Amok počtvrté a naposledy, aneb proč AKS?

AKS



Letmý pohled z okna tomu příliš nenasvědčuje, ale hýlové, sýkorky a zvonci  na krmítku  se nenechají oklamat  tou  bílou zebavou záplavou a vědí, že se blíží jejich čas, doba páření, neb jaro téměř v rozpuku je skoro za dveřmi a na spadnutí. I když létat v Kompostinu se zatím dá víceméně jen takto.



Je proto nejvyšší čas představit Vám  naši novou paraglidingovou soutěž, univerzální šestiboj (sexathlon) výstižně nazvaný Alpinsko-Kompostinský Srnec   AKS

 Ale jelikož mám momentálně dost času,  začnu kroužit kolem  nové soutěže  tímto článkem, tj. nejprve trochu oklikou, zeširoka, prostě od Adama (Atise, Avaxe, Aspena?). Ti z Vás, kteří tolik času nemáte a to ani večer, místo TV, PC, FB či  jednostranného dialogu s tchyní, můžete klidně tento článek vynechat a počkat si až na článek s pravidly soutěže, který bude brzy následovat a pak už budete jen létat a můžete své přelety do této soutěže i přihlašovat.

Takže - novou paraglidingovou soutěž AKS, vyhlašuje a organizuje pro pilotní sezónu 2013 „Volné sdružení pg pilotů od Monte Kompostina“ a to nejen pro své členy, ale i pro všechny piloty, kteří své lety přihlašují do ČPP. V zásadě je možné konstatovat, že se jedná o trochu jiný pohled na hodnocení amatérských  paraglidistů resp. jejich výkonů, které jsou v AKS hodnoceny výlučně podle ulétnuté vzdálenosti a nikoli podle bodů jako v ČPP, kdy je ulétnutá vzdálenost násobena tolik diskutovanými koeficienty. Smyslem tohoto pojetí soutěže je pokus ohodnotit univerzálnost pilota zavedením 3 „povinných“ typů letů (volný přelet, plochý trojúhelník, FAI trojúhelník) a to vždy ve dvou charakterově diametrálně odlišných typech terénů, zjednodušeně řečeno v rovinách a v horských oblastech.  Pro účely této soutěže je oblast s převážně horským létáním nazvána Alpino a oblast létání v rovinách, pahorkatinách a nižších horách je nazvána Kompostino. Létání v každé z těchto oblastech má své výhody i nevýhody, klady i zápory, přednosti i záludnosti a většina pilotů obvykle více či méně některou z těchto oblastí preferuje. Avšak Alpinsko-Kompostinský Srnec se snaží ocenit ty piloty, kteří se svou univerzálností dokáží prosadit kvalitními výkony v obou těchto oblastech.





V oblasti Alpino se létá obvykle v horách, kde můžeme využít pravidelné stoupáky převážně podél svahů, hřbetů a štítů, jakož i jejich magické konvergence. Na jedné straně nám tedy skloněný  horský terén výrazně usnadňuje vyhledávání míst se stoupavými proudy, na straně druhé však  tentýž terén nám může znepříjemnit let např. turbulencemi kolem kopců při silnějším větru, čertíky při startu na hřebeni při kombinaci severního proudění a kvalitní termiky, nevypočitatelnými údolkami nebo ne vždy bezprostředně dosažitelnými vhodnými plochami pro přistání.  V horských oblastech je rovněž nutné věnovat zvýšenou pozornost případným rychlým změnám počasí, které bývají občas dosti dramatické. Létá se zde obvykle při velmi slabém větru a ve vyšší absolutní výšce nežli v oblasti Kompostino, ale převýšení nad zemí bývá naopak nižší a na řešení případných problémů ve vzduchu je poněkud méně času. Vše však vynahradí nádherná kochačka a večírky s kamarády.





















Na druhé straně oblast Kompostino  je tvořena převážně rovinami, pahorkatinami a nižšími horami a létá se zde převážně z odvijáků a „podle mraků“.  Hlavní nevýhodou této „domácí“ oblasti jsou z mého pohledu zejména nejrůznější zákazy a omezení, patrné již z letmého pohledu do mapy leteckých prostorů.  Za bezvětří či slabého větru se dají létat  dlouhé trojúhelníky, kde jsme omezeni víceméně pouze (ne)existencí citu pro hledání nuliček, (ne)schopností létat ve slabších termických podmínkách a horší čitelností odtrhových hran. Kombinace kvalitní termiky a bezvětří, tolik vyhledávaná FAIkaři, je však kompenzována občasnými čertíky při startu či přistání. Při mírném větru je možné při volném letu překonat obdivuhodné vzdálenosti, silnější vítr však i kvalitní termiku rozbíjí a naděje na delší přelety je tak převážně pod případnou kumulostrádou. Obzvláště dobrodružné je létání v bezoblačné (modré) termice. 



