AKS a Stastny Sadar

AKS

aneb

jak AKS a Šťastný Sadař ke svému jménu přišli?

Jak už jste jistě, coby pravidelní návštěvníci těchto stránek zjistili, vyhlásili jsme nový formát přeletové pg soutěže, šestiboj nazvaný Alpinsko – Kompostinský Srnec. Více o motivech k vyhlášení této soutěže se můžete dočíst v článku „Amok po čtvrté a naposledy?“ (zde). Podrobná pravidla, registrace do soutěže i způsob přihlašování letů najdete na těchto stránkách v odkazech a to jednoduše pod ikonkou AKS (možno i ZDE). Původně jsem tuto soutěž zamýšlel nazvat „Alpinsko – Kompostinský Bejk“, jako recesistickou a zjevnou narážku na inflaci převážně adrenalinových soutěží a akcí zaštítěných či alespoň používajících jako logo ony dva hormonálně upravené, brunátné býky, přetlačující se o pomeranč. Mezi ikonické představitelé tohoto marketingového produktu patří také Šťastný Sadař, jehož fotografie s logem Red Bull patřily na netu v závěru loňského roku mezi nejvyhledávanější. Jednoho obzvláště deštivého a nevlídného zimního večera jsem bloudil ve spletité pavučině internetu, kde mne zaujaly 3 fotky (ty jsem si stáhnul) s textem a to na jakýchsi obskurních stránkách, psaných v albánštině (mimochodem stránky jsem již i přes opakované pokusy nikdy více nedohledal). Jelikož albánsky nevládnu, použil jsem ten skvělý automatický překladač do češtiny (umí přečíst a přeložit dokonce i písmena na fotografiích) a ten mne poučil, že na oněch třech snímcích je Šťastný Sadař při tréninku.

To jen abyste hned zkraje pochopili, kdo je oním Štastným Sadařem, jak jej překladač přejmenoval. Souvislosti tohoto článku s oním doprovodným albánským textem (text jsem si jen zběžně přečetl, ale bohužel nezkopíroval) a dalšími snímky tohoto „guru“ výškového adrenalinového létání a padání Vám odhalí Vaše bystrá mysl na konci tohoto článku.

Vraťme se však k jádru pudla. Proti slůvku „Bejk“ v původním názvu soutěže však důrazně protestovala neohrožená lítačka Jana K. s argumentem, že se do takové soutěže přece nemůže přihlásit, neboť by bylo nedůstojné prahnout po titulu „AKK“. Její argumentaci jsem s porozuměním akceptoval i přesto, že cítím významný stylistický rozdíl mezi výrazy Býk a Bejk, který je přinejmenším stejný, jako rozdíl v profesním zaměření fotbalového trenéra Hřebíka a filmového režiséra Hřebejka. Budiž! Jako další varianta názvu mne nemohl napadnout nikdo jiný. Kdo jiný, kromě dotěrného operátora, Vás vítá u silnice za hraničními přechody při nočním návratu z Alpina do Kompostina? Pohraničníci ba ani celníci už to naštěstí nějakých pár let nejsou! Ano uhádli jste, je to srnec! Zvíře je to hravé, skotačivé, veselé, občas škodolibé a navíc je patronem i mé domácí hruškovice pojmenované „Veselý Srnec“ (kamarády důvěrně přezdívané „Srneček“), kterou si dávám vypálit v Dačicích.

Dlouhá léta jsem nechával ty maličké, neskutečně trpké hruštičky zbůhdarma válet v zahradě pod krásnou starou hrušní, kterou zcela určitě zasadili vysídlení „předci“, možná to dokonce prastrýcové samotného Šťastného Sadaře.

Ony hruštičky, velikostí a tvrdostí připomínající vlašský ořech, však v té trávě neležely zbůhdarma. Hrušky neshnily, neboť chladné podzimní slunce v nich zažehlo onen tajemný chemický bioproces nazývaný kvašení a ona neuvěřitelná trpkost se pod sněhem postupně transformovala na alkohol. A kolem Vánoc přišel „ON“ Přestal si všímat lupenů kedluben, zelí, zimního salátu a všemožných dalších zelených lákadel, které jsme mu již od října podstrojovali. Drobnými kopýtky vyhrabával z hlubokého sněhu zkvašené hruštičky a sázel do sebe jednoho panáka za druhým. Žral a žral, až se ožral. Ačkoli kvašení v trávě a pod sněhem samozřejmě neprobíhá v optimálně kontrolovaných podmínkách, přesto v tom drobném zkvašeném ovoci se vytvoří dost alkoholu, aby se třináctikilogramový srnec dostal po nočním hodo-kvasu do potíží s vrozenou plachostí, rovnováhou i úsudkem. Často jsme jej za úplňku pozorovali, jak bloumá pod hrušní a hledá další a další dávku. Občas k nám po takovéto večeři přišel nažraný až k oknu z obýváku do zahrady

