrdí jako Čech." Tak ať si
napravíme reputaci. Po spršce
jedeme na třetí pokus. Zbyňa s námi
peláší, ale místo na start jede rovnou na
přistání. Je vidět, že
nám věří. Když ho
Pavel upozorní, otáčí auto a jedeme na start.
Cestou Pavel vymýšlí, jak ušlechtile
nazývat naše vyhnívky. Napadlo ho, že vlastně
máme patu Patu. To se nám líbí a
s označením patu-Patu vesele vyjíždíme na kopec.
Nikdo tu není. Petr si
stěžuje, že bez publika to nebude ono. Zbyňa nám
pomáhá chystat padáky. Je
hrozný hic. Stojím a cítím, jak mi po
zádech stékají čůrky potu. Nezastavují se
na zádech, ale sjíždí níž. Lechtá
to. Petr hlásí, že je na tom stejně. Zbyňa
zkušeně zkoumá terén před námi. Je to
náš
Patu Paolo. Jak se začínají vlnit keříky před námi, posílá nás do toho.
Všichni tři se zvedáme a letíme na trať. Honí nás déšť. Pavel se zadrbává a zůstává pozadu.
Letím
za Petrem. Ten se propadá a už se nevyhrabe. Letím a dobře si vybírám místo na
přistání. Přelítám dráty s velkou rezervou. Přede mnou jsou už jen palmy. Tak Kraťasko
dost! To by bylo tak tak. Otáčím a v klidu sedám před nima. Jak se znám, tak
bych taky mohla být první Čech, co to pověsil na palmu. Přibíhají lidičky, fotí
si mě jak opičku v ZOO, pak se fotíme navzájem a hajdy domů.
Přijíždí pro mě kluci a jedeme na večeři.
Večer Janek přiváží Honzu, který se přibližoval po vlastní ose.
A jsme
zase všichni spolu. Naše dnešní lety jsou ZDE.