Výhodou létání v oblasti Kompostino je také výrazně snazší komunikace s domorodci po přistání i v „prdelačkách“, bezproblémová orientace ve vzduchu podle známých větrníků, nepřehlédnutelných ploch fotovoltaických farem, jakož i věží jaderných elektráren. Toto platí zejména pro lety v oblasti Monte Kompostino (Malý Pěčín). Ani návrat stopem domů obvykle nevede přes horské průsmyky, hospody jsou skoro na každém pětikilometru a cena půllitrů piva není závislá na kolisání kurzu Eura.









Už tedy víte, co bude obnášet nová soutěž Alpinsko-Kompostinský Srnec a teď Vám budu zdánlivě nesouvisle vyprávět o tom,  proč považuji univerzálnost této nové soutěže za přínosnou.

To ale musím začít poněkud zeširoka, z osobní zkušenosti, která je, jak známo, nepřenosná.  Formát soutěže jsem měl v hlavě zhruba od poloviny letové sezóny 2011. Po sérii „Amoků“ převážně v horách na Avaxovi z období 2008-2010, které jsem vždy řešil fullstalem (jeden z článků, věnovaný tomuto tématu naleznete ZDE),  jsem se rozhodl, že až mi křídlo zase padne na hlavu, zapnu autopilota (jak mi radili někteří zkušenější piloti), nebudu mu do toho kecat a zhoršovat regeneraci  nepřiměřenými zásahy. 22. dubna 2011 při lehce větrném počasí jsem si naplánoval  na Kobale standardní tréninkovou návratovku Kobala-Stol-Polovnik-Kobala (mimochodem ten den Boeing s Nikotinem dali PT do Gemony a Miloš to otočil někde na hranici s Itálií).

  Když jsem se vracel ze Stolu a přeskakoval z Polovniku na Mrzlý Vrch, tak jsem v kotli Krnu věřil a doufal, že natrefím zase ten pěkný, hladký dvoumetříkový  stoupáček, který tam byl ještě před 11 dny. A on si mě dokonce našel sám. Ale nebyl to stoupáček, byl to douwnburstík! Křídlo bez jakéhokoli předstřelu zkolabovalo a zahájilo svůj oblíbený rokenrol,  který důvěrně nazývám Amok.  Zkontroloval jsem si výšku nad zemí – je to dobrý, díra pode mnou nějakých 700 metříků - a začal jsem předstírat, že mě vůbec nezajímá, že tam ten hadr nade mnou tolik práská a hází mi se sedačkou. Hlučně jsem propadl nějakých 180 metrů a pak křídlo bez jakéhokoli mého aktivního zásahu do řízení konečně přešlo do absolutně hlaďoučkého, klidného letu přesně ve směru původního letu na Mrzlý Vrch. Pohledem jsem zkontroloval hadr nad hlavou, zda neutrpěl nějaká zranění a s ulehčením jsem konstatoval, že plachta je OK. Bedlivě jsem prozkoumal i rozvětvení šňůrek pod vrchlíkem, taky dobré. Pak jsem klouzal pohledem po šňůrách dolů,  abych zjistil,  že letím s úplným 360o  twistem. Jelikož jsem ale během Amoku zcela programově netahal za řidičky, byly uzamčené pěkně symetricky v základní poloze. Stoupl jsem do sedačky, dosáhl oběma rukama nad twist a začal jsem roztahoval obě řady šňůr od sebe. Jen pro zajímavost - mně tímto způsobem trvá jednootočkové odtwistování cca 10 sekund. Pak jsem přelétl Mrzlý Vrch a adrenalin mezitím pozvolna vyprchal. Boeing do vysílačky ohlásil, že otáčí nad Gemonou a jelikož bylo teprve něco po třetí hodině, tak jsem se rozhodl, že ještě přistanu na Kobale a vylepším si tak trochu sebevědomí po tom výprasku. Na startu bylo ale rozloženo ještě hodně padáků a tak jsem na druhý pokus přistál na východním svahu těsně pod hřebenem, v klidu jsem si zabalil padák a svezl  auto z kopce do kempu k Igorovi. Vše v klidu, v pohodě, jak má být. Odkaz na tento let najdete ZDE. 