a civěl s námi na televizi. Když pak k půlnoci začal stejně jako já klimbat a hrozilo, že nám parůžky prorazí 5mm tlusté izolační dvojsklo poměrné drahého kouzelně panoramatického okna o rozměrech 3x1,5 m, tak si definitivně vykoledoval razantní odvykací kůru. Rozhodl jsem se, že uhájím intimitu domova a zároveň to nebohé zvíře ochráním před démonem alkoholem a následující podzim jsem posbíral, pečlivě vykvasil a vypálil přes 17.000 hruštiček (cca 450 litrů kvasu a následně 35 litrů 51% hruškovice). A teď ještě malé okénko pro počtáře, které můžete klidně přeskočit. Z výše uvedených číselných údajů můžete lehce odvodit, že z 24 hruštiček získám přibližně 0,05 litru (velký panák) 51% hruškovice a jelikož je srnec přibližně 6x lehčí nežli průměrný „M“kový padáčkář (až na výjimky), pak oněmi 24 hruštičkami, které srnec bez problémů za večer zbaští, dostane do sebe stejnou dávku alkoholu jako když vypijete 6 velkých panáků během půlhodinky a to už je slušná dávka, alespoň pro mne. A to nepochybuji o tom, že srnci, stejně jako Indiáni, mají obdobné problémy s metabolismem, který jim jen pomalu odbourává alkohol z krve.

A tak začala historie kamarády tak oblíbené značky „Veselý srnec – Hruškovice z Modesu“. Většina kamarádů, na rozdíl od srnce, zná svou míru a navíc, jsem lakotný a na výletech dávkuju „Srnečka“ výlučné jako ranní digestiv pro nastartování organismu po náročném večírku,

na rozproudění krve,

na lepší trávení po snídani,

jako odměnu za pěkný přelet a úspěšná, bezpečná přistání.

A věřte mi, vůbec si nevymýšlím, ani nepřeháním, ptáčky v zimě dosytosti krmím, ale Srnečka před přežíráním chráním. Až někdy pojedete po zasněžené silnici, lemované ovocnými stromy a je to jedno, zda jsou to hrušně, jabloně či švestky, věnujte zvýšenou pozornost nejrůznějším nástrahám a překvapením.

Ale nebezpečnější nežli střízlivý sportovec je srnčí zvěř, která v létě sice plaše odskočí, ale v zimě se Vám bude opilecky motat přímo před nárazníkem.

Takže teď už víte proč je v názvu soutěže „Srnec“. Výraz „Alpinsko“ v názvu je doufám všeobecně vnímán jako výraz pro létání v horách, takže to nemusím rozvádět. Zbývá tedy objasnit původ pojmu „Kompostino“. A to bude zase trochu zdlouhavější, ale venku je pořád ještě neletovo, tak mám čas a pěkně popořádku Vám to povyprávím.

Počátkem května 2009 mnozí z nás strávili nezapomenutelné zážitky v krásném letovém terénu Valsugana v italské autonomní provincii Alto Adige neboli Südtirol, jak kdo chcete, kde trávívala volné chvíle císařovna Alžběta Rakouská, přezdívaná Sissi. Ubytování jsme byli, po dohodě se zástupci místního pg klubu, v kempu De due laghi (U dvou jezer) v ospalém lázeňském městečku Levico Terme, jehož četná zákoutí a zejména pak parky jsou načančané jako mandlové dortíky.

Startovačka Vetriolo Terme je situovaná ve výšce cca 1500 m nad údolím Valsugana, zhruba ve dvou třetinách hory s názvem Monte Vetriolo.

Místní lítači se podivovali nad tím, že si troufáme na polední, divokou jarní termiku, kdy v květnu dosahují stoupáky nad dosud zasněženými kopci hodnoty běžně 8-10m/s. Oni létají spíše po ránu nebo navečer, ale nejraději si prý počkají na umírněnější termiku v srpnu a září a to i přesto, že jsou zkušení

a mnozí již létat přestali a našli si jiné koníčky,

mají někteří z nich svůj přeletový rekord i 80 km. Obdivně ale nedůvěřivě proto pokukovali po Janě K.,

