Brazílie v říjnu

Protože jsem strávil plněním pracovních povinností tady na jihu světa podstatnou část evropské letové sezóny, a bylo to celé v obvyklém duchu hotel – taxi – fabrika – taxi – hotel, tak jsem se rozhodl vyčerpat v Brazílii i kus své zbylé dovolené, abych mohl poznat krásy tohoto kontinentu i jinak, pokud možno ze vzduchu.

Proto se v sobotu přesouvám do Governador Valadares, což je městečko (250 000 obyvatel) v údolí řeky Doce ve státě Minas Gerais. Není na něm nic extra s výjimkou hory Pico da Ibituruna, která se nad ním tyčí s převýšením 800 metrů a je místní dominantou a současně startovačkou na všechny směry.

Předpověď počasí po mém příjezdu není nic moc a na neděli to vypadá na déšť celý den. Nakonec to není tak horký a odpoledne se oblačnost protrhává a tak je nakonec místo pro sletík. Nakládá mě jeden z místňáků na přistávačce, která je tady strategicky umístěna na břehu Rio Doce uprostřed města, abyste mohli hned po přistání na pivo. :-) Můj sletík je ZDE.

Partička domácích lítačů je vlídná a v pohodě, nahoře na kopci hospoda a spousta výletníků, však je neděle.

V pondělí 21.10.13 se ukazuje jako problém číslo jedna výjezd na start, kam z lítačů nikdo nemíří, protože všichni musej do práce. Tak od PG obchůdku SOL beru mototaxi (čti motorko-taxi) a jedu na odbočku pod Ibiturunu. Tam se pokouším stopovat asi 20 minut až mě jeden klučík s obrovským teréňákem bere nahoru. Mám v podstatě kliku, protože nahoře jsme celkem 3 lidi. Já, ten kluk a hospodský z baru, který právě pucuje záchody. Je to zjevně lítač a tak mi dává školení, že až budou grandes nuvens (velký mraky), tak že mám terra (na zem). Vybaveného tímto doporučením mě nechává napospas. Podmínky na startu jsou ideální a tak se zachytávám na první otočce a dotáčím strop v nějakých 1500 metrech. „Výška základen žádnej řev, teda.“ říkám si. „Snad to dožene síla stoupání.“ Nedohnala. Točím metříky, pak i půl metříky, furt to nějak vadne a někam uhýbá, až se nakonec na 35. kilometru s výškou okolních hřebínků nechávám sfoukávat v nule nad údolí. Vzduch je přehřátý a nervózní, jen se utrhnout, ale není z toho nic. Nakonec se z malé výšky důkladně rozhlížím a vybírám místo k bezpečnému přistání. Tady je to důkladné rozhlídnutí víc než důležité, protože místní erberáci (pracovníci rozvodných závodů elektrických) mají nepříjemný zvyk z každé desetimetrové meze spustit dráty do údolí dlouhým průvěsem.

Dráty jsou i přetažené přes údolí v průvěsech několik set metrů dlouhých, v různých výškách a samozřejmě velmi špatně viditelné. Takže to chce opravdu důkladný výběr přistávačky a moc se pod úrovní kopců nemotat. Můj let je ZDE.

Balím a vydávám se k cestě, nedaleko které jsem přistál. Lítat podél cesty, to je taky docela dobrý nápad. Stopuju autobus a během půl hodinky jsem zpět ve Valadares.

No a tak jdu na to pivo a těším se na zítřek…

V úterý je ráno opět množství oblačnosti nad hlavou a tak zůstávám klidný až do 10 hodin a pak hledám mototaxíka, který by mě vyvezl až nahoru. Vybírám si mladého kluka s krosovou motorkou, který se tváří, že nebude problém. Cesta nahoru po kočičích hlavách a s pětadvacetikilovým batohem je víc než drsná, ale vydržel jsem a na závěr mě taxikář oholil o slušných 60 BRL. Tak příště s někým jiným a cena se dohodne předem. Nahoře je opět letově ideálně s mírným větrem na start a s kumulama nad hlavou.

Základny jsou zprvu někde v 1500m, ale ani se k nim nedostávám. Stoupáky jsou zase slaboučké a tak první hodinu postupuju hodně obezřetně. Pak se (někde dole) dohřívá vzduch a stoupáky postupně sílí a základna se zvedá. Mažu po větru a někde před sebou tuším místo svého včerejšího přistání, když pozoruji poměrně hustý cirrus, jak zastiňuje oblast ve směru mého letu. Rozhoduji se odklonit let směrem do pahorkatiny, o které si nejsem zcela jistý, jestli se po přistání odsud dá rozumně dostat. Nakonec objevuji cesty, které přes pahorkatinu vedou, i vesnice, které tam jsou položené. Vypadá to, že po přistání bych asi nešel dál než 10 km, což je v místních podmínkách vražedná vzdálenost. :-)

Nakonec se trvalým únikem před cirry obracím na zpáteční cestu. Prostě není jiná možnost, pokud nechci vyhnít, musím respektovat přírodu.

Tak se z plánovaného záfuku, následně plánovaného trojúhelníku nakonec stává neplánovaný brambor. Ale je to příjemný, hezký let a přistávám hodně v pohodě na místní přistávačce Feira paz. Můj let je ZDE.

Ještě pár technických informací. Opakovaně jsem byl varován, abych nelétal příliš blízko ke kamenné kolmé stěně nalevo od startovačky. Je to v podstatě pod tou nejvyšší špičkou Ibituruny  přímo pod anténami a sochou Madonny, která je tam šikovně schovaná. Skála generuje velmi turbulentní stoupáky, které mohou snadno přivodit kolaps vrchlíku.

Přistává se uprostřed města, jak už jsem psal, připojuju ještě fotku.

Přistávačka je asi 5 km daleko a přímo v ose dráhy dopravního letiště (naštěstí s velmi řídkým provozem). Proto se nad přistávačku smí nalétávat s výškou maximálně 170metrů a dál nad město se zalétávat nesmí vůbec. Je to jako úkaz z jiného světa. Taková plocha by byla u nás asi těžko představitelná.

A jaké to dnes bylo? Prima!