V kempu jsem s uspokojením konstatoval, že jsem dokonale „vpoho“ a tak šlo vše podle standardního tolminského scénáře. Když jsem večer svůj zážitek s Amokem a Twistem u Krnu konzultoval se svými parťáky, reagoval každý z nich po svém a jejich reakce lze zjednodušeně redukovat takto:  „Trochu uber“ (Miloš), „Nepřeháněj“ (Boeing) a „Kecáš“ (Nikotin). Tak jsem toto téma dál nerozváděl a pustil vše z hlavy – tedy alespoň jsem si to myslel. Až později jsem zjistil, že jsem u Krnu dospěl k bodu, kdy jsem překročil hranici své  stressové odolnosti a vyčerpal její skryté rezervy.  Brouk nejistoty se mi zapouzdřil hluboko v podvědomí a převálcoval zdravé sebevědomí k létání tak potřebné. A jak jsem na to přišel? No přece to poznáte, až se vám to třeba taky někdy přihodí.  Druhý den ráno foukalo ještě o trochu víc a tak jsme se rozhodli přejet na Lijak. Na startovačce bylo plno, foukal stabilní čtyřmetřík přímo na komoru a padáky (i s německými školáky) bezprostředně po odlepení hladce stoupaly pod úhlem dobrých 45o.  Ale já jsem neodletěl, ba ani padák z batohu jsem nevybalil. Prostě blok. A tehdy jsem dospěl k rozhodnutí, že v horách na Avaxe už asi nemám a nechám si ho na lety v oblasti Kompostino.  A doma, v oblasti rodné,  Kompostinské se mi létalo vcelku bez problémů a kdyby nás s Janou a Honzou Kraťáskama nezastavil 7.6.2011 prostor u Čáslavského letiště, dalo se ještě tak hoďku letět, ale i tak z toho bylo na mě slušných 111,5 km. Nicméně do hor jsem si už s Avaxem netroufl. Rozhodl jsem se vyléčit svůj blok létání v horách regresem a koupil jsem si do hor Orbita 3. Ale ani tak to nebyla žádná sláva, cítil jsem se stále nejistě, ba hůře nežli bezprostředně po základním kurzu a i když byl padák hodný a poslušný - chyběla mi psychická pohoda. Nepomohla mi ani v mnoha jiných situacích bezkonkurenčně nejúspěšnější Boeingova rada, abych ten blok zkusil rozchlastat.



 A tak jsem to v září 2011 vzdal a rozhodl se navštívit psychologa v Annecy, abych se desenzibiloval. 



Teprve na Braunerových krizovkách  jsem si pod jeho klidným, zdánlivě flegmatickým hlasovým vedením uvědomil, že jsem křídlo v Amoku vždy při předstřelu příliš dlouho brzdil a navodil si tak kaskádovou sérii kolapsů a figur, které mají s letem málo společného. Moje dosavadní snaha o řešení aktivním řízením byla většinou marná, jelikož načasování a přiměřenost zásahů je v dynamických figurách při ztížené prostorové orientaci pro mě neefektivní a tak jsem situaci vždy musel řešit fullstalem.  Jak jsem na krizovkách pochopil, je při předstřelu po velkém kolapsu potřeba použít hluboký, razantní, ale časově velmi krátký zásah brzdami a hned nechat křídlo letět – to, co mám nad hlavou (nebo spíše v kritické situaci to, co nemám nad hlavou), je především křídlo a až potom trochu padák.  Krizovky proto vřele doporučuji všem (a nejen začínajícím pilotům). Jejich opakování během aktivní letecké kariéry je nedoceněné. Rovněž tak doporučuji podívat se (i vícekrát) na přednášku o krizových situacích na paraglidu, ve které Vám Russell Ogden a Martin Orlík otevřou možná i nové pohledy na řešení těchto situací, do kterých se zcela určitě jednou dostanete. Odkaz ZDE.

        Po všech těchto peripetiích jsem počátkem léta 2012  získal zpět ztracenou sebedůvěru při létání v horách a následně jsem přešel z Orbita 3 na Aspena 4, na kterém budu i v dalších sezónách létat v obou tak jedinečných a zároveň odlišných oblastech jako je Alpino i rodné Kompostino. K tomu mi dopomáhej Termoska!





Také už se nemůžete dočkat, až to vypukne?

 
Foto: Vlasta Novák a Lumír Mareček                                                  Text: Lumír Mareček

http://www.pgv.cz/