když jsem jim prozradil, že si 28.7.2008 ulétla v Česku osobní rekord volným přeletem 234 km z Nových Sadů až k Domažlicím (let je ZDE). Nejprve si mysleli, že si pletu italské číslovky a francouzsky moc neuměli, tak jsem jim tu pro ně nepředstavitelnou číslici pro jistotu napsal prstem do písku na startovačce. Pak se mě ptali, v jakých to horách doma létáme a to už jsem jim docela složitě vysvětloval pojem „pahorkatina“. Odviják znali, ale pouze z videa. A což teprve, když jsem jim líčil, že nestartujeme proti přiměřenému termickému stoupání na svahu, ale pěkně proti větru, bočně na vítr nebo za bezvětří či variáblu. A že když u nás doma fouká od západu, tak startujeme od drátů

a když fouká vítr východních směrů, pak startujeme od hnoje. Neznal jsem to správné italské slůvko, takže jsem jen přidal italskou předložku a hrdě prohlásil „DE HNŮJ“.

Exotický výraz „de hnůj“ se jim velice zalíbil pro svou libozvučnost i proto že vlastně neumějí vyslovovat ani hlásku „h“ (v italštině se nečte, je to pouze grafický znak na označení tvrdé výslovnosti předcházející souhlásky) ani předlouhé „ů“, které jsem si náležitě vychutnával.

Opodál sedící Zdena N.

se pak ke mně přitočila se slovy: „ To je děsně ponižující, tady všude se létá ze startovaček tak honosných názvů a doma startujete jak čuníci - od hnoje! De hnůj, kam de hnůj? S tím musíme něco udělat!!!“ Tak jsme se dohodli, že se po létání sejdeme a něco vymyslíme. Navečer jsme Vlastíka poslali hledat tlakovou výši

zašli jsme na

pak jsme se poradili

a začali hledat vhodný název pro naši téměř kultovní, domovskou startovačku na východní směry větru. Poměrně rychle jsme se shodli a přejmenovali Hnůj nejprve na vznešenější Hnojník. Ale pořád to nějak neznělo a tak jsme pomocí mapy italských Dolomit začali hledat inspiraci pro vhodný doplňující výraz. Ale ta hromada na Pěčíně

nevypadá ani jako „piz“ (vrcholek) např Piz Boe

ani jako „sasso“ (balvan, kámen) jako Sasso Luongo

ani jako „cima“ (čti „čima“ - vrchol, nejvyšší místo)

ani jako „passo“ (sedlo), natož pak „gruppo“ (skupina) jako Gruppo Marmolada či Gruppo di Sella.

Jako nejvhodnější se nám zdál víceméně univerzální a neutrální výraz „monte“, což původně označovalo vše, co pozvolně stoupá či se zvedá vůči horizontu. Ostatně latinský výraz „Mons veneris“ (Venušin pahrbek) je toho jasným důkazem.

Výrazem monte bývají označovány ale i mohutné pozvolné vyvýšeniny, kopce ale i hory, které nemají žádný jiný výrazný rys, nežli ten, že vyčnívají.

A tak jsme vygenerovali nejprve název Monte Hnojník pak Monte Kompost, (méně zapáchající slovo a přece jen indoevropského původu a proto i běžným evropanům srozumitelnější), ze kterého byl už jen krůček ke vzletnému přejmenování naší startovačky „Monte Kompostino“, což ve volném překladu neznamená skutečně nic jiného nežli „pozvolná vyvýšenina biologicky rozložitelného odpadu“. A skutečnost, že nám místní zemědělci náš Monte Kompostino již předloni zcela zplanýrovali nic nemění na faktu, že název Monte Kompostino mezi námi natolik zdomácněl, že již naší milované startovačce na východní směry větru jinak neřekneme a náš spolek se někdy i nazývá „Neformální sdružení pg pilotů od Monte Kompostina“. Mimochodem tak nějak vznikaly v minulosti a vznikají, jak vidíte i nadále, názvy „místních tratí“ a nezasvěcení mnohdy ani netuší a logicky tušit nemohou, kde se ten název zčistajasna vzal.

A takhle vypadal Monte Kompostino z výšky.

P.S. Až někdy v Itálii zase přistanete v cizí zahradě, padák přehozený přes košatý ovocný strom, vytáhnete z batohu skládací Fiskarsku a začnete pílit větve, nenechte se zmást, až na Vás rozlícený majitel

bude volat něco ve smyslu „No, mammamía, e per composta“. Nebojí se, že mu pošlapete kompost, ale že nebude mít ovoce na domácí zavařeninu, což je také další z více možností jak slovo composta přeložit. Prostě kompost je vše, co je složené, smíchané – hnojivo, zavařenina, kompost.

