V pátek 25.10. dopoledne na startovačce se se mnou Philippe loučí. Dneska dává jenom sletík, aby stihnul autobus do Belo Horizonte, co mu jede ve tři. Startujeme v prvním použitelném závanu větu, jinak je to celou dobu zezadu. Kvůli zastíněnému předpolí se sypu docela hluboko, až mi nezbývá než vzít zavděk metrem u "zakázaný" skály. Je celá zastíněná, takže turbulence se nekonají. Fouká zase východ a do Ipatingy se mi znovu nechce. Vymýšlím cosi proti větru po hřebenu Ibituruny, ale zbytečně jen ztrácím čas, protivítr je příliš silný. V okamžiku kdy startují dva padáky, rozhodnu se k nim přidat. Prolétám kolem sochy panny Marie, která žehná městu obklopená výkonnou elektronikou, a základnu nad Ibiturunou opouštím jako druhý, následuju oranžovo-bílého Swinga.

Ten je pořádný kus přede mnou a vidím, jak začíná točit. Nedaří se mu a přeskakuje jinam, zrovna když já přilétám nad něj. Moc šancí na úspěch mu ale nedávám a zůstávám hoblovat nulu nad nasluněným hřebínkem. Nakonec dostávám metřík a podle hejna ptáků dostřeďuju 3 m/s. Situace ze včerejška se opakuje a kolegy piloty už neuvidím. Ve stále řidší oblačnosti se přestávám řídit podle mraků a letím na ptáky.

Místní opeření borci většinou lítají ve dvojce a drží perfektně sestavu. Vypadají jako stíhací letka. Když jich někde krouží aspoň 6, tak už se to vyplatí je následovat. Postupně úplně vypouštím snahu někam letět a nechávám se jen tak unášet větrem od stoupáku ke stoupáku. Užívám si den a pohledy na vrchovinu v údolí Rio Doce. Přistávám na padesátém, když předtím kroužím v nule asi čtvrt hodiny jen tak pro radost těsně nad zemí. Můj let je ZDE. Po zabalení se přesunuju 100 m po silnici k turisticky významnému bodu "Ponto de ónibus." (autobusová zastávka).

Busík u mě zastavuje za deset minut. Nemůžu se zbavit dojmu, že tahle rozvojová země je daleko před námi (tuhle jsem cestoval z Pelhřimova do Jihlavy tři a půl hodiny). Jako obvykle jsem ve Valadares včas na večeři.

V sobotu ráno je na nebi 7/8 tmavých mraků a občas i kapka dopadne na zem. Vypadá to beznadějně, i když z předchozích zkušeností vím, že ráno jsou tu mraky vždy. Nikdy jich ale nebylo tolik.

Zůstávám v klidu a jdu se projít na ostrov do bohaté čtvrti. Mají to tam moc hezky zařízené včetně pětikilometrového běžeckého okruhu. Vracím se na hotel pevně rozhodnutý, že pojedu nahoru až asociačním busíkem v jednu hodinu. Patnáct minut nato opouštím hotel s padákem na zádech a hledám moto - taxi (já se fakt nechápu, takhle to mám furt). Dojíždím dolů pod Ibiturunu, kde paraglidisti shánějí stop nahoru. Je to zase chyba dne. Čekám tam ještě s jedním pilotem, který se mi představil jako Cho-Cho (normální jméno měl naprosto nevyslovitelný, tohle je přezdívka). Stopujeme beznadějně až do půl jedný, a v jednu jsme na kopci. Tam začíná další martyrium. Fouká přesně tak blbě, že to není na start ani z jedný strany. Hrůza, kamkoliv se postavím, fouká mi zezadu, přebíhám na různé strany asi čtyřikrát a vždycky než se stihnu postavit, tak fouká na blbce (jakože na mně). Takhle si se mnou vítr vydrží hrát hodinu! A to už jsem mokrý, jako ve sprše. Potom se termika slituje a pošle stoupák, který mě nechává odstartovat. Dostávám 3, a jak to začíná zdechat, mažu pod řadu. Základny jsou ve 2000 a pod každým mrakem stoupák.

Bez diskusí. Šlapu plnej a Venoušek letí po větru 65. Kam jsem včera letěl 4 hodiny, tam jsem dnes za 1:30. Zatím nejlepší počasí, co jsem tady. Dvakrát se sbírám z podlahy, ale vždycky aspoň dvoumetrem. Letiště v Ipatinze beru dnes zprava, ale to už se slunce začíná sklánět a termika vadne. Ještě pár přizvednutí a přistávám v Coronel Fabriciano (každý druhý město se tu jmenuje po nějakým vojákovi nebo politikovi). Můj let je ZDE.

Dva chlapíci mě vzali do Ipatingy a poslední 2 km na rodoviarii (autobusák) šlapu pěšky. Jsem tam v 18:35. V 18:55 odjíždí autobus :-). Cestou zpátky datluju článek pro Vás na mobilu. Ať žije klávesnice Svype!