Radkovice 26.5.12

Tak sobota 26.5.12 asi byla konečně ten den „D“! Už pátek byl pěkně letový, jenže to mne vedoucí z práce nepustil. Teď jsme měli sraz v Radkovicích na jedenáctou hodinu. Rumburak se ani nemohl dočkat, možná tam byl už od rána, jakou měl radost, že nás vidí.

Báře jsme ještě jednou popřáli ke zdolání maturity, Zdenča ji navíc udělala zajímavý dortík.

Rumbi povídal, že to vypadá na dlouhý let, prý když se loni nepohodl s přítulkyní, doletěl za Šumavu, a teď doma prožil něco podobného. No a já mu to potvrdil, protože já tenkrát měl stihnout divadlo, měli jsme zakoupené lístky, a teď je máme na Neckáře, začíná ve Strmilově v 19 hod.. A jak to tenkrát bylo je ZDE ode mne, ZDE od Rumburaka a ZDE od Máci.

Ještě přeletové buchtičky a jdeme na to!

První Rumbi, chytil se. Po chvilce mu upadla půlka křídla a za chvíli hlásil, že je tam divočina. Ani se mi tam díky tomu moc nechtělo. Zkusil jsem to a nic, po chvilce jsem byl zpět. Po mně Kozleek a chytil se. Pak Boeing a zase nic. Pak přijeli zase pro mě a objednal jsem si to rovnou do stoupáku.

A bylo to tak! Vzali mne přímo do výtahu! Paráda! Mé velké díky patří vlekařům!

Vyzvedal jsem se tam až pod základny. A byla tam pěkná zima!

Jemnice

Tady se udělala dálnice, ale byla jak naše Dé jednička! Drncalo to fest a žádná sláva to nebyla. L

Kdy se přelítávaj rakouské hranice, to podle políček snad pozná každý. Z výšky to vypadá pěkně.

Termika stále fungovala (dnes by asi lítaly i dveře od chlíva!) a díky většímu větru to pěkně upalovalo.

Tohle vypadá na Waidhofen. Jen škoda toho velkého stínu. Ovšem čekat jsem nechtěl.

Tady jsem zkoušel i rakouskou dálnici, ty bývají lepší, tahle nebyla nic moc a navíc byla taková hodně hravá. L

Vyhýbal jsem se i nějakému zakázanému či omezenému prostoru, jen nevím, jestli to je o víkendu nutné.

Tady jsem se přiblížil k nějaké vrchovině, políčka se přede mnou měnila na louky a přibývalo lesů. Ve vysílačce se ozval Rumburak, že někde vyhnil, a Brába, který mu říkal, ať si z toho nic nedělá. Ten letěl z Matějova a asi od nás nebyl daleko. J

Pak Rumbi navigoval Miloše, asi na přistání, aby nebyli daleko od sebe. J

Tady už bylo lesů hodně a zvětšovaly se díry na přeskoky.

A tady jsem točil i s nějakým větroněm. Moc se mi nepřiblížil, udělal pár otáček a mazal dál.

No a tady to prvně vypadalo na přistání, chtěl jsem to alespoň dotlačit k městečku.

Jenže pak jsem tam nalítnul krásné a klidné stoupání až do pěkné výšky, dokonce jsem ho musel opustit, abych nepřekročil 2.900 m n.m. Paráda!!!

Ale co to? Na GPS se mi ukazuje nějaký další omezený či zakázaný prostor. L

Teprve teď zjišťuji, že je nedaleko Linz a bude to letištní TMA. Co teď? Mapu, jestli se to dá podletět, nemám. A Termoska by se najednou strhal, stoupání je snad všude. Co s tím? Mám přistát anebo letět bokem? Fyzicky i psychicky toho už mám dost, při letu bokem vidím jen po kopcích rozeseté vesničky s malejma silničkama, na návrat asi nic moc, a přitom dole pode mnou poznávám městečko, pod kterým vede tunel s hlavní silnicí přes Dvořiště do ČR. Je rozhodnuto! Dál se neletí!

