Můj
milý deníčku, stalala se hrozná věc. Ráno, když chci připravit fotky
k odeslání, moje karta hlásí, že
neexistuje. Mám tam všechno. Fotky mých zachránců, fotky mazla na drátech....
všechno co jsem doteď nafotila. Jsem na prášky. Janek se snaží něco stáhnout,
ale karta se mnou nechce mít nic společnýho. Píšeme, kam se dá a prosíme o
pomoc. Když
se ozývá kámoš z práce
Martin, ať kartu dobře schovám, že mi jeho bráška
pomůže. Ulevuje se mi. Balíme
věci a vyrážíme s Jankem na kopec. Kluci tam už jsou. Je
sice zataženo, ale
tady se počasí mění hodně rychle. Na startu svahuje
pár tandemů. Miro a nějaký
další padák se trochu přizvedávají
na svahu a pouští to pryč. Chystáme se.
První se do toho hrne Petr. Jenže ouha, světe div se, na Quixadě
lehá vítr!!!
Na místě pověstném silným větrem je
bezvětří.
Petrovi
se sice podaří odstartovat, ale za chvilku hlásí čistý průstřel. Sedí pod
skálou jak slepice na vejcích. Zbyňa pro něj jede. My ostatní zevlujeme na
startu. Janek pospává v autě. Pavel v hamace. My s Honzou posloucháme rozhovor
v radiu, který Míša namluvila.
Běhají
kolem nás ještěrky, tady to jsou gekoni. Jsou docela přátelští. Motají se nám
kolem nohou, pokyvují hlavičkama a prohlíží si nás. Lehám si na břicho, lezu k
nim a fotím. Mobil nemá moc dobrý zoom, tak musím co nejblíž. Líbí se jim to.
Pěkně mi pózují. Modelky.
Jak
tak pokukujeme po rukávu, který se líně motá kolem tyče jak zkušená gogo
tanečnice, vzpomínáme na Afriku. Je zajímavý, že když jsme přijeli do Afriky,
kde 4 měsíce nekáplo, přivezli jsme déšť. A na Quixadu zase bezvětří. Budeme to zjištění muset držet pod pokličkou,
jinak nás padáčkáři moc vítat nebudou. Nakonec balíme mazlíky. Kluci se lezou
mrknout na kopec vedle startu. Je hic, fotím si to zespoda.
Fotky z vrchu mi dává Zbyňa.
Jedeme dolů. Janek si fotí křížovou cestu. Ve mě to nahání hrůzu. Sochy jsou v životní velikosti a dost realistický.
Jedeme
se mrknout do města. Couráme se sem a tam. Janek si potřebuje pořídit brazilský žabky, mají
jich tu plno, jen ne jeho velikost. Jak někde ukáže hňápu, prodavači jen
nevěřícně kroutí hlavou. Navrhuju mu, ať si koupí 4 a slepí si je, ale to se mu
nějak nezdá.
V
jednom obchůdku narážíme na parádní klobouky. Všichni si je zkoušíme a
vzhlížíme se v zrcadle. Osobně v něm vypadám jak hovno pod lupenem, tak ho
nerada vracím zpátky. Jenda si bere
místo klobouku čepici. Ptá se na cenu. Když prodavač řekne cenu 10 realu
(necelých 90 kaček), bereme si ozdobu hlavy skoro všichni. Večeři si dáváme na
ulici jako včera. Maso je úžasný. A cerveja (pivo) prý taky jde.
