Na kopci funí po kose, chvílemi zezadu. Další, kdo se k nám přidává, je mladý Brazilec Matheus, který chce taky na přelet. Je to výjimečný pilot, ostatní Brazilci výhradně jenom slétávají na přistávačku. Hned jak se vítr aspoň trochu rovná do směru, Matheus to odpálí jako první a mizí kamsi doleva do hlubin. Já startuju o minutu později a pouštím to doprava proti větru. Chytám se ve stejným sedýlku jako včera a pomalu se zvedám. Brazilka zatím dole po větru chytá bidlo jak prase a během chvíle je v základně. Já čekám dobu na Francouze, který otálí na startu. Když konečně odletí, vůbec se nezvedne a potupně to pouští na přistání. Tak jsem prošvihl kritických 10 minut, kdy bych mohl letět s Matheusem a pokračuju zase sám. Pouštím to pod řadu a vyhýbám se místnímu letišti (s betonovou dráhou a nulovým provozem).

Koukám po okolí po Matheusovi, ale kromě jednoho okamžiku už ho nezahlídnu. Počasí je zase vydrbávací a snaží se mě dostat na zem. Zatím odolávám a točím každý psí dech. Je to hravé a stoupáky jsou ustřihané větrem. Bojuju o každý metr výšky. Tam kde byla ještě před chviličkou řada, zeje modrá díra. Nejhorší na věci je, že kumuly pokračují buď do kopců, kam nevedou silnice, nebo tvrdě proti větru, ve vzdálenosti kam nemám šanci doletět. No nic, však tu nejsem za rekordy, hlavní je v pohodě přistát. Říkám si a pouštím to do modra. Kupodivu i tam jsou nějaké stoupáky a tak se pomalu zvedám v neustředitelném metru, když koutkem oka zahlídnu kumul, o kterém bych přísahal, že tam ještě před deseti sekundama nebyl. Dělám chybu dne a okamžitě to pod něj pouštím. Pak už se jen sypu dolů a přistávám v takovém dolíčku mezi dobytek. Než dobalím, je u mě místní kovboj, myslím, že tady se jim říká gaucho, ale nevím, mám to z knížek Karla Maye a ten si toho navymýšlel. Můj let je ZDE.

Minutu po tom co vyjdu z toho kravského ráje na cestu, staví u mě chlapík a že mě teda sveze do Valadares, ale bude to stát 30 Reais (1 Reais = 9 Kč). Čert je vzal, u nás taky někdy svozy nejsou zadarmo a jinak bych tu stál, Bůh ví jak dlouho. Takhle jsem ve čtyři doma a jdu s Francouzem na pivo.

Čtvrtek se odehrává podle stejného ranního scénáře, na startu poctivě čekám, než se Philippe připraví a jdeme spolu. Prvním stoupákem dobíráme skoro základnu a ve druhém už máme strop. Pak začínají potíže. Po přeskoku pod kumul nacházíme jen rozsypaný 0,5m/s, který rychle končí a přestože se mrak nad náma několikrát rozpadá a zase regeneruje, nic lepšího už nedává, kroužením a hledáním tady jsme ztratili 200 metrů. Rozpřaženýma rukama si ukazujem beznadějný gesto a pouštíme to dál pod totální rozpad, protože kolem nic lepšího není.

Než se k rozpadu došouráme, je z něj zase kumul a po nějakém hledání chytáme silný jádro. Mám to podstatně lepší než Philippe a ostře točím něco kolem 3m/s. Tenhle stoupák nás rozděluje a Philippe zůstává 500m pode mnou. Čekat na něj nemůžu, protože netočí a hledá. „Nedá se nic dělat, kámo.“ Odlítám po trati narýsované na obloze. Postupně nacházím způsob, jak se s místními podmínkami vyrovnat. Při kroužení i během přeskoku je nezbytné neustále sledovat vývoj mraků a přeskakovat pouze pod čerstvé kumuly, protože stoupáky jsou intenzivní, ale velmi krátké. Stejně tak i kumuly procházejí mimořádně rychlým vývojem, a když se po obloze nepodíváte každou druhou otočku ve stoupání, tak je vysoká šance, že nestihnete dobrý stoupák několik set metrů od vás. Brazílie mě školí. :-) Posouvám se podél Rio Doce nad vrchovinou a postupně se blížím k městu Ipatinga. Tady by se dalo navázat do hor a pokračovat na Nova Era. Problém je ale v tom, že jediný kumuly jsou jak nalinkovaný přímo přes dráhu místního letiště, nad který se samozřejmě nesmí.

I když nevidím žádný provoz a ani žádný letadlo na ploše, přece jen nechci dráždit místní úřady. Co dál? Vlevo les s rozlohou okresu Havlíčkův Brod, vpravo letiště.

Stáčím výšku v jednom z posledních rozumných míst na přistání a bezpečně sedám. Můj let je ZDE. 

Autobus mě vykládá zpět ve Valadares v 20:00, o chvíli později mi volá Philippe, že právě přijel. Jdeme na pivo. Philippe je vysmátý od ucha k uchu, uletěl taky asi 90 km, ale po silnici na Sao Paolo. Celou dobu ve psích výškách, nakonec ale skvěle. Měli jsme skvělý den a zítra bude další!