Ještě jsem si chtěl nafotit výstavbu dálnice k nám, při tom si doletět dolů k odbočce z dálnice, ovšem bylo to už v tom prostoru, takže pár fotek z dálky a otočka zpět na přistání nedaleko hlavní silnice.

Opět boj s Termoskou, aby mne pustil k zemi. I uši jsem dával! A jindy se tak pracně snažíme udržet. Můj let 120 km je ZDE.

Zavolal jsem Zdenče, že jsem přistál (to já musím) a ať si na Neckáře někoho sebou vezme, ať pro mne nejezdí, že se pokusím o návrat sám. Mluvil jsem i s Rumbim a Kozeekem, ti ale měli v autě plno. Dal jsem si přeletové pivíčko (zasloužené a pěkně vychlazené!), k tomu už hodně rozdrobené BeBe sušenky (ty vás podle reklamy nabijí na celé dopoledne), vše sbalil a vyrazil na stopa. Jen jsem přišel k silnici, jely čtyři auta a to poslední mi zastavilo. Byl to Čech, jel za synem do Krumlova. Po cestě jsem fotil kumulky, stále to fungovalo.

První stop mne vzal do Kaplice k nádraží, jenže autobus ani vlak nejely. Za chvíli mne ale vzal další do Budějovic.

Menší procházkou jsem se dostal na výpadovku. Aut jezdilo hodně, čekal jsem dýl, pak mne další vzal do Třeboně.

Za kruháčem v Třeboni mi zastavil chlápek, který jel z Belgie domů do N ové Bystřice.

Vysadil mne v Lásenici. Na fotce právě odjíždí a za ním vzadu brzdí další auto, kterým jsem pokračoval. Myslel jsem, že zastavil mě, nebylo to tak, ale když už, tak že mě teda sveze do Hradce.

Při pokecu jsem se dozvěděl, že je to Pražák, dělá ve špitále ajťáka, hraje tenis za Amfóru, je hudebník a tady připravuje pro kolegy hudebníky a jejich děti výlety se soutěžníma disciplínama. Nakonec se mi omlouval, že by mne rád dovezl až do Dačic, ale musí se ještě dnes vrátit do Prahy, takže to alespoň natáhne do Kunžaku, tam se prý chtěl taky někdy podívat, a pak se vrátí.

Doba už byla pokročilá, pomalu se stmívalo a Zdenča pro mne nemohla přijet, byla na koncertě. Šlapal jsem dlouho, auta skoro žádná nejezdila, pak mi ovšem zastavila samotná ženská v autě, asi v mém věku. Divil jsem se, že to se nestává, ale ona prý stopaře bere, i když jí to manžel zakazuje, a já prý vypadal uštvaně. Chtěl jsem si ji vyfotit, že ji pak dám do článečku na internet, to mi však nepovolila. Škoda, vypadala dobře!

Tak do pěti minut mi zastavilo další auto a byl to Milošův synátor asi s přítulkyní. A ti mne vysadili přímo před barákem.

Na stopa jsem vyrážel v 16.40 a doma byl díky sedmi autům ve 20.50 hod. Není to paráda? To byl asi výjimečný den, většinou mi nikdo nezastaví. Doma jsem si konečně dal něco k jídlu, vždyť jsem dnes měl jen snídani a pak ty asi extra výživné BeBe s pivíčkem. J

Honem jsem přihlašoval let, zajímalo mě, kolik to hodí, ale asi jsme to tou spoustou přihlašovaných přeletů trochu zadrhli. Všechny lety z tohoto dne jsou ZDE a jen ty naše z Radkovic ZDE.

A tady jsou naše lety, jak každý letěl jinam. Jen Máca tam nemá celý let, už neměl místo v GPS, sám to nemaže a automaticky to měl zakázané. Jo jo, ta technika!

A až doma jsem zjišťoval, jak je to s prostorama u Linzu. Mohl jsem až nad město, jen nepřekročit 2.100 m n.m.. Tak snad příště.

Asi to opravdu byl den „D“! Kéž by jich letos bylo ještě více.