A teď se ještě jednou vrátím na začátek článku, kde jsem nadhodil téma Šťastného Sadaře. Ten průvodní text k oněm třem fotkám jsem si bohužel opravdu nestáhl, ale jeho obsah byl pro mne natolik zajímavý a poučný, že jsem si jeho podstatu a zejména jeho pointu dobře zapamatoval a teď se Vám jej, svými slovy, pokusím zkráceně převyprávět tzv. „ich formou“, jakoby to vyprávěl sám Šťastný Sadař. (pozn.: Sadařův text je pro lepší odlišení od mého textu psán kurzívou).

„Pokus o překonání rekordu největší výšky při seskoku s padákem, nejvyššího balonového letu s lidskou posádkou a překonání rychlosti zvuku volným pádem živého člověka jsem plánoval dlouho. Všichni jistě víte, že se mi extrémně nebezpečný seskok podařilo dne 14.října 2012 přežít bez zranění a mnozí z Vás mě sledovali v přímém přenosu na YouTube.

Celý projekt Red Bull Stratos jsem připravoval několik let a uskutečnil jsem mnoho tréninkových balónových vzletů a několik seskoků z nižších výšek. A přestože firma Red Bull je skutečně velkorysým sponzorem, byl jsem nucen s přiděleným rozpočtem pečlivě hospodařit. Vhodné místo pro svůj výškový balónový trénink jsem ani nemusel dlouho hledat a rovnou jsem zvolil amatérské letišťátko poblíž Dobersbergu, v nejsevernějším cípu milovaného Rakouska. Kromě toho, že zde mají nízké odbavovací poplatky a catering v blízkých Slavonicích je cenově přijatelný, mám k tomuto zákoutí střední Evropy i čistě osobní vztah. Z přiměřené výšky totiž mohu přehlédnout i vesničky, ze kterých byly po válce odsunuty celé rodiny obou mých vzdálenějších prastrýců. Ale hlavně, a to je pro mne nejdůležitější, po dosažení určité výšky mám perfektní pozemní orientaci. Téměř ve stejné 80kilometrové vzdálenosti od letiště jsou i ve velkých výškách zřetelně rozeznatelné chladící věže Temelína na azimutu 300^o a Dukovan na azimutu 69^o a pokud můj zrak protne přibližně střed pomyslné spojnice těchto dvou jaderných elektráren, spatřím ještě kousek dále větrníky u Pavlova, na kterých dle rychlosti otáčení vrtulí vizuálně kontroluji sílu větru při zemi.

V srpnu loňského roku jsem zde uskutečnil již pátý rutinní balónový výstup do výšky nad letovou hladinu velkokapacitních charterových letounů. Za kulatým oknem dosahovala teplota chladu hodnot asi jako v mrazáku zavřeném v mrazáku ještě větším. Přísně účelový, ale zároveň stísněný prostor návratové kapsle pod obrovským héliovým balónem ve mně začal vyvolávat lehké příznaky klaustrofobie a při pohledu do zdánlivě prázdného, nekonečného vesmírného prostoru nade mnou, mne přepadl smutek z nicoty a tesknota ze samoty. Ani 100% kyslík v helmě nedokázal nahradit adrenalin, tak omamný a návykový při letech mezi GND a FL 95.

Naštěstí bylo okno u mé hlavy nově osazeno průzorem supermoderní technologie SLZGW (smart liquid zoom glass window). Lehkým, krouživým dotykem rukavice se speciálním senzorem jsem na okně oživil technologii SLZGV a zamířil svůj zrak k větrníkům u Pavlova. Země se začala rychle přibližovat, jako když zoomujete kvalitním teleobjektivem. Pak jsem cosi spatřil či spíše vytušil - asi 3 km severovýchodně od světoznámé žulové kostky cukru, úporně balancující na jednom ze svých osmi vrcholů před kostelem Sv. Vavřince v Dačicích, se pohybovaly nějaké drobné objekty, které jsem však nedokázal identifikovat.

Nedočkavě jsem ještě jednou lehce zazoomoval, doostřil a tím, co jsem spatřil, se tak svého naplnění dočkala i prorocká slova jednoho uživatele Twitteru, který mi před tímto tréninkovým letem napsal: "Vždycky jsme si mysleli, že přistaneš v krajině ryzího štěstí."

Váš Št’astný Sadař

A k tomu nezbývá než dodat:

Vznášet se na pokraji nekonečného vesmíru musí být vskutku úchvatné a jedinečné, ale u nás - ať už jste nahoře či dole - tady to žije!

Tak ať Vám to letos pěkně létá!

Foto: archiv autora + zaniklé www stránky…

Text: Lumír Mareček