Brazilie 4.dil 2013

V neděli 27.10.13 vyráží busík místní letecké asociace AVVL už v deset dopoledne, takže ho rád využívám.

Cesta nahoru se mění ve výlet na Kokořín, když nás autobus vysazuje u pekárny, protože potřebuje natankovat a tak si dáváme svačinku a všechno se vleče pozvolným tempem, jak je v kraji zvykem. Busík cestu nahoru zvládá jen s vypětím všech (koňských) sil na první převodový stupeň a trvá to tak asi hodinu.

Nahoře se piloti shlukují pod stříšku a povídají si. To je taky národní zvyk. V autobuse tak řvali, že přehlušili i motor vytočený do nejvyšších obrátek.

No a jak je z fotky patrno, nastává „azul claro“, tedy obloha bez mráčku. To mi nikdy nedělalo dobře, ale co už. „Půjdem letět, ne?“ Ne. Letět půjdu sám, Brazilci nemají čas, musí si povídat. Tak si rozbalím a letím, zatím spíš opadám až na předhůří Ibituruny, až teprve tam se začínám trochu zvedat v nějakém bublavém stoupáku a postupně dostávám dost výšky na přelétnutí vrcholku. V bublinkách čisté termiky se mi podaří ještě asi dvakrát navázat a už je tu podlaha. Můj let je ZDE.

Na zemi je spalující vedro. Balím, prohlížím si dráty, které jsem ze vzduchu neviděl, a přitom byly asi 100 metrů za mnou a vydávám se na cestu k silnici. Dneska je to opravdu drsné, po silnici se ženou jenom kamiony, protože je neděle a nikdo nikam nejezdí, docházím 2 kilometry k pumpě a tam si dávám nějaké občerstvení a pak ještě kilometr k zastávce autobusu a mám dost.

Ještě sleduju přistání padáku kousek za mnou a pak už stopuju všechno co jede, s výjimkou kamiónů. Zastavuje mi chlapík, který má nějaké ponětí o paraglidingu, ale díky mojí jazykové nedostatečnosti se moc nedohodneme. Aspoň že jsem mu dokázal vysvětlit, kde bydlím, a veze mě správným směrem. Na hotel se dotáhnu totálně dehydrovaný. Výkony vydané v posledních dnech se začínají projevovat a fyzicky už jsem docela vyčerpaný.

Na pondělí je předpověď s možností deště, ale oblačnost na nebi nevypadá nijak děsivě, odkládám odjezd na 11 a to už jsou nahoře nějaké řady kumulů, asi bude trochu foukinkat. Jedu nahoru na rozlučkový sletík. Beru mototaxi. Dneska se mi nedaří sehnat mladýho kluka se silnou motorkou a tak jedu s přitloustlým řidičem a normální motorkou. Výsledkem je, že ve čtyřech nejstrmějších úsecích šlapu, protože motorka nás prostě neuveze a ty zbylé části za řidičem vlaju a držím se v sedle jen z posledních sil. Nahoře si slibuju, že to už bylo opravdu naposledy v životě, co jsem jel na Ibiturunu na motorce.

Vítr na start je zase přesně po kose a tak začíná oblíbená přetahovaná a vyčkávání na závan termiky. Hned po startu pak zjišťuju, že při tomhle směru a síle je startoviště v závětří! Po vylétnutí kousek před start je moje rychlost proti větru 15km/h a stoupák, který tam nacházím, je rozbitý a netočitelný. No nic, bude to jen sletík. Během pár minut jsem dole a balím. Můj let je ZDE.

Večer se náhodou setkávám s jedním pilotem, kterého jsem viděl už v neděli v autobuse. Je to Nor a žije tady ve Valadares na důchodě. Povídá o svém lítání a o tom, že je tu trvale, jen na vánoce a na 2 měsíce v létě jezdí do Norska. Pěkné. Loučí se se mnou slovy „Tomorrow no fly!“ Zítra už neleť. Jasně. Poslechnu. Zítra je předpověď s deštěm.

Dostal jsem se sem neplánovaně, ani místo, ani čas jsem si neurčil, moje létání tady bylo jen přívěskem v jiných plánech. Měl jsem tak možnost poznat místo, kam bych se asi normálně nevydal a se štěstím na počasí jsem si úžasně